22 Cdo 2137/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobce Č. A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – M. f.
Č.R. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 9 C 25/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. července 2007, č. j. 31 Co 309/2007-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 9 C
25/2003-179, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „žaloba na určení, že vlastníkem
nemovitosti – domu č. p. 102 na pozemku parc. č. 114/1, pozemku parc. č. 114/1,
pozemku parc. č. 114/2, pozemku parc. č. 136/1, pozemku parc. č. 136/2, pozemku
parc. č. 138, zapsaných na listu vlastnictví 361 pro katastrální území Srbsko u
Karlštejna v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k.
Katastrální pracoviště B., je žalobce, se zamítá“. Výrokem pod bodem II. uložil
žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
17. července 2007, č. j. 31 Co 309/2007-202, výrokem pod bodem I. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c odst.
2 OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody,
pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být
dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem, vysloveným
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001,
publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1524, ve
kterém se uvádí: „Problematikou změny a zániku stavby se judikatura opakovaně
zabývala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 30. září 1998, sp. zn. 33
Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 1998, č. 12). Nadzemní stavba
zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato
zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v
občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním),
stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve
zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy
destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím
(obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav
poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení
otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných
konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak
tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří
součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto
případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno,
přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je
rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního
nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že
původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit
míru těchto zásahů. V dané věci je zřejmé, že nedošlo k takové destrukcí
obvodového zdiva pod úroveň stropu, v jejímž důsledku by zanikl stav
poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. O přepracování stavby
podle § 135b ObčZ pak nelze vůbec uvažovat“.
Pokud soudy v nalézacím řízení v souladu s tím zjistily, že v dané věci
k zániku původní stavby nedošlo, bylo by nadbytečné řešit otázku dobré víry
dovolatele ohledně jeho vlastnického práva; tato otázka by mohla mít vliv jen
na posouzení vydržení práva, o které však v této věci nešlo.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, Soudní rozhledy
č. 1/2002).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému státu v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.