22 Cdo 2216/2023-1517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci projednání
pozůstalosti po zůstaviteli R. M., zemřelému XY, za účasti 1) pozůstalé
manželky J. J., zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě,
28. října 1610/95, 2) pozůstalé dcery B. M., a 3) pozůstalé dcery A. M., obou
zastoupených JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-
Místku, Riegrova 857, o obvyklé ceně majetku a vypořádání majetku ve společném
jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 46 D 737/2018, o dovolání účastnice 1) proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, č. j. 10 Co 252/2021-1453, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, č. j. 10 Co
252/2021-1453, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2021,
č. j. 46 D 737/2018-626, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení.
[1] Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 46 D 737/2018-626, stanovil obvyklou cenu
majetku patřícího nesporně do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky
ke dni smrti zůstavitele částkou 2 759 791,78 Kč a určil, který majetek patří
do pozůstalostního jmění a který pozůstalé manželce J. J. (výrok I). [2] Soud prvního stupně (ve vztahu k okolnostem významným pro dovolací
řízení) posuzoval, zda dům č. p. XY, postavený na pozemku parc. č. XY v
katastru nemovitostí zapsaný jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále
též jen „předmětný dům“) tvoří součást společného jmění manželů (dále též jen
„SJM“). Posouzení zařazení předmětného domu coby součásti SJM odráželo
argumentaci pozůstalé manželky (dovolatelky), že dům součást společného jmění
manželů tvoří, neboť byl postaven za trvání manželství s úmyslem, že bude
součástí společného jmění a na jeho stavbu byly použity finanční prostředky
tvořící součást společného jmění manželů. [3] Po právní stránce soud prvního stupně považoval za rozhodující
skutečnost, že stavba byla fakticky zbudována po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), který v § 506
zakotvil tzv. superficiální zásadu, podle které jsou součástí pozemku mimo jiné
stavby zřízené na pozemku. Do konce roku 2013 nemohly být fakticky zbudovány
ani obvodové zdi budoucího domu, pročež nemohla do 31. 12. 2013, tj. za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“)
vzniknout stavba, která by představovala nemovitou věc právně způsobilou stát
se předmětem právních vztahů. Skutečnost, že by k 31. 12. 2013 předmětný dům
stál alespoň v hrubých obrysech, ostatně netvrdila ani sama pozůstalá manželka. Předmětná stavba nikdy nebyla samostatnou věcí způsobilou být předmětem
vlastnického práva, neboť se po „svém zbudování“ stala v souladu s § 506 o. z. součástí pozemku parc. č. XY, který byl ve výlučném vlastnictví zůstavitele. [4] K odvolání všech účastnic řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen
„odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 10 Co 252/2021-1453,
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stanovil obvyklou cenu majetku
patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ke dni smrti
zůstavitele částkou 2 709 791,78 Kč (výrok I) a určil, který majetek patří do
pozůstalostního jmění a který pozůstalé manželce J. J. (výrok II). [5] Odvolací soud (ve vztahu k předmětnému domu) učinil shodný závěr
jako soud prvního stupně, že předmětný dům „byl ke dni smrti zůstavitele v jeho
výlučném vlastnictví“. Odkázal na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne
18. 9. 2020, vydaného ve věci sp. zn. 9 112/2020, podle kterého „nový občanský
zákoník vychází ze zásady superficies solo cedit. Jak je výslovně uvedeno v §
506 odst. 1 o. z., jsou součástí pozemku rovněž stavby zřízené na pozemku. Právní stav, kdy je vlastníkem stavby subjekt odlišný od vlastníka pozemku, tak
může existovat pouze ve vztahu ke stavbám vzniklým do 31. 12. 2013, tj. za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jde o tzv.
dočasné oddělení
stavby od pozemku, přičemž tyto situace řeší § 3054 a § 3055 o. z. Za tohoto
stavu nelze než dovodit, že stavba rodinného domu je součástí pozemku, protože
jde o stavbu vzniklou za účinnosti nového občanského zákoníku na pozemku ve
výlučném vlastnictví. Bylo irelevantní, jaká byla vůle účastníků při výstavbě
rodinného domu, jakož i to, z jakých prostředků byla výstavba financována.“
Uvedené závěry lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na projednávanou věc. Smyslem § 3055 odst. 2 o. z. je zabezpečit, aby účinností zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, nebylo zkráceno jak vlastnické právo vlastníka stavby,
tak případně i věcná práva třetích osob vztahujících se ke stavbě. Stavba se
nestane součástí pozemku tehdy, byla-li po 1. 1. 2014 zřízena na pozemku jiného
vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí
účinnosti občanského zákoníku nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem
nabytí účinnosti občanského zákoníku. Bylo-li se stavbou započato sice před 31. 12. 2013, ale k tomuto datu není patrná dispozice prvního nadzemního podlaží,
stává se rozestavěná stavba součástí pozemku s výjimkou případů, kdy je
zřizována na základě věcného práva vzniklého nebo na základě smlouvy uzavřené
do 31. 12. 2013. [6] Odvolací soud dále poukázal na tvrzení pozůstalé manželky, že
rodinný dům je podle § 3055 odst. 2 o. z. součástí společného jmění, neboť se
zůstavitelem uzavřela dohodu, že dům na pozemku vybudují a půjde o jejich
„společný majetek“. Dům byl pořízen z prostředků tvořících společné jmění;
stavební pozemek začali se zůstavitelem vyhledávat již v roce 2012, v průběhu
roku 2013 už projednávali konkrétní stavební záležitosti, ke stavbě se od
počátku vyjadřovala, sama stavbu tzv. organizovala, jednala s firmami. V
prosinci, možná listopadu, 2013 se snažili začít na pozemku pracovat a stavbu
připravovat, se základy domu se začalo v roce 2014 a s pracemi na stavbě již v
roce 2013. Pozůstalé dcery naproti tomu zastávaly názor, že předmětný dům
součástí společného jmění není, použití § 3055 o. z. na danou věc nedopadá,
protože tvrzená smlouva by musela být uzavřena písemně. Navíc podle tvrzení
pozůstalých dcer ke konci roku 2013 žádná stavba ještě neexistovala. [7] Odvolací soud pak uzavřel, že je otázkou právního posouzení, zda je
předmětný dům součástí pozemku, na kterém se nachází ve smyslu § 506 o. z. a
zda – s ohledem na výlučné vlastnictví zůstavitele k pozemku – „spadá do SJM či
nikoliv“. Vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, byl ke dni smrti
zůstavitel. Rodinný dům byl kolaudován až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, tj. po 1. 1. 2014. Z tvrzení účastníků i z tvrzení pozůstalé
manželky je zřejmé, že k 1. 1. 2014 stavba nevznikla a neexistovala. Odkaz
dovolatelky na § 3055 odst. 2 o. z. nepovažoval za důvodný, neboť „ustanovení §
3055 odst. 2 o. z. nelze v dané věci aplikovat, a to nejen z toho důvodu, že
tvrzená smlouva mezi pozůstalou manželkou a zůstavitelem nebyla uzavřena v
písemné podobě, ale i z toho důvodu, že na posuzovanou věc ani nedopadá (viz
výše)“.
Odvolací soud tak uzavřel, že „i za situace, kdyby se samotnou stavbou
rodinného domu bylo započato v roce 2013, rodinný dům, resp. stavba, jako věc
vznikla nejdříve až v roce 2014 a uvedená nemovitá věc se tak stala výlučným
vlastnictvím zůstavitele“.
[8] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala účastnice 1) dovolání. Vymezila otázku, „zda za situace, kdy manžel nabyl pozemek do svého výlučného
vlastnictví před vznikem SJM, mezi manžely je před zahájením stavby domu před
1. 1. 2014 uzavřena dohoda o jeho výstavbě, jejímž obsahem je výstavba domu v
režimu SJM, dům je postaven po 1. 1. 2014 a dle zápisu v katastru nemovitostí
je dům součástí pozemku manžela, je takový dům součástí SJM, a to za aplikace §
3055 o. z.“. Tato otázka podle dovolatelky doposud nebyla dovolacím soudem
řešena, případně řešena byla a odvolací soud se odchýlil od stávající
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný považuje především závěr
odvolacího soudu, že jakákoliv dohoda uzavřená mezi dovolatelkou a pozůstalým
manželem je irelevantní, pokud byl dům vybudován po účinnosti o. z., který
zavedl superficiální zásadu, a dům se tak stal součástí pozemku ve výlučném
vlastnictví zůstavitele. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1174/2001, podle které není forma dohody stavebníků obligatorně písemná. Domnívá se, že by taktéž bylo možno aplikovat závěry z rozhodnutí Nejvyššího
soudu 22 Cdo 4127/2017, které odvolací soud vůbec nereflektoval. Namítla, že
nalézací soudy vůbec nevzaly v potaz přechodné ustanovení § 3055 odst. 2 o. z. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení i usnesení soudu prvního
stupně a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. [9] Účastnice 2) a 3) ve vyjádření k dovolání uvedly, že považují
rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a řádně odůvodněná a v plném rozsahu se
ztotožnily s odůvodněním rozhodnutí soudů. Navrhly proto zamítnutí dovolání. [10] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. [11] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). [12] Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na řešení otázky
právního režimu stavby zbudované za trvání manželství a společného jmění
manželů na pozemku jednoho manželů ve vazbě na přechodné ustanovení § 3055
odst. 2 o. z. a tvrzenou dohodu o zřízení stavby uzavřenou před 1. 1. 2014.
Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno,
dovolatelka závěry odvolacího soudu napadá a uvedená otázka nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, je dovolání přípustné a je i
důvodné. [13] Podle § 3055 odst. 1, 2 o. z. stavba spojená se zemí pevným
základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na
němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví
osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve
spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo
jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku. Odstavec 1
platí obdobně pro stavbu, která má být zřízena na pozemku jiného vlastníka na
základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona. [14] Základní výklad uvedeného přechodného ustanovení byl v odborné
literatuře ve směru, a dovolací soud tyto závěry bezezbytku sdílí, že § 3055 o. z. představuje druhé základní pravidlo ve vztahu k zásadě superficies solo
cedit, které navazuje na § 3054 o. z. v opačné podobě. Je-li cílem sjednotit
režim pozemku a stavby tam, kde oboje patří témuž vlastníkovi ke dni účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak v situaci rozdílného vlastnického
režimu zvolil zákon řešení přesně opačné; jestliže k 1. 1. 2014 je vlastnický
režim pozemku a stavby odlišný, zůstává v nezměněné podobě zachován i nadále a
stavba se nestává součástí pozemku. Zůstává jí zachována povaha samostatné
nemovité věci. K naplnění superficiální zásady zákon volí jiná řešení (§ 3056
o. z. – předkupní právo, § 3058 o. z. – dodatečné vlastnické sjednocení). Odstavec 2 je doplňující úpravou vůči odstavci 1. Jeho význam spočívá v tom, že
umožňuje zachování samostatného právního režimu stavbě, která byla zřízena po
1. 1. 2014, ale na základě práva vzniklého před tímto datem, tj. buď tak, že
byla zahájena před 1. 1. 2014 a do dne účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, jako věc v právním smyslu nevznikla, anebo byla zahájena až
po 1. 1. 2014. Odstavec 1 míří na případy staveb, které byly zřízeny na základě
práva vzniklého před 1. 1. 2014 a před tímto datem také jako věci v právním
smyslu vznikly. [15] Odstavec 2 vedle toho ve vztahu k oprávněným stavbám vychází z
toho, že stavebník stavěl na základě konkrétního právního titulu, který ho
opravňoval ke zřízení stavby na cizím pozemku a který byl založen před 1. 1. 2014, ale do tohoto data stavba jako věc v právním smyslu nevznikla. Z celkové
úpravy § 3055 o. z. je patrná snaha zachovat právní samostatnost stavbě zřízené
na cizím pozemku, jestliže se její zřízení opírá o právní titul předcházející
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podstatný je v této
souvislosti nikoliv faktický okamžik dokončení stavby, respektive stadium její
rozestavěnosti, ale právní titul, který umožňuje takovou stavbu zřídit.
Je tím
chráněno legitimní očekávání stavebníka, kterému vznikl právní titul ke stavbě
v době, kdy stavba v té době zřízená byla samostatným předmětem věcněprávních
vztahů. Protože pak dokončení stavby do fáze, kdy ji soukromé právo před 1. 1. 2014 považovalo za samostatnou věc, vyžaduje určitou dobu ovlivněnou
subjektivními (finanční prostředky, zajištění smluvních vztahů k výstavbě,
schopnost svépomocné výstavby apod.) či objektivními (zajištění souladu stavby
s veřejnoprávními požadavky) okolnostmi, zvolil zákon jako referenční kritérium
právě existenci právního titulu ke stavbě. [16] U věcněprávních oprávnění zákon vyžaduje, aby příslušné věcné právo
vzniklo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
tj. před 1. 1. 2014. V těchto případech jde typicky o uzavření smlouvy o
zřízení věcného břemene podle § 151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, jejímž obsahem je oprávnění zřídit stavbu na cizím pozemku. U jiných
než věcněprávních nástrojů, tj. obligačních, se vyžaduje uzavření smlouvy přede
dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Praxe ke
zřizování staveb využívala především nájemní smlouvu či nepojmenované smlouvy
podle § 51 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, kam se zpravidla řadila i praxí
využívaná smlouva o povolení stavby, která však neměla věcněprávní charakter. Rozhodující je okamžik uzavření smlouvy [Králík, M. a Spáčil, J. § 3055
Základní překážka zákonného sjednocení právního režimu pozemku a stavby. In:
Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1591, 1593–1594]. [17] Dovolatelka v průběhu celého řízení tvrdila, že mezi ní a
zůstavitelem byla uzavřena dohoda o tom, že na jeho pozemku vybudují stavbu
rodinného domu a tato dohoda časově předcházela dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. dni 1. 1. 2014. Odkazovala výslovně na §
3055 odst. 2 o. z. a dovolávala se jeho aplikace. [18] Odvolací soud zaujal názor, že § 3055 odst. 2 o. z. na posuzovanou
věc nedopadá. Prvním důvodem byla okolnost, že uvedená dohoda nebyla uzavřena v
písemné formě. [19] V této souvislosti nicméně dovolacímu soudu nezbývá než
konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
odůvodnění. [20] Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.)
není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce
(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný
(jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány
a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se
při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu
opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení
rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[21] Odvolací soud toliko v jediné větě konstatoval, že absence písemné
formy tvrzené uzavřené smlouvy mezi dovolatelkou a zůstavitelem je překážkou
aplikace § 3055 odst. 2 o. z. Z rozhodnutí však není vůbec patrno, jakým
způsobem a z jakého důvodu k takovému závěru odvolací soud dospěl. Rozhodnutí
neobsahuje v tomto směru vůbec žádnou argumentaci, odůvodnění, úvahu či
hodnotící úsudek a ani odkaz na jakékoliv zákonné ustanovení či právní předpis,
který by takový závěr odůvodňoval. Za této situace nemá dovolací soud v této
části co přezkoumávat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu žádné odůvodnění
neobsahuje. [22] Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí je závěr
odvolacího soudu, že § 3055 odst. 2 o. z. „na danou věc ani nedopadá“. I zde je
dovolací soud nucen konstatovat, že je rozhodnutí odvolacího soudu na samé
hranici přezkoumatelnosti. Odvolací soud totiž nejprve opakovaně odkazuje na §
3055 odst. 2 o. z. ve vazbě na zřízení stavby na základě věcného práva
vzniklého do 31. 12. 2013 nebo na základě smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 s
tím, že takový postup brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (bod 18
odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nakonec však uzavírá, že toto ustanovení
na věc „ani nedopadá (viz výše)“. „Viz výše“ pak z hlediska obsahu a struktury
odůvodnění usnesení odvolacího soudu obsahuje dílčí závěr, že rodinný dům byl
kolaudován až po 1. 1. 2014 a k 1. 1. 2014 „stavba nevznikla a neexistovala“. Uzavírá, že i kdyby se samotnou stavbou bylo započato v roce 2013, stavba
rodinného domu vznikla „nejdříve v roce 2014“, a uvedená nemovitá věc se tak
stala „výlučným vlastnictvím zůstavitele“. [23] Z toho snad lze usuzovat na úvahu odvolacího soudu, že podmínkou
aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je podle jeho názoru
skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala. S
tímto závěrem však dovolací soud nesouhlasí. [24] Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl
by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na
případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit
na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha
odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil
podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, a jeho § 120 odst. 2 obč. zák. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá
z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by
pak byla zcela nadbytečná. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
tak byl uplatněn právem. [25] Jelikož usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci,
dovolací soud podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.
napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc soudu
prvního stupně vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení. [26] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
[27] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu