22 Cdo 2059/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce JUDr. O. G., zastoupeného Mgr. Miroslavem Filipským, advokátem se
sídlem v Brně, Polní 92, proti žalované Z. V., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví a o zaplacení částky 1.425.000 Kč, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 108 C 102/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 18 Co 347/2014-191, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 18 Co
347/2014-191, se ve výroku pod bodem I., pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, o náhradě nákladů řízení České republice a o
nevrácení zálohy složené žalovanou na vypracování znaleckého posudku, jakož i
ve výroku pod bodem II., ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č.
j. 108 C 102/2012-150, ve znění usnesení ze dne 16. června 2014, č. j. 108 C
102/2012-164, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č.
135 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba domu a k pozemku
parc. č. 136 – zahrada, vše v katastrálním území B. Výrokem II. soud přikázal
uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované a výrokem III. uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu
částku 1.250.000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. soud
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.425.000
Kč, výrokem V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 201.404,50 Kč, výrokem VI. uložil žalobci povinnost zaplatit
České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 6.752 Kč,
výrokem VII. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému
soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 71.250 Kč a výrokem VIII.
rozhodl, že žalované bude vrácena zaplacená záloha na znalecký posudek ve výši
2.500,- Kč.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142
odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a o náhradě nákladů řízení státu
podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Žalované, kterou považoval za plně úspěšnou,
přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, který v řízení nebyl úspěšný,
uložil i povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly státu. Z odůvodnění
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyplývá, že soud při hodnocení úspěchu ve
věci vzal v úvahu, že žalobce nejprve požadoval jiný způsob vypořádání. Teprve
poté, co žalovaná vznesla námitku promlčení ohledně nároku na širší vypořádání,
a soud poskytl účastníkům poučení, žalobní návrh změnil tak, že korespondoval s
návrhem žalované. Ani za situace, kdy návrhy účastníků na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví byly totožné, žalobce nepřistoupil na dohodu
účastníků ani na schválení soudního smíru a trval na projednání žaloby. Soud za
této situace nepovažoval žalobce za úspěšného ve věci zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. Nebyl úspěšný, ani pokud jde o žalobu na širší vypořádání
spoluvlastnictví.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 13.
listopadu 2014, č. j. 18 Co 347/2014-191, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení v rozsahu odvolání ve výroku III., jímž byla žalované
stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 1.250.000 Kč, změnil tak, že lhůtu
k zaplacení uvedené částky stanovil do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve
výroku V. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve výroku VI.
rozsudek změnil tak, že žalobce i žalovaná jsou povinni zaplatit České
republice na účet Městského soudu v Brně, na náhradě nákladů řízení částku
3.376,- Kč. Výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil a
ve výroku VII. rozsudek změnil tak, že se žalované nevrací zaplacená záloha na
vypracování znaleckého posudku ve výši 2.500 Kč (výroky pod bodem I. rozsudku
odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud posoudil úspěch účastníků odlišně od soudu prvního stupně. Vyšel
z toho, že žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo zcela vyhověno,
proto v této části měl žalobce plný úspěch. Pokud se domáhal širšího vypořádání
spoluvlastnictví a žádal zaplacení částky 1.425.000 Kč, úspěšný nebyl; plně
úspěšná byla žalovaná. Odvolací soud uzavřel, že míra úspěchu žalobce i
žalované je srovnatelná, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru podle § 142
odst. 2 o. s. ř. změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedených
důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba uložit účastníkům, aby
zaplatili náhradu nákladů řízení, které vznikly státu, rovným dílem a tomu
odpovídá změna výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti se
změnou výroku VI. odvolací soud změnil i související výrok VIII. Odvolací soud
nevyhověl odvolání žalobce proti výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně,
jímž mu soud uložil zaplatit soudní poplatek z návrhu na vypořádání v širším
slova smyslu zaplacením částky 1.425.000 Kč. Výrok o náhradě nákladů odvolacího
řízení odůvodnil tím, že žalobce i žalovaná měli v odvolacím řízení každý
úspěch jen z části.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, a to do části výroku
pod bodem I., kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích V., VI. a VIII., a do výroku pod bodem II., kterým odvolací soud
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a to jak posuzovat procesní úspěch účastníka,
jehož procesní postoj se v průběhu řízení měnil.
Žalovaná má za to, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně
posoudil otázku, co lze považovat za procesní úspěch žalobce při zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, a v důsledku toho nesprávně rozhodl o
povinnosti k náhradě nákladů řízení. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního
stupně rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví jiným způsobem, než
který původně navrhoval žalobce, a to v souladu s návrhem žalované, jejíž
postoj byl od počátku řízení neměnný. Žalobce teprve ke konci řízení (u jednání
8. 4. 2014) pod vlivem provedeného dokazování a po poučení soudem změnil
žalobní návrh tak, že korespondoval s návrhem žalované (souhlasil s tím, aby se
stala výlučnou vlastnicí nemovitostí a na vypořádání jeho podílu zaplatila
částku 1.250.000 Kč).
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který odůvodnil změnu rozsudku
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně tím, že žalobce i žalovaná měli ve věci úspěch každý jen zčásti.
Odvolací soud nezohlednil, že žalobce požadoval přikázání nemovitostí do svého
výlučného vlastnictví; teprve pod tíhou procesní situace se rozhodl žalobu
změnit. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování úspěšnosti
účastníků v řízení, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval za důležité
zohlednit celkový přístup žalobce ke sporu, že se žalobce před podáním žaloby a
v průběhu řízení nepokusil o jakoukoliv dohodu, dál trval na soudním řešení
sporu, i když bylo možné věc řešit smírně. Pro posouzení úspěchu ve věci
považuje za důležité i to, že žalobce podal žalobu předčasně, aniž by se
pokusil o jakoukoliv dohodu, a tím nenaplnil zákonné podmínky ustanovení § 142
odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Odvolací soud pouze
správně posoudil, že žalobce byl neúspěšný s návrhem na vypořádání v širším
slova smyslu. Je nepochybné, že pokud by žalobce přistupoval ke sporu jiným
způsobem (mohlo dojít k mimosoudní dohodě nebo k uzavření smíru), nevznikly by
jemu ani žalované náklady řízení v takové výši.
I v případě, že by odvolací soud považoval určitou část žaloby za úspěšnou,
měly by ho uvedené okolnosti věci vést k postupu podle § 143 o. s. ř.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že
se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V., VI. a VIII., dále
aby změnil výrok, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení tak, že uloží žalobci zaplatit žalované
náklady odvolacího řízení (uplatňuje je ve výši 16.456 Kč) a přizná žalované
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal, vázán přitom obsahem dovolání,
a zjistil, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné vyřešení právní otázky
rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu se
odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné
i důvodné.
V dané věci žalobce uplatnil dva nároky, které spolu souvisejí, ale nejsou
totožné; jde jednak o nárok na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, jednak o nárok na tzv. širší vypořádání spoluvlastnického
vztahu (každý z těchto dvou nároků bylo možno uplatnit zvlášť, šlo o tzv.
objektivní kumulaci – k samostatnosti uvedených nároků viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4756/2008, publikovaný –
stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).
Podle § 142 odst. 1 - 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Plný procesní úspěch žalobce v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal
spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu (Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej
činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a
stanovisku občianskoprávneho kolégia ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72,
uveřejněném pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nově viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo
1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení
řízení (§ 143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě
právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním
zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).
„O tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, lze
zpravidla hovořit tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by
žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl
ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek
potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v
prodlení“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I,
1. Vydání C. H. Beck, 2009, s. 983).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se
uvádí: „Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o
konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších
souvislostech“. V nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (na který
opakovaně odkázal v dalších rozhodnutí jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud),
Ústavní soud uvedl: „Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení
o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s.
ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním
náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány
důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů
řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k
podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.)…
vypořádání společného jmění manželů není jediným řízením, v němž mají obě
procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex), návrh mohou
podat obě strany a soud není návrhem vázán. Takový charakter má mj. rovněž
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I v tomto řízení
judikatura a literatura vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, samozřejmě s tím,
že vzhledem k okolnostem případu není vyloučeno použití § 150 o. s. ř, případně
§ 143 o. s. ř. K tomu srov. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském
zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 257-258, jakož i judikaturu tam
citovanou“.
K citované judikatuře dovolací soud dodává: Spoluvlastníci se nemohou dohodnout
o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i
když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a
neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak
na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení
i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen
ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při
rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v
řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení
spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické,
formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno
dokazování.
Do rozhodování o nákladech řízení se však nutně nemusí promítnout každá změna
postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka)
bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl
tento spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této
otázky na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví; v
této části zcela vyhověl žalobnímu návrhu, který od počátku podporovala i
žalovaná; ta navíc již ve vyjádření k žalobě též uváděla, že žalobce se s ní
nepokusil o této věci před zahájením řízení jednat. Žalovaná tak podle
dosavadních výsledků řízení svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na
zahájení řízení.
Mezi účastníky byl od počátku řízení spor jen o způsob vypořádání. Soud
přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované; to bylo v
souladu s jejím návrhem na vypořádání, který uplatnila již ve vyjádření k
žalobě (č. l. 34 a násl.) a na kterém vytrvala; žalobce naopak zprvu žádal, aby
nemovitosti byly přikázány jemu, a tento postoj změnil až při závěrečném
jednání (č. l. 137v). Zde byla žalovaná zcela úspěšná.
Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce měl plný
úspěch, pokud jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je nesprávná; stejně
tak se odvolací soud opomenul zabývat pro rozhodnutí o nákladech řízení
významnou otázkou, kdo z účastníků zavdal svým chováním důvod k podání žaloby.
Odvolací soud navíc o nákladech řízení rozhodl jinak, než soud prvního stupně,
aniž se zabýval důvody, o které své rozhodnutí opřel soud prvního stupně; v
této části jeho rozhodnutí není v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.
Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v (kumulované) části, jíž se žalobce
domáhal po žalované zaplacení částky 1.425.000 Kč. V této části tak byla
žalovaná plně úspěšná.
Dovolací soud uzavírá, že ve věci podle dosavadních zjištění nebyly podmínky
pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci podle § 142 odst. 1 o. s.
ř., pokud jde o žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; pokud pak jde
o žalovaný nárok na širší vypořádání, byla žalobkyně jednoznačně úspěšná. Za
této situace je závěr o tom, že každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch a
je namístě aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., nesprávný. Rozhodnutí odvolacího
soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (nelze vyloučit potřebu provést důkazy k postojům
účastníků před zahájením řízení). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího
soudu v nákladových výrocích zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu