USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) R. A., b) J. H., c) M. H., d) V. H., e) L. T., všech zastoupených Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 460/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 10 Co 242/2023-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 10 Co 242/2023-82, se zamítá. I. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 649,08 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Galii do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 10 C 460/2022-55, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem specifikovaným ve výroku I a rozhodl o jejich prodeji ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi spoluvlastníky podle velikosti spoluvlastnických podílů (výrok II). Stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 10 Co 242/2023-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 193 849 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Galii (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o uložení povinnosti nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 193 849 Kč. Podle žalovaného se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o právní otázku, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
4. Žalovaný považuje v poměrech projednávané věci přiznání plné náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně za „extrémně nespravedlivé a příliš tvrdé“. Má za to, že nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, na jejichž základě bylo opodstatněné přiznat žalobcům náhradu nákladů v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Uložení povinnosti žalovanému zaplatit v takové výši náhradu nákladů řízení bude mít citelný dopad do jeho majetkové sféry, a to s přihlédnutím k jeho příjmům i zdravotnímu stavu.
5. Uložení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení představuje podle žalovaného porušení principu legitimního očekávání účastníků řízení a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (v této souvislosti žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10).
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a žalobcům náhradu nákladů řízení nepřiznal.
7. Žalobci ve vyjádření k dovolání předně namítají, že dovolání žalovaného týkající se výhradně výroku o nákladech řízení není přípustné. Nad rámec toho se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a považují dovolání žalovaného za zcela nedůvodné. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Jelikož dovolání žalovaného směřuje výhradně do výroku rozsudku odvolacího soudu, který se týká nákladů řízení, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
11. Opodstatněná není v této souvislosti ani námitka žalovaného, že částka vynaložená na náklady jeho zastoupení měla přesáhnout 50 000 Kč, neboť bagatelní hranice pro dovolací řízení je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanovena pro ta řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění převyšující 50 000 Kč. O takový případ však zjevně nejde, neboť se jednalo o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nikoliv o spor o peněžité plnění. Pro nepřípustnost dovolání do nákladového výroku ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přitom není výše nákladů rozhodná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1445/2023, uveřejněné, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
12. Přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10 (oba uveřejněné, stejně i jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz.). A to již jen z toho důvodu, že v těchto rozhodnutích se Ústavní soud přípustností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nezabýval. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, akceptoval, že dovolání do výroku o nákladech řízení není přípustné. IV. Závěr
13. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká výroku o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h). o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl pro nedůvodnost i jeho návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
15. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. žalovanému rovněž vznikla ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) povinnost zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Soudnímu poplatku totiž podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1445/2023).
16. O povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodne soud prvního stupně.
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu