22 Cdo 4756/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně D.H., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému M.Š., zastoupenému JUDr.
Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 12 C 540/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 55 Co 514/2007-202, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č.
j. 55 Co 514/2007-202, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 4. září 2007, č. j. 12 C 540/2003-144, ve výrocích, kterými bylo
zrušeno podílové spoluvlastnictví a nemovitosti přikázány do vlastnictví
žalovaného, a pokud jím byl tento rozsudek změněn ve výroku o vypořádání
podílu, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č.
j. 55 Co 514/2007-202, pokud jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 4. září 2007, č. j. 12 C 540/2003-144, změněn tak, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému částku 618.500 Kč, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 12 C 540/2003-144, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 149 a st. parc. č. 206 – zastavěná
plocha, objekt bydlení a parc. č. 207 – zahrada, zapsaným u Katastrálního úřadu
Praha-město na LV č. 155 pro kat. území P. Pod bodem II. uvedené nemovitosti
přikázal do vlastnictví žalovaného, kterému uložil, aby žalobkyni zaplatil
částku 2.708.500,-- Kč. Pod bodem III. zamítl vzájemný návrh žalovaného, jímž
se domáhal, aby mu byla žalobkyně povinna zaplatit částku 758.114,-- Kč. Pod
body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky
předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu jedné poloviny. Účastníci
jsou sourozenci a vlastnictví k těmto nemovitostem nabyli dědictvím po svém
otci Jaroslavu Šumanovi. Žalovaný je výlučným vlastníkem garáže postavené u
označeného domu. Rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 4 ze dne 28. 12. 1975
bylo povoleno trvalé užívání vestavby bytové jednotky v předmětném domě, kterou
vybudoval se souhlasem žalobkyně na vlastní náklady žalovaný. Dohodou ze dne 8. 7. 1979 uzavřenou mezi účastníky žalobkyně uznala, že stavební činností
žalovaného byl jejich společný majetek zhodnocen bez finančního přispění
žalobkyně, že náklady na nástavbu ponese žalovaný, drobné opravy v bytech si
ponese každý z nich sám a že do společných oprav patří oprava střechy, venkovní
omítky, oprava komínů, elektroinstalace, odpadů a ústředního topení. Oba
účastníci v domě bydlí a jsou schopni vyplatit druhého spoluvlastníka. Znalec
Ing. Jan Beneš stanovil obvyklou cenu nemovitostí bez ocenění garáže částkou
6.450.000,-- Kč a zhodnocení domu vestavbou podkroví ocenil částkou
1.033.000,-- Kč. Reálné rozdělení nemovitostí není možné. Soud prvního stupně
po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem tyto
přikázal do vlastnictví žalovaného z důvodů, že užívá větší část nemovitosti, v
domě bydlí celá jeho rodina, do domu značně investoval a má ve svém výlučném
vlastnictví garáž postavenou na přilehlém pozemku. Žalobkyně v domě bydlí jen s
dcerou a dům by zčásti chtěla využívat na kanceláře. Podle soudu prvního stupně
budou nemovitosti lépe využity ve vlastnictví žalovaného. Při stanovení
přiměřené náhrady soud prvního stupně vyšel z ceny ve výši 5.417.000,-- Kč,
když od částky 6.450.000,-- Kč odečetl zhodnocení domu vestavbou bytu v
podkroví ve výši 1.033.000,-- Kč. Pokud žalobkyně tvrdila, že investovala do
bytu v I. poschodí, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně tyto investice
nijak neprokázala, a s ohledem na jejich uváděný charakter šlo o běžné opravy a
údržbu. Hodnota jí provedených prací je navíc kompenzována tím, že v důsledku
délky trvání sporu došlo k navýšení ceny nemovitostí o 460.000,-- Kč a po celou
dobu nemovitosti užívala.
Námitku promlčení investic žalovaného vznesenou
žalobkyní soud prvního stupně shledal neopodstatněnou s tím, že žalovaný nemohl
dříve úhradu investic po žalobkyni uplatňovat s ohledem na jejich dohodu, že
jejich úhradu za trvání spoluvlastnictví nebude požadovat. Podle názoru soudu
prvního stupně i kdyby byla námitka promlčení důvodná, „soud ji v tomto případě
shledává v rozporu s dobrými mravy“. Vzájemný návrh žalovaného zamítl proto, že
jím vložené investice již zohlednil ve výši vypořádacího podílu. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
17. 6. 2008, č. j. 55 Co 514/2007-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
3.655.000,-- Kč, a ve výroku pod bodem III. tak, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému částku 618.500,-- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé potvrdil v upřesněném znění v označení nemovitostí. Dále rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně zrušení
podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a jejich přikázání do
vlastnictví žalovaného. Po doplnění dokazování dodatkem znaleckého posudku č. 2
ze dne 7. 5. 2008 znalce Ing. Jana Beneše, jímž znalec stanovil aktuální
obvyklou cenu nemovitostí bez ceny garáže částkou 7.310.000 Kč a zhodnocení
domu vestavbou podkroví částkou 1.237.000,-- Kč a o jehož správnosti neměl
důvod pochybovat, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému
uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílového spoluvlastnictví
polovinu z ceny nemovitostí bez ceny garáže, tj. částku 3.655.000,-- Kč. Pokud
jde o investice žalovaného, „odvolací soud napravil formální pochybení soudu
prvního stupně, který v rozporu s konstantní judikaturou částku náležející
žalovanému z titulu vynaložených investic promítl přímo do výše částky, kterou
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu za spoluvlastnický podíl, a
vzájemný návrh žalovaného zamítl“, s tím, že o zaplacení investic v rámci tzv. širšího vypořádání je třeba rozhodnout samostatným výrokem. Souhlasil s názorem
soudu prvního stupně, že je třeba primárně vycházet z dohody účastníků ze dne
8. 7. 1979 a že námitka promlčení vznesená žalobkyní není důvodná. Uvedl, že s
ohledem na dohodu ze dne 8. 7. 1979 žalovaný mohl své majetkové právo
investujícího spoluvlastníka uplatnit nejdříve až v tomto řízení, což také
učinil. Úvahy soudu prvního stupně o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy
jsou proto nadbytečné. Na investicích žalovanému přiznal polovinu
aktualizovaného zhodnocení domu, tj. částku 618.500,-- Kč, a ve zbývající části
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která
podle žalobkyně měla za následek nesprávné rozhodnutí, spatřuje v tom, že
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem III. výroku, jímž
byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, přestože tento výrok nabyl právní moci,
protože nebyl napaden odvoláním. Takovou vadou je i to, že oba soudy se
nezabývaly jejím návrhem na tzv. širší vypořádání, podaným na poštu dne 11. 11. 2005, jímž se domáhala zaplacení částky 200.000,--- Kč, a o tomto návrhu
nerozhodly. Absolutní nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu žalobkyně
vidí dále v tom, že se v něm nikde neuvádí částka 758.114,-- Kč, kterou
požadoval žalovaný a jejíž výše není blíže odůvodněna. Rozhodnutí o výši
přiměřené náhrady odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Namítla, že
při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl musí soud vycházet
nejen ze znaleckého posudku, ale ze všech skutečností, s nimiž se v řízení
seznámil. Odvolacímu soudu předložila potvrzení realitní kanceláře, podle
kterého je cena stanovená znalcem Ing. Janem Benešem podhodnocena a je o
2.000.000,-- Kč až 3.000.000,-- Kč vyšší. Odvolací soud si proto měl cenu
nemovitostí ověřit ještě jinými způsoby. Poukazovala na to, že v dané lokalitě
se prodával téměř shodný dům za částku přes 10.000.000,-- Kč, ale soud její
námitky neakceptoval. Nepřihlédl ani k tomu, že H., Praha 4, je jedna z
nejlukrativnějších částí Prahy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR
(dále jen „Nejvyšší soud“) uvedla, že investující spoluvlastník má proti
ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků, které by měl
investující spoluvlastník specifikovat a doložit. Znalec nepočítal úhradu
vynaložených prostředků žalovaným, ale určitým procentem k ceně celé věci
stanovil cenu půdní vestavby. Z dohody ze dne 8. 7. 1979 vyplývá, že žalovaný
do nemovitosti investoval 150.000,-- Kč, z toho 30.000,-- Kč dostal od státu,
přitom nyní dostává přes 1.200.000,-- Kč. Setrvala na námitce promlčení
pohledávky žalovaného z titulu jeho investic do společné věci. Na soudu prvního
stupně bylo, aby se zabýval otázkou, zda nemovitosti nepřidělit do vlastnictví
žalobkyně, jestliže tato navrhovala, že vyplatí žalovaného z ceny nemovitostí
ve výši 8.500.000,-- Kč, tedy částku vyšší než jak stanovil znalec. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání v rozsahu, v němž je přípustné, jinak jeho
odmítnutí. Potvrdil, že výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III. nebyl odvoláním napaden, ale právní moci nenabyl, protože šlo o výrok závislý
na výroku pod bodem II. Dále uvedl, že vztah částek 758.114,-- Kč, 618.500,--
Kč a 139.614,-- Kč je v odůvodní rozsudku soudu prvního stupně jasně vysvětlen. Otázku výše přiměřené náhrady odvolací soud posoudil správně.
Znalec
přesvědčivě odpověděl na výhrady žalobkyně, které jsou v dovolání jen
opakovány. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2523/99 a
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 29/79, z nichž vyplývá,
že primárně je nutno řídit se v případě investic a jejich náhrady dohodou
účastníků, uvedl, že taková dohoda byla mezi účastníky uzavřena v roce 1979 a
byla oběma soudy posouzena jako základ způsobilý pro vypořádání. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb. (dále „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho
přípustnosti, a to za situace, kdy žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o dvou žalobách, a to prakticky v celém jeho rozsahu – s
výjimkou výroku o zrušení spoluvlastnictví. Je skutečností, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí pominuly
návrh žalobkyně na vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu,
který uplatnila podáním ze dne 9. 11. 2005 (č. l. 80-81 spisu) – konkrétně, aby
jí žalovaný zaplatil její investice – náklady do společného domu, „které
představují takto zhodnocenou nemovitost“, a to v částce 200.000,-- Kč s
příslušenstvím. O tomto návrhu soud prvního stupně nerozhodl a ani odvolací
soud ho v odůvodnění svého rozsudku nezmiňuje. Podle názoru Nejvyššího soudu se
dovolací soud může v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
zabývat dovolacími námitkami k rozhodnutí ve věci samé jen v rámci dovoláním
dotčeného předmětu řízení, vyplývajícím ze žalobou uplatněného nároku (nároků),
o němž (o nichž) bylo pravomocně rozhodnuto soudy obou stupňů. Nerozhodl-li
soud prvního stupně ani odvolací soud o žalobě některého z účastníků na širší
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ačkoliv taková žaloba byla v rámci
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatněna, dovolací
soud nemůže takové pochybení napravit. S ohledem na to, že návrhem na tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu se uplatňuje právo se
samostatným skutkovým základem, o němž může být jednáno a rozhodnuto i mimo
rámec řízení o vypořádání a zrušení podílového spoluvlastnictví (tedy i po jeho
skončení), je náprava takového pochybení možná prostým pokračováním v řízení o
takovém návrhu, resp. rozhodnutím o něm.
Jestliže o takovém návrhu nebylo
pravomocně rozhodnuto, nemůže do jím zahájeného řízení dovolací soud nikterak
zasahovat. Dovolání z důvodu, že o žalobě nebylo dosud rozhodováno, je pojmově
vyloučené a dovolací soud by je v případě, že by nebyla uplatněna jiná námitka,
musel vrátit soudu prvního stupně s tím, aby bylo posouzeno jako návrh na
pokračování v řízení, popř. stížnost na průtahy (nečinnost) v řízení. Rozsudek
soudu prvního stupně v dané věci je fakticky částečným rozsudkem ve smyslu §
152 o. s. ř., poněvadž jím bylo rozhodnuto jen o dvou ze tří návrhů na zahájení
řízení spojených ve společném řízení. Ustanovení § 166 o. s. ř. o možnosti
doplnění rozsudku tu nelze dobře použít, protože v daném případě nejde o
doplnění rozhodnutí o některé části předmětu řízení – tedy o části nároku
uplatněného žalobou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví popř. části nároku uplatněného vzájemným návrhem žalovaného, ale o to, aby o dalším
samostatném nároku žalobkyně na vypořádání jejích investic do podílového
spoluvlastnictví bylo vůbec rozhodnuto. Uvedené ustanovení nelze tedy použít na
případy, kdy soud rozhodl jen o jedné z více věcí spojených ve společném řízení
nebo v případě, kdy soud nerozhodl o vzájemném návrhu samostatné povahy
(vzájemný návrh, jenž má skutkový základ odlišný od skutkového základu
žalobního nároku a výrok rozhodnutí soudu o něm tak musí být oddělen od výroku
o žalobním návrhu). Nadto v dané věci nejde o vzájemný návrh žalovaného, ale o
další návrh žalobkyně. Pro úplnost lze podotknout, že částečným rozsudkem není
jen takový rozsudek, který je jako částečný označen; jeho povaha je dána
objektivně rozsahem rozsudku. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že dovolací soud neměl důvodu se uvedenou
dovolací námitkou více zaobírat. Pro úplnost je třeba jen poznamenat, že pokud
zástupce žalobkyně při jednání dne 1. 2. 2007 uvedl, že rozšíření žaloby je
„spíše obranou proti vyjádření žalovaného“ (zřejmě myšleno proti jeho
vzájemnému návrhu uplatněnému dne 11. 4. 2005), nejde o vyjádření jednoznačné,
přičemž je zřejmé, že šlo o obranu proti vzájemnému návrhu žalovaného, nikoli o
obranu proti návrhu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud pak týž
zástupce u odvolacího soudu prohlásil, že žalobkyně své investice nepožaduje,
jde zřejmě o zpětvzetí návrhu, o němž nebylo rozhodnuto. Z již výše uvedeného dále vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud posuzoval zvlášť
ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví a zvlášť ohledně širšího
vypořádání uplatněného vzájemným návrhem žalovaného. Jestliže by tedy bylo
dovolání ve vztahu k nároku uplatněnému žalovaným shledáno přípustným a
důvodným, nemusí to vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v té části,
kterou bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve výroku pod bodem I. o
zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do vlastnictví
žalovaného a pod bodem II. o vypořádání podílu co do částky 2.708.500,-- Kč. Ve
výroku pod bodem II.
je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím jen ohledně
částky 946.500,-- Kč, představující rozdíl mezi částkou 3.655.000,-- Kč
(vypořádací podíl podle rozsudku odvolacího soudu) a částkou 2.708.500,-- Kč
(vypořádací podíl podle rozsudku soudu prvního stupně). Pokud odvolací soud svým rozhodnutím ve výroku pod bodem II. zvýšil částku,
kterou je žalovaný povinen zaplatit z celé ceny předmětných nemovitostí, a
pokud změna (zvýšení) vychází z vyšší ceny nemovitostí v době rozhodování
odvolacího soudu, není dovolání co do částky 946.500,-- Kč přípustné s ohledem
na subjektivní nepřípustnost. Dovolání totiž může podat jen ten účastník,
kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho
právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím
přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne
23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor
rozhodnutí“) pod C 637. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části
přicházela v úvahu pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující
části není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Ve vztahu k této části rozhodnutí dovolatelka neformulovala otázku zásadního
právního významu a dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu
bylo v rozporu se hmotným právem. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 4465,
uvedl, že „při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba
vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o
hlediska rozhodující; to komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy
musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho
rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy
soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by
byly zjevně nepřiměřené“. Podle názoru dovolacího soudu úvahy nalézacích soudů
o účelnějším využití nemovitostí žalovaným nejsou zjevně nepřiměřené a
vycházejí z učiněných skutkových zjištění, jejichž správností se dovolací soud
ani nemohl zabývat a musel z nich vycházet, neboť v případě přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze uplatnit dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ostatně dovolatelka tento dovolací důvod
neuplatnila. Otázka výše ceny vypořádávaných nemovitostí je otázkou skutkovou, je tedy
odvislá od skutkových zjištění, jejichž správnost dovolací soud z výše
uvedených důvodů přezkoumávat nemohl.
Pokud žalobkyně navrhovala, že by v případě přikázání nemovitosti do jejího
vlastnictví vyplatila žalovanému vyšší částku než byla stanovena znalcem,
učinila tak až v odvolacím řízení, přičemž při svých nabídkách neuvažovala s
investicemi žalovaného do nemovitostí a se skutečností, že vlastníkem garáže je
pouze žalovaný. V odvolání navrhla, že by žalovanému zaplatila částku
3.225.000,-- Kč plus 500.000,-- Kč, když vycházela z ceny nemovitostí bez
garáže ve výši 7.450.000 Kč místo z ceny stanovené znalcem ve výši 6.450.000,--
Kč. Při jednání před odvolacím soudem ocenila nemovitosti včetně garáže částkou
8.500.000,-- Kč, z níž by bez ohledu na investice žalovaného a jeho vlastnictví
garáže vycházela při vypořádání podílu žalovaného. K námitkám o ceně
nemovitostí byl znalec v odvolacím řízení slyšen po podání aktualizovaného
posudku. Nelze proto mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v
souladu s právním názorem Nejvyššího soudu k této problematice, vysloveným v
rozsudku ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2636/2007, uveřejněným v Souboru
rozhodnutí pod C 6298. Vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006,
publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5780). Dovolací soud proto dovolání žalobkyně směřující proti potvrzující části
rozhodnutí odvolacího soudu pod body I. a II. výroku z uvedených důvodů při
použití § 243c odst. 2 o. s. ř. podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem III. výroku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovanému částku 618.500 Kč, dovolací soud shledal co do
částky 102.000,-- Kč přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ohledně
zbývající částky 516.000,-- Kč, představující polovinu vynaložených investic
žalovaným, s níž uvažoval soud prvního stupně při vypořádání, dovolací soud
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
s ohledem na dále vyjádřené právní názory hmotné i procesní povahy, neboť dosud
nebyly v judikatuře vyšších soudů vysloveny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustného
dovolání podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v
tomto rozsahu není důvodné.
Rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodne v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví o vzájemném návrhu žalovaného na tzv. vypořádání v
širším smyslu tak, že požadovanou a přisuzovanou částku investic zahrne
(započte) do částky, kterou uloží zaplatit úspěšnému účastníkovi na tzv.
vypořádací podíl (přiměřenou náhradu za vyvlastnění) je nesprávné a v rozporu s
konstantní soudní praxí. Ještě více je nesprávné, jestliže v uvedeném případě
soud navíc, zamítne návrh na širší vypořádání. Jde totiž o konfúzní postup,
neboť soud zamítá návrh (nárok) účastníka, kterému v rámci jiného výroku (o
povinnosti zaplatit vypořádací podíl) implicitně vyhovuje, takže jej vlastně
nezamítá.
Jestliže se do takového vadného výroku o platební povinnosti odvolá ten, kdo má
druhému účastníku platit s tím, že nesouhlasí s placením investic, pak odvolací
soud vadný postup a rozhodnutí soudu prvního stupně může napravit přesně tak,
jak učinil odvolací soud v dané věci. Za pravdu lze dát i žalovanému, pokud
poukázal na to, že sporný výrok o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného
nenabyl v důsledku odvolání žalobkyně právní moci, poněvadž šlo o případ
uvedený v § 212 písm. b) o. s. ř., podle kterého odvolací soud není vázán
rozsahem odvolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je
závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen.
Pokud jde o námitky dovolatelky vůči rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
hmotněprávního, má dovolací soud za to, že dohodnou-li se podíloví
spoluvlastníci o způsobu, výši a splatnosti částky představující vypořádání
investic jednoho ze spoluvlastníků na společnou věc z hlediska obecných
ustanovení o platnosti občanskoprávních úkonů platně, je taková dohoda pro ně
závazná a má přednost před vypořádáním investic soudem podle právních závěrů
judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn.
22 Cdo 599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí jako C 583, navazující na
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37,
ročník 1982, či usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí jako C 696). V dané věci se účastníci podle
dohody spoluvlastníků uzavřené dne 8. 7. 1977 mimo jiné dohodli na vypořádání
již provedených investic, „pro případ, že by došlo z jakýchkoliv důvodů ke
změně spoluvlastnických podílů“, (což nepochybně zahrnuje i případ zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví tím způsobem, že jeden z účastníků se
stane výlučným vlastníkem do té doby společných věcí). Tím je dáno právo
žalovaného požadovat tzv. širší vypořádání až v návaznosti na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním společných nemovitostí
jednomu z účastníků. Podle uvedené dohody mělo jít o částku představovanou
zhodnocením společné nemovitosti (nikoli hodnotou vynaložených prostředků) a
tato částka byla odvolacím soudem zjištěna na základě řádného znaleckého
posouzení. Ostatně námitky ohledně výše uvedeného zhodnocení nejsou způsobilé
založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka v dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak
dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 250/2004 neexistuje a
rozhodnutí sp. zn.22 Cdo 559/2004 řeší s jejím dovoláním nesouvisející
problematiku reálného rozdělení domu na tzv. jednotky.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem
III. správné a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu pod
bodem III., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, poněvadž nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)
– je nezbytné, aby soud prvního stupně rozhodl ještě o návrhu žalobkyně ze dne
9. 11. 2005. Výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nemohl
dovolací soud odstranit (zrušit a v rozsahu zrušení věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení), protože tyto výroky nepodléhají dovolacímu přezkumu;
dovolání proti nim je nepřípustné – srov. R č. 4/2003 ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu