22 Cdo 2222/2018-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) P. V., a b) AGROSEN, s. r. o., identifikační číslo osoby
60837497, se sídlem v Pacově, náměstí Svobody 77, zastoupených JUDr. Josefem
Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalovaným: 1)
Suhox, s. r. o., identifikační číslo osoby 29247764, se sídlem v Brně, Petrov
272/5, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem v
Praze 2, Anny Letenské 34/7, a 2) VERBAVA CZ s. r. o., identifikační číslo
osoby 29301840, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, zastoupené Mgr. Tomášem
Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, o určení neexistence
věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 89/2017,
o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Co 29/2018-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se domáhali určení neexistence věcného břemene k pozemku par. č. v
katastrálním území O. u D. („pozemek“) ve prospěch žalované 2), s tím, že věcné
břemeno zřídila žalovaná 1), která nebyla vlastnicí služebného pozemku.
Okresní soud v Pelhřimově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10.
2017, č. j. 4 C 89/2017-34, žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře („odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Co 29/2018-83, výrokem I. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž bylo vyhověno žalobkyni
b), a výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž
bylo vyhověno žalobkyni a), a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozhodl také o
nákladech řízení (výroky III. – V.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Námitkou žalovaných
uplatněnou až v odvolání, že žalovaná 2) nabyla právo odpovídající věcnému
břemeni v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, se nezabýval,
neboť se jedná o novou skutečnost tvrzenou v rozporu s § 205a zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Obě
žalované se k jednání u soudu prvního stupně nedostavily, dokonce se ani
nevyjádřily k žalobě, a jejich pasivní chování jim znemožnilo uplatnit takové
námitky včas. I při včasném uplatnění námitky však nemůže případná dobrá víra
obou žalovaných nic změnit na tom, že věcné břemeno zřídila osoba, která k tomu
nebyla oprávněna. Dobrá víra by mohla být významná pouze při úvahách o vydržení
služebnosti, což nelze na tento případ vztáhnout.
Proti výrokům I., III., IV. a V. podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř.; tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem vyřešená
právní otázka nabytí práva od neoprávněného má být posouzena jinak. Dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že s tvrzením, že nabyla
nemovitost od neoprávněného v dobré víře ve správnost zápisu v katastr
nemovitostí, přišla nepřípustně (§ 205a o. s. ř.) až v odvolacím řízení; tvrdí,
že takto vznesenou námitku bylo třeba posoudit jako právní a zabývat se jí.
Odkazuje na údajný rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1676/2002; toto tvrzení však nijak
nekonkretizuje a dovolací soud tu rozpor nespatřuje, mimo jiné proto, že jde o
skutkově i právně odlišné věci. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 55/2004, které se též
dovolává, nešlo – jako v nyní projednávané věci – o případ, kdy jedna strana
byla v řízení před soudem prvního stupně zcela pasívní. Tyto tvrzené důvody
přípustnosti dovolání tak nejsou dány.
Rozhodnutí odvolacího soudu je, pokud jde o procesní stránku a princip tzv.
neúplné apelace, v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Nezakotvuje-li
příslušná úprava, v níž má dobrá víra konkrétní osoby právní význam, domněnku,
že taková osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá
povinnost důkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu, které
je dobrá víra – v rovině právní – ku prospěchu“ (rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005). Taková zákonná domněnka, týkající se
nabývání od neoprávněného, v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
nebyla v zákoně upravena, a v řízení před soudem prvního stupně nevyšly najevo
skutečnosti nasvědčující tomu, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra.
V žalobě bylo výslovně uvedeno, že jednání žalované 1) při zřízení věcného
břemene bylo „nestandardní a účelové“ a žalobci v této souvislosti poukázali na
personální propojení obou žalovaných s tím, že věcné břemeno bylo zřízeno „s
úmyslem ztížit a zkomplikovat rozhodování o tom, že žalovaná 1) není vlastníkem
pozemku a zejména ztížit nápravu tohoto stavu a vyklizení pozemku“. Jestliže
žalovaná strana na toto tvrzení v řízení před soudem prvního stupně nijak
nereagovala a nevyšly najevo ani jinak skutečnosti, ze kterých by se podávalo,
že žalovaná 2) – dovolatelka – uzavřela smlouvu o věcném břemenu v dobré víře
ve správnost zápisu v katastru nemovitosti, je zamítavé rozhodnutí soudu
právního stupně i potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu správné. Posouzení,
zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na
zjištěném skutkovém stavu; nejsou-li (zde v poměrech občanského zákoníku č.
40/1964 Sb.) skutečnosti nasvědčující dobré víře tvrzeny a prokázány, resp.
nevyjdou-li v řízení najevo, ponese nepříznivé důsledky této skutečnosti ten,
jehož tvrzené právo na jeho dobré víře závisí. To platí tím spíše v této věci,
ve které byla dobrá víra žalované 2) skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě
zpochybněna, a to bez jakékoliv reakce žalované.
Za této situace nebylo možno v řízení před soudem prvního stupně učinit závěr o
tom, že žalovaná 2) právo řádně a v dobré víře nabyla; k závěru o opaku by bylo
třeba vznést skutková tvrzení a provést k nim dokazování, a to již v odvolacím
řízení nebylo možné. Závěr odvolacího soudu o tom, že šlo o nové, v odvolacím
řízení nepřípustné tvrzení, že se jedná o novou skutečnost uplatněnou v rozporu
se zákonem (§ 205a o. s. ř.), je tak správný, snad jen s upřesněním, že soud
prvního stupně na základě toho, co žalobce tvrdil a co v řízení vyšlo najevo,
správně neučinil závěr o nabytí v dobré víře, a v odvolacím řízení již nebylo
možno vnášet dosud neuplatněné skutková tvrzení, která by mohla vést k jinému
právnímu závěru.
Podobně se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo
100/2006, uvádí, že „námitku promlčení vznesenou dlužníkem až v odvolacím
řízení nelze samu o sobě považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, §
205a a § 211a o. s. ř., při posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k
nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.),
jsou-li s ní spojeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, k
námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu
neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly
najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění
učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, že právo je
skutečně promlčeno“. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na námitku, že
žalovaný nabyl právo v dobré víře.
Bylo-li třeba vycházet ze skutkového stavu, ze kterého se nepodávalo, že by
žalovaná 2) nabyla sporné právo v dobré víře, bylo již nadbytečné zabývat se
právní otázkou, zda bylo možno v dané věci takto nabýt právo odpovídajícímu
věcnému břemeni; na tom, že žalobě bylo třeba vyhovět, závěr odvolacího soudu o
uvedené věci nic nezměnil, bez ohledu na jeho eventuální nesprávnost. Proto se
touto otázkou nezabýval ani dovolací soud.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu