22 Cdo 2228/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) L. B., b) M. B. a c) A. B., zastoupených advokátem, proti
žalované 3. P., s. r. o., zastoupené advokátem, o umožnění přístupu přes
pozemek a o vzájemném návrhu na zdržení se užívání pozemku, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 317/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 10/2005-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 838,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
T. H.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. srpna 2004, č. j. 8 C 317/2003-174, pod bodem I. výroku uložil žalované,
aby umožnila žalobcům vstup, průchod a průjezd přes pozemek žalované parc. č.
144/1 o výměře 987 m2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný u
Katastrálního úřadu P. na LV č. 1180 pro obec P. a kat. území H. Pod bodem II.
zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud uložil žalobcům zdržet se jakéhokoliv
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobci jsou
spoluvlastníky domu č. p. 1089 a pozemku parc. č. 144/16 v obci P. a kat. území
H. Žalovaná je tamtéž vlastnicí pozemku parc. č. 144/1, který bezprostředně
sousedí s pozemkem parc. č. 144/16. Na pozemku parc. č. 144/1 je vybudována
komunikace s názvem M. Ulice označená názvem M. M. se nachází na pozemku parc. č. 1708 a je pěší komunikací, nevhodnou pro příjezd automobilů k domu žalobců. Dne 11. listopadu 1998 uzavřeli žalobci jako odběratelé a žalovaná, tehdy
nesoucí název A. P., s. r. o., smlouvu o poskytování služeb, podle níž se
žalovaná zavázala umožnit žalobcům užívání předmětného pozemku za účelem
přístupu k jejich nemovitostem, tj. domu č. p. 1089 a parc. č. 144/16,
průchodem a průjezdem a za účelem parkování osobního vozidla. Tuto smlouvu
mohly smluvní strany vypovědět ve lhůtě tří měsíců. Žalobce b) vypověděl
uvedenou smlouvu dopisem z 25. 2. 2003. Žalovaná z důvodu krádeží aut a
neoprávněného parkování na předmětném pozemku zavedla od 1. 5. 2003 nový typ
„povolení vjezdu“ ve velikosti platební karty s tím, že od tohoto data budou
všechna vozidla stojící na předmětném pozemku, která nebudou řádně označena,
odtažena a opatření, že od 1. 7. 2003 bude vjezd na předmětný pozemek
zabezpečen automatickou závorou, která bude ovládána kódovými ovladači, pěší
průchod pro oprávněné zůstane zachován. Uvedené skutečnosti žalovaná oznámila
nájemcům domů č. 2-20 v ulici M. M. 27. 4. 2003 s tím, že povolení k vjezdu
budou vydána nájemcům, kteří mají uzavřenou platnou smlouvu o užívání
předmětného pozemku. Vlastníci rodinných domů v ulici M. M. včetně žalobců
žalované vypověděli smlouvu o poskytování služeb a vyjádřili vůli uzavřít s
žalovanou jinou smlouvu. Na to žalovaná reagovala tak, že v případě ukončení
stávající smlouvy o poskytování služeb a neuzavření nové smlouvy za podmínek
stanovených žalovanou, vyplynou pro žalobce omezení, která budou muset
respektovat, neboť tak ztratí oprávnění jakýmkoliv způsobem užívat pozemek
parc. č. 144/1. Rozhodnutím ÚMČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 8. 2003,
č. j. ODE/1401/03, bylo žalované zakázáno činit jakékoliv zásahy, které by
navrhovatelům včetně žalobců bránily v průchodu a průjezdu přes sporný pozemek,
a nařídil žalované, aby nerušila výkon práva bydlení v nemovitostech ve
vlastnictví či nájmu navrhovatelů. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím
Magistrátu h. m. P. z 13. 10. 2003, č. j. MHMP 146646/2003/DOP 04/Go, které
navrhovatelé včetně žalobců napadli správní žalobou, vedenou u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 11 Ca 10/2004. V rámci řízení o vydání stavebního povolení
žalované na zástavbu území vP. při objektu smaltovny č. p. 1 byla rozhodnutím
Obvodního úřadu MČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 11. 1996 areálová
komunikace později nazvaná M. zařazena do sítě účelových a veřejných
komunikací. Tato komunikace představuje jediný příjezd k nemovitostem k ní
přilehlým. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že v dané věci je
dána pravomoc soudu, neboť jde o spor vyplývající ze vztahů vlastníků
nemovitostí.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalovaným nelze bránit, aby užívali komunikaci zřízenou na pozemku žalované
parc. č. 144/1, která byla příslušným orgánem zařazena do sítě účelových a
veřejných komunikací, a žalovaná je povinna jim její užívání bezplatně umožnit. Podle názoru soudu prvního stupně nelze v daném případě aplikovat § 7 odst. 2
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť komunikace M. není
komunikací sloužící výhradně potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného
prostoru nebo objektu, ale jde o komunikaci, která slouží ke spojení s
jednotlivými nemovitostmi pro potřeby jejich vlastníků včetně žalobců. Nesouhlasil s námitkami žalované, zpochybňujícími platnost rozhodnutí z 11. 11. 1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době předcházející vydání
rozhodnutí z 11. 11. 1996 i v následujícím období byl souhlas žalované se
zřízením veřejné účelové komunikace na předmětném pozemku projeven
konkludentně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22
Cdo 2191/2002 uvedl, že chce-li žalovaná omezit užívání předmětné komunikace na
určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání, může tak učinit
jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 10/2005-209, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v zásadě
souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že při
určení charakteru sporné komunikace je třeba vycházet ze zákona č. 13/1997 Sb.,
z něhož vyplývá, že pozemek se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by
bylo třeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikace vydávat správní
rozhodnutí, splňuje-li znaky uvedené v § 7 odst. 1 citovaného zákona. Pozemek
žalované má právě takové znaky, neboť slouží ke spojení jednotlivých
nemovitostí žalobců a další osob, ale i ke spojení těchto nemovitostí s místní
komunikací H. Nemůže jít o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru, neboť
žalovaná v areálu M. na pozemku, který byl původně celý v jejím vlastnictví,
vystavěla budovy určené k bydlení, které následně prodala jednotlivým zájemcům
do jejich vlastnictví, a jiný přístup k těmto nemovitostem vozidlem by nebyl
možný. Obstát nemohou námitky žalované o „nicotném“ správním rozhodnutí z 11.
11. 1996, ani námitky, že nedala souhlas se zřízením této komunikace byť i
konkludentně. Od účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., tj. od 1. 4. 1997, jsou
účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska
uvedená v tomto zákoně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítla, že v dané věci není dána pravomoc soudu, pokud oba soudy došly k
závěru, že komunikace žalované je veřejnou účelovou komunikací. Soud nemůže
rozhodovat o regulování účelové komunikace. Poukázala na to, že na svém pozemku
svým nákladem zbudovala komunikaci, která od samého počátku měla povahu ryze
soukromé komunikace v uzavřeném prostoru. Nachází se uprostřed zástavby budov a
je přístupná pouze v jednom místě, které je vjezdem i výjezdem současně.
Žalovaná ještě před zbudování dotčené komunikace a budov, které ji obklopují
(areál M.), užívání komunikace regulovala. Komunikace sloužila výhradně
potřebám žalované. Žalobci smlouvu o poskytování služeb dopisem z 25. 2. 2003
vypověděli, čímž se dobrovolně vzdali svého oprávnění užívat předmětnou
komunikaci. V době, kdy žalovaná byla sama výlučnou vlastnicí komunikace, ale i
všech okolních budov, šlo jednoznačně o komunikaci soukromé povahy podle § 7
odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Na charakter této komunikace nemohla
mít vliv ani ta skutečnost, že žalovaná následně některé z budov, nacházející
se v areálu M., převedla na třetí subjekty, protože s každým z těchto subjektů
upravila způsob a rozsah užívání této komunikace. Podle názoru žalované je v
rozporu s hmotně právní úpravou tvrzení odvolacího soudu, že vlastník
komunikace nemůže jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání.
Žalovaná nikdy neučila takovou právní dispozici, kterou by, byť i konkludentně,
vydala předmětnou komunikaci k obecnému užívání a změnila tak její charakter ze
soukromé komunikace na komunikaci veřejnou. Žalovaná vždy projevovala vůli
žalobcům umožnit užívání komunikace, pokud se budou za podmínek respektovaných
jejími ostatními uživateli podílet na úhradě nákladů spojených s jejím
provozem, které ročně dosahují přibližně částky 125 000,- Kč. Vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že
soudem prvního stupně bylo odmítnuto provedení důkazů, jimž chtěla doložit svá
tvrzení ohledně charakteru komunikace a regulace jejího užívání. Setrvala na
svém stanovisku, že rozhodnutí Obvodního úřadu MČ pro P., odboru dopravy a
energetiky, z 11. 11. 1996, je nicotné a nemá oporu v zákoně. Pokud soud
vyhověl návrhu žalobců, omezil tím vlastnické právo žalované k pozemku bez
náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně po zrušení obou rozsudků
řízení zastavil a věc postoupil příslušnému silničnímu správnímu úřadu.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, neboť dovoláním napadené rozhodnutí
nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedli, že jestliže
rozhodnutím z 11. 11. 1996 bylo rozhodnutí o zařazení pozemní komunikace M. do
kategorie účelových veřejných komunikací a ÚMČ pro P. toto své rozhodnutí nikdy
nezměnil, soud byl tímto rozhodnutím vázán. Soud proto nerozhodoval o obecném
užívání komunikace jako takovém, ale za situace, kdy žalované trvale zneužívá
svého vlastnického práva k pozemku parc. č. 144/1 a brání žalobcům v jejich
právech, bylo namístě rozhodnout tak, jak to oba soudy učinily. Postup soudů
obou stupňů je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR z 21. 11. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1868/2000.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Řešení otázky, jaké povahy je určitá pozemní komunikace (ve smyslu jejich
rozlišování podle zákona č. 13/1997 Sb.) v závislosti na jedinečných místních a
časových souvislostech i konkrétních právních vztazích vzniklých mezi danými
účastníky řízení, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí
zásadního významu, jež by mohlo mít zobecňující význam pro spory obdobného
druhu, a v dané věci dále není nic, co by ji činilo významnější z hlediska
obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy
účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn.
22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka
ostatně ani neformulovala.
Pokud dovolatelka na prvém místě namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je
vadné pro nedostatek pravomoci soudu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž se může dovolací soud zabývat jen v případě,
že shledá dovolání přípustným, ale o námitku tzv. zmatečnostní vady ve smyslu §
229 odst. 1 písm. a) OSŘ. V případě, kdy je dovolání nepřípustné, nemůže
dovolací soud brát takovou námitku v potaz; k jejímu řešení je totiž dán
institut žaloby pro zmatečnost, upravený v § 229 a násl. OSŘ, který nelze v
dovolacím řízením obcházet.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za
jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. f), § 10 odst.
3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b, odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 225,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení
613,- Kč, celkem 3 838,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu