NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2255/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. J.,
zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku,
Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v
Praze, Husinecká 1024/11a, IČ: 457 970 72, zastoupenému JUDr. Ladislavem
Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 17/242, za účasti
vedlejší účastnice na straně žalovaného MUDr. H. T., o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 30/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
20. ledna 2009, č. j. 12 Co 616/2008-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20.
ledna 2009, č. j. 12 Co 616/2008-157, s e r u š í a věc s e v r a c í
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. září 2008, č. j. 10 C 30/2008-122, určil, že do „dědictví po zemřelém
R. J., zemřelém dne 21. 11. 2005, patří pozemková parcela č. 118/4 o výměře 806
m? v katastrálním území F., zapsaná u Katastrálního úřadu pro O. kraj,
Katastrální pracoviště Š. v katastru nemovitostí pro obec L. nad D.,
katastrální území F. na LV č. 10002“ (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na žalobcem
požadovaném určení s ohledem na skutečnost „jak je parcela evidována v katastru
nemovitostí“ spolu se skutečností, že je nabízená žalovaným k prodeji a žalobě
vyhověl, když – z důvodů v odůvodnění rozsudku rozvedených – dospěl k závěru,
že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem předmětného pozemku, neboť
vlastnictví k němu nikdy nepozbyl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“)
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl (výrok
I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV. rozsudku).
Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na jím
požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalobcem uplatněnému nároku na
určení, že předmětný pozemek patří do dědictví po R. J. není ve sporném řízení
soud oprávněn učinit. Je oprávněn rozhodnout pouze o vlastnictví zůstavitele ke
dni jeho úmrtí, nelze však rozhodnout o tom, že určitá věc je předmětem
dědictví. Takový právní závěr je vyhrazen výlučně soudu, který projednává
dědictví v nesporném řízení podle ustanovení občanského soudního řádu o
dědictví, jehož účastníky jsou pouze potenciální dědicové. Pokud soud prvního
stupně žalobu projednal, „ačkoliv žaloba, jak je formulována, trpí nesouladem
mezi skutkovým tvrzením a žalobním petitem, chybí na straně žalobce také
naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu“. Z hlediska naléhavého právního zájmu by mohla obstát jen taková
žaloba, která by směřovala k určení, že právní předchůdce žalobce – zůstavitel
byl ke dni smrti vlastníkem předmětného pozemku. Soud prvního stupně proto
vyhodnotil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nesprávně
a následně pochybil, pokud žalobu projednal věcně.
Žalobcem nesprávně formulovaný žalobní petit nebylo možno v odvolacím
řízení odstranit, neboť soud ve smyslu § 5 občanského soudního řádu je oprávněn
poskytovat poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže je však
poučovat o žalobním návrhu – petitu, neboť žalobní žádání není výsledkem
aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotněprávních norem. Soud prvního
stupně vycházel z nesprávného právního posouzení, ale ani odvolací soud neměl
žádný důvod k uplatnění poučovací povinnosti „k odstranění vad žaloby“.
Odvolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že
vlastnictví k předmětnému pozemku v dědickém řízení po R. J. nebylo projednáno
a vlastníkem této parcely ke dni smrti byl R. J., a žalobce má proto naléhavý
právním zájem na jím požadovaném určení, jedná se o právní posouzení, které „je
v rozporu s výrokovou částí napadeného rozsudku, potažmo s žalobním petitem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
a uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst.
3 o. s. ř. V rovině procesních pochybení odvolacího soudu namítal, že odvolací
soud nesplnil zákonnou poučovací povinnost vyplývající z § 5 a § 118a o. s. ř.
Měl totiž žalobci zpřístupnit svůj právní názor na formulaci žalobního petitu,
neboť se v prvé řadě jedná o otázku procesní povahy. Podle názoru žalobce navíc
postup odvolacího soudu vyústil ve vydání překvapivého rozhodnutí, neboť ho
odvolací soud založil na změněném právním náhledu oproti soudu prvního stupně,
o kterém účastníky neuvědomil, nedal jim tak možnost adekvátní procesní reakce.
Ostatně i samotný názor odvolacího soudu, že se ve sporném řízení nelze domáhat
určení, že určitá věc patří do dědictví po zůstaviteli, ale toliko určení, že
zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem této věci, považuje dovolatel za
nesprávný, neboť obě určení jsou fakticky obsahově totožná, když pojem dědictví
po zůstaviteli je obsahově shodný s pojmem vlastnictví zůstavitele ke dni
smrti, neboť do dědictví patří všechny věci, jejichž vlastníkem byl zůstavitel
v době své smrti. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2138/2006, z něhož vyplývá, že i formálně uplatněný požadavek na určení, že
určitá věc spadá do dědictví po zůstaviteli může být podle okolností případu
jen jiným vyjádřením požadavku na určení, že zůstavitel by ke dni své smrti
vlastníkem této věci. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích
důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je v daném případě posouzení správnosti
závěru odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím
požadovaném určení. Při řešení této otázky vychází dovolací soud ze závěrů
vyslovených Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozsudku ze dne 3. října
2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2008, pod pořadovým č. 70, ve kterém dovolací soud vyložil, že
„podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým.
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit. Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého
právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti poučí, zatíží tím
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. a mimo
jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1, větu
druhou, o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o
čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim
jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní
petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní
petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným
předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení
sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1, věta druhá, o. s. ř
žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze
žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy,
jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné
z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému
uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o. s.
ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z
právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu,
práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah,
právo nebo právní skutečnost je či není) - (srovnej například právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník
2003).“
Dovolací soud v dané věci dále zdůraznil, že i když žalobkyně formulovala
žalobní návrh jako návrh na určení, že do dědictví po zůstaviteli patří majetek
popsaný v žalobě, z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v
průběhu řízení bylo zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitel byl v
okamžiku svého úmrtí vlastníkem sporného majetku, případně že se jednalo
majetek náležející do společného jmění zůstavitele.
Uvedené závěry jsou zcela použitelné i v předmětné věci. Z žaloby i z přednesů
žalobce u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 23. září 2008 je zřejmé,
že žalobní požadavek je mimo jiné založen na tvrzení, že zůstavitel R. J. nikdy
nepozbyl ve vztahu k předmětnému pozemku vlastnické právo až do své smrti,
neboť neučinil žádný úkon, kterým by tento pozemek převedl na jiný subjekt. Byl
tak i ke dni své smrti jeho vlastníkem.
Žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určitého
konkrétního majetku, je soudní praxí akceptovaným vyjádřením přípustného
procesního postupu v řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 6 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 2004, č. 12, str. 452).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na
požadovaném ručení tak není správný. Dovolací soud proto napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu