22 Cdo 2038/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. s., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 5 C 192/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. února 2004, č. j. 18 Co 553/2003-244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 5 075,- Kč k rukám JUDr. I. S.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného
pozemku, který zdědil po svých rodičích; přesto je jako jeho vlastník v
příslušném katastru nemovitostí uveden žalovaný. Žalobce je občan České
republiky trvale žijící od roku 1967 ve Š.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. července 2003, č. j. 5 C 192/98-213, určil, „že pozemek č. parcelní 156 v
katastrálním území B., obec P., je ve vlastnictví žalobce“; dále rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nabyl
předmětný pozemek děděním po rodičích na základě odevzdací listiny Okresního
soudu civilního pro vnitřní Prahu z 20. 7. 1946, sp. zn. D VI 232/46, a jeho
vlastnictví trvalo bez ohledu na to, že v operátu příslušného katastru
nemovitostí byl jako jeho vlastník veden Český stát – Diplomatický servis.
Výměrem bývalého finančního odboru ONV v P. z 9. 11. 1959, č. j.
16.968/59-Bart. (dále jen „výměr“), vydaným podle § 5 vládního nařízení č.
15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi
socialistického sektoru, byl do vlastnictví státu převeden z jeho vlastnictví
jen dům čp. 279 se stavební parcelou p. č. 154 a zahradou p. č. 155, nikoliv
však sporný pozemek. Byl-li tento pozemek veden v dřívější evidenci nemovitostí
jako majetek žalovaného, šlo o chybný údaj, a stejná chyba se pak promítla v
operátu současného katastru nemovitostí pro P. Zápis v katastru nemovitostí
ohledně sporného pozemku má toliko deklaratorní charakter a žalobce prokázal
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce vlastnické právo k pozemku
nepozbyl; není významné, že žalobce ostatní nemovitosti, které přešly na stát
shora uvedeným výměrem, úspěšně restituoval. Soud prvního stupně uzavřel, že
stát nemovitost převzal bez právního důvodu, a proto se žalobce právem domáhal
určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů, když věc nespadala do
režimu restitučních zákonů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání
žalovaného, rozsudkem ze dne 20. února 2004, č. j. 18 Co 553/2003-244, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně
skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním závěrem. Uvedl, že soud
prvního stupně věc neposoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31
Cdo 1222/2001. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že sporný pozemek
přešel na stát bez právního důvodu. Stalo se tak na základě výměru, v němž však
tento pozemek uveden nebyl. Na takový případ ale dopadal § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; žalobce byl oprávněnou osobou podle
§ 3 tohoto zákona a svůj nárok neuplatnil jako nárok restituční. Uzavřel, že
výklad vztahu restitučních předpisů k předpisům obecným vychází z principu
právní jistoty a zákonodárce vázal uplatnění restitučních nároků na zákonné
lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, neboť
napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v
odvolacím řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, vycházejícími z
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Tento rozsudek dovolatel
nepovažuje za správný, neboť je podle jeho názoru v rozporu s ústavněprávními
principy vyplývajícími z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V
podrobnostech pak odkazuje na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 142/1994 Sb. Upozorňuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 650/99 a
na opačný právní názor v něm uvedený. Připomíná dále právní názor Ústavního
soudu, uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98, a klade otázku, zda hlediska,
uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jsou
aplikovatelná na všechny případy převzetí věci státem bez právního důvodu. Tvrdí, že z hlediska restitučních zákonů je třeba rozlišovat dva případy
převzetí věci státem, a to případ, kdy stát v rozhodné době na základě aplikace
tehdy platných norem, tedy v rámci „zákonnosti“, převzal věc, ač podle platných
právních předpisů platných v rozhodném období k tomu neměl ve skutečnosti
právní důvod, tedy zneužil právo, a případ, kdy se stát stal vlastníkem, resp. držitelem věci její pouhou okupací. Z provedených důkazů plyne, že sporná
nemovitost nebyla ve výměru uvedena. Stát tak neučinil právní úkon k jejímu
převzetí, došlo k faktické okupaci bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb.; stát tak jednal omisivně v hrubé nevědomé nedbalosti v domnění,
že výměr předmětný pozemek zahrnuje a právní důvod pro jeho znárodnění
existuje. Proto na danou věc nelze názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 vztáhnout. Dovolatel dále připomíná, že jako vlastník
sporného pozemku byl v katastru nemovitostí zapsán stát, který objektivně
nemohl být v dobré víře, že se stal vlastníkem pozemku. Vlastnictví pozemku
nemohl ani vydržet, takže v daném případě musí princip právní jistoty ustoupit
principu nepromlčitelnosti vlastnického práva. Stát jednal nezákonně a ochrana
jeho neoprávněné držby a výklad vedoucí k následnému nabytí vlastnického práva
státem by tak byly v hrubém rozporu se základními principy občanského práva. Dovolatel se neztotožňuje ani s hodnocením skutkového stavu, zjištěného soudem
prvního stupně, odvolacím soudem. Ten vzal totiž v úvahu rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003 plošně a rozhodné skutečnosti
plynoucí z provedených důkazů pominul. To vyplývá z jeho výtky soudu prvního
stupně, že nevzal v úvahu zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, který mu ale
nemohl být při vynesení jeho rozsudku ve věci 1. 7. 2003 znám. Soud prvního
stupně byl navíc vázán právním názorem odvolacího soudu plynoucím z jeho
rozsudku č. j. 18 Co 18/2002-123 ze 7. 6.
2002, že se lze domoci ochrany
vlastnického práva určovací žalobou dle obecných občanskoprávních předpisů. Odvolací soud tak rozhodl nesprávně podle § 220 odst. 1 OSŘ. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný polemizuje s dovolatelem, který se
podle jeho názoru podrobným rozborem judikatury k věci se vztahující snaží
dospět k závěrům pro něho výhodným. Konstatuje, že žalobce skutečně přišel o
svůj majetek v důsledku postupu státu a tento postup zakládal důvody pro
provedení restituce podle příslušných zákonů. Žalobce ale svůj restituční nárok
ohledně sporného pozemku podle příslušného zákona neuplatnil a možnost obnovy
jeho vlastnického práva tak zanikla. Proto žalovaný pokládá dovolání za
nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozhodnutím velkého senátu
občanskoprávního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; velký
senát v této věci rozhodoval s ohledem na do té doby nejednotnou judikaturu
podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Toto rozhodnutí,
publikované pod č. C 2187 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, konstatuje: „Oprávněná osoba, jejíž
nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže
domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou
určení vlastnického práva“. Pávní názor vyslovený v tomto rozhodnutí akceptuje
i judikatura Ústavního soudu (věci sp. zn. II. ÚS 114/04, sp. zn. III. ÚS
50/04). Vztah vlastnické žaloby a restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, řeší rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 649/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 20/2004, jehož
odůvodnění vychází z rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
K argumentaci dovolatele lze uvést, že dovolací soud je si vědom toho,
že text právních předpisů vztahujících se k dané problematice je nejednoznačný,
že při řešení otázky vztahu vlastnických žalob a restitučních předpisů dochází
ke konfliktu řady oprávněných zájmů a že lze s jistou mírou přesvědčivosti
hájit i opačný názor, než jaký zastává jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo
1222/2001; výrazem této skutečnosti je ostatně i dříve rozporná judikatura
samotného dovolacího soudu, kterou právě toto rozhodnutí sjednotilo. Základní
myšlenka postupu dovolacího soudu je, že již na podzim roku 1938, poté po
letech 1945, 1948 a také v důsledku nápravy křivd po roce 1990 nastaly na území
dnešní České republiky zásadní majetkové změny a že předpokladem právní jistoty
a stability vlastnických vztahů je po ukončení restitucí odmítnutí těch nároků,
které mohly být uplatněny v restitučním řízení, uplatněny však nebyly anebo
byly uplatněny neúspěšně. Pokud je v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001
uvedeno srovnání tohoto přístupu s vydržením, nemá to znamenat, že by
vlastnická žaloba byla vyloučena jen tam, kde stát byl při převzetí majetku bez
právního důvodu v dobré víře; šlo jen o upozornění na skutečnost, že jde
obdobně jako u vydržení o zánik vlastnického práva v důsledku toho, že nebylo
uplatněno v určité lhůtě. Státu též nelze v této souvislosti přiznat jiné
(horší) postavení, než fyzickým osobám, a to s ohledem na rovnoprávné postavení
vlastníků (viz např. § 124 ObčZ).
Neobstojí ani námitka, že v případě převzetí věci bez právního důvodu jde o
restituční důvod jen tehdy, šlo-li o převzetí věci na základě tehdy platných
právních předpisů (byť i v rozporu s těmito předpisy), a že tento důvod nelze
vztáhnout na případy tzv. okupace věci. I když se judikatura v tomto směru
vyvíjí, tuto otázku posuzuje trvale jinak než dovolatel. Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 28. ledna 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/1998, vyslovil, že o převzetí
věci státem bez právního důvodu jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k
tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které
nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti). Také v této otázce je rozhodnutí
odvolacího soudu v souladu s judikaturou.
Za vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze
považovat skutečnost, že odvolací soud uplatnil právní názor vycházející z
rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo vyneseno až v průběhu řízení; postup
odvolacího soudu byl v souladu s § 220 odst. 1 OSŘ. Námitkou, že odvolací soud
pominul provedené důkazy se nebylo možno zabývat, neboť dovolatel neuvedl, o
které důkazy mělo jít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ tedy v posuzované věci
nejsou dány. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ je žalobce povinen
žalovanému uhradit náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta
za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 5 000,-Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 5
075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu