22 Cdo 226/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. O. Š., a b) PaeDr. E. Š., zastoupených
JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti
žalovaným 1) L. N., a 2) Ing. V. N., oběma zastoupeným JUDr. Věnceslavou
Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Renoirova 624, o určení neexistence
věcného břemene a o vzájemné žalobě o určení existence práva z věcného břemene,
vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 134/2006, v řízení o
dovolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, takto:
I. Dovolání první žalované v celém rozsahu a dovolání druhého žalovaného
proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu
2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008,
č. j. 25 Co 103/2008-234, se ve výrocích I. a II. na základě dovolání žalobců
ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
III. Na základě dovolání druhého žalovaného se ruší rozsudek Okresního
soudu v Jičíně ze dne 10. prosince 2007, č. j. 5 C 134/2006-179, ve výrocích
IV. a V., rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008,
č. j. 25 Co 103/2008-234, ve výroku III., pokud jím byly potvrzeny uvedené
výroky rozsudku Okresního soudu v Jičíně, a ve výroku V., a dále usnesení
Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. září 2010, č. j. 5 C 134/2006-399, ve
výroku II., usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C
134/2006-456, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu
2011, č. j. 25 Co 326/2011-489. V rozsahu tohoto zrušení se věc vrací Okresnímu
soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
V řízení rozhodl Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně a po té
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, shora označenými rozsudky, o
těchto spojených věcech:
A. O žalobě proti první žalované o určení, že dům č. p. 322 se stavební
parcelou č. 1703 a zahradou p. č. 491/2 v katastrálním území J. „nejsou
zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch prvé
žalované podle smlouvy z 21. května 1984.“ Žaloba byla odůvodněna neplatností
smlouvy. Soud prvního stupně výrokem I. žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru,
že ustanovení o zřízení věcného břemene ve smlouvě obsažené je pro neurčitost
neplatné. Odvolací soud se s jeho závěrem o neplatnosti ztotožnil, avšak jeho
rozhodnutí nepotvrdil. Měl za to, že ve výroku rozsudku neměla být řešena
otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť na
určení neplatnosti nebyl naléhavý právní zájem. Pro jeho nedostatek tudíž
rozhodnutí soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že žalobu zamítl. B. O žalobě proti druhému žalovanému o určení, že dům č. p. 322 „není zatížen
věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. září
1992.“ Žaloba byla odůvodněna neplatností smlouvy. O žalobě rozhodly soudy
stejně jako o první, a to ze stejných důvodů. Soud prvního stupně o ní rozhodl
výrokem II., odvolací soud rovněž výrokem II. C. O vzájemné žalobě první žalované o určení, že je oprávněna z věcného břemene
bydlení a z věcného břemene užívání domu čp. 322 a zahrady. Žaloba byla
odůvodněna tvrzením o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Soud
prvního stupně této žalobě výrokem III. vyhověl a odvolací soud jeho rozhodnutí
rovněž výrokem III. potvrdil. Oba soudy rozhodly na základě závěru, že první
žalovaná právo odpovídající věcnému břemeni vydržela. D. O vzájemné žalobě druhého žalovaného o určení, že je oprávněn z věcného
břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu čp. 322 a zahrady p. č. 491/2. Žaloba byla odůvodněna tvrzením o vydržení. Soud prvního stupně ji výrokem IV. zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí výrokem III. potvrdil. Oba soudy
rozhodly na základě závěru, že druhý žalovaný právo odpovídající věcnému
břemeni nevydržel. Soudy rozhodly též o dalších otázkách:
E. Odvolací soud výrokem IV. rozhodl o tom, že soudkyně soudu prvního stupně
Mgr. Michaela Šolcová a JUDr. Drahomíra Šorfová nejsou vyloučeny z projednání a
rozhodnutí věci. F. Soud prvního stupně výrokem V. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a
druhým žalovaným. Odvolací soud toto rozhodnutí výrokem III. potvrdil a výrokem
V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a druhým žalovaným. Původně soud prvního stupně projednával i žalobu proti první žalované o zrušení
věcného břemene. Rozhodnutí o ní a rozhodnutí o „zbývajících nákladech řízení“
výrokem VI. svého rozsudku vyhradil rozsudku konečnému. Protože tato žaloba
byla později vzata zpět, soud řízení o ní usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. 5 C 134/2006-399, zastavil, přičemž výrokem II. rozhodl o nákladech řízení mezi
žalobci a první žalovanou. Usnesením ze dne 23. května 2011, č. j.
5 C
134/2006-456, pak podle výsledku řízení mezi žalobci a první žalovanou rozhodl
o nákladech státu. Odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 10. listopadu
2011, č. j. 25 Co 326/2011-489, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání. Žalobci dovolání
směřovali proti výrokům I. a II., tedy proti rozhodnutím ve věci jejich žaloby. Žalovaní podali dovolání proti výrokům III. až V. napadeného rozsudku. Ač
výslovně nerozlišili, kdo proti kterému výroku brojí, lze se domnívat, že každý
brojí proti výroku ve své věci. První žalovaná proti výroku III., pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., tedy proti rozhodnutí ve
věci její vzájemné žaloby, a proti výroku IV., tedy proti rozhodnutí o námitce
podjatosti. Druhý žalovaný proti výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V., tedy proti rozhodnutím o jeho
vzájemné žalobě a o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku
IV., tedy proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Obě strany se k dovoláním navzájem vyjádřily. Žalovaní stručně uvedli, že
rozsudek odvolacího soudu považují v žalobci napadených výrocích za správný,
žalobci oponovali odůvodnění dovolání žalovaných. Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s
účinností od 1. června 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší
soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. července 2009. Po zjištění, že dovolání byla podána včas a řádně zastoupenými osobami,
Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání byla podána osobami oprávněnými, zda jsou
přípustná a zda důvodná. V další části bude odůvodnění rozsudku rozděleno podle
jednotlivých, výše vypočtených otázek, o nichž rozhodly nalézací soudy:
A. a B. Dovolání žalobců proti rozhodnutím, jimiž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovující jejich žalobě, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Dovolací soud proto
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal. Žalobci mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítli, že se nedomáhali určení neplatnosti smluv o
věcných břemenech, nýbrž neexistence věcných břemen. Tato věcná břemena jsou
přitom odlišná od těch, o nichž bylo rozhodnuto v ostatních výrocích rozsudku
soudu prvního stupně, a to mimo jiné svým rozsahem. Odvolací soud navíc podle
žalobců svým rozhodnutím vytvořil překážku věci rozsouzené, která brání tomu,
aby dosáhli výmazu břemen z katastru nemovitostí. Dovolání žalobců je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné, jelikož
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žádost o určení neplatnosti smluv v žalobních návrzích spatřovat nelze. Pokud
jsou v návrzích uvedeny smlouvy o zřízení věcných břemen, je jejich funkcí
identifikovat věcná břemena. Pouze ohledně nich žádali žalobci určení. Nebylo
proto na místě, aby odvolací soud žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti smluv.
Otázkou, ovšem nikoliv naléhavého právního zájmu, nýbrž projednatelnosti
žaloby, je, zda identifikace věcného břemene jeho pojmenováním (např. „věcné
břemeno bytu”) a odkazem na jeho právní titul je v daném případě dostatečně
určitá. Dovolací soud se domnívá, že tomu tak být může, a to – v případě žaloby
o určení neexistence zapsaného věcného břemene – za podmínek, že tyto údaje
odpovídají údajům zapsaným v katastru nemovitostí a na základě toho není
pochyb, že věcné břemeno, o kterém má být rozhodnuto, je právě to, které je v
katastru nemovitostí zapsáno. Pokud by bylo zjištěno, že se údaje neshodují, a
identifikace proto dostatečná není, bylo by třeba neurčitost odstranit postupem
podle § 43 o. s. ř. Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu,
dovolací soud jeho rozhodnutí (výroky I. a II.) podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Uvedené ovšem neznamená, že nutným rozhodnutím odvolacího soudu má být
potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti oběma
žalovaným. Dovolací soud totiž nemůže nechat bez povšimnutí další nesprávnost v
právním posouzení, protože její současné opominutí by neúčelně oddálilo konečné
vyřešení sporu. Jde o nesprávnost, kterou soudům obou stupňů vytkl v dovolání
druhý žalovaný. Neurčitost smlouvy ze dne 15. září 1992, jíž bylo zřízeno věcné břemeno ve
prospěch druhého žalovaného, spatřovaly soudy ve dvou okolnostech. Za první v
nejasně vymezeném okruhu osob z věcného břemene oprávněných – podle smlouvy
bylo právo užívání bytu zřízeno pro druhého žalovaného a „příslušníky jeho
rodiny s tím, že…“ (zde neurčitost spatřoval toliko soud prvního stupně, soud
odvolací se k jeho úvaze výslovně nevyjádřil). Dovolací soud ovšem názor o
nejasnosti nesdílí. Poněvadž oprávněná strana je ve smlouvě označena buď jménem
žalovaného (pro V. N.“, „oprávněný z věcného břemene V. N.“) nebo zájmenem v
jednotném čísle („ten bude oprávněn“), lze z ujednání bez pochybností vyčíst,
že oprávněným ze smlouvy je žalovaný. Uvedení „příslušníků jeho rodiny“
vymezuje jen rozsah práva žalovaného, tj. možnost užívat byt spolu s dalšími
osobami. Nemají-li mít tyto osoby samostatné právo, pak netřeba na jejich
určení klást takové požadavky jako na určení oprávněného. Za druhé soudy spatřovaly neurčitost v ujednání, že žalovaný bude oprávněn
užívat byt „při svých návštěvách v Československu.“ Soudy toto ujednání
považovaly za nedostačující, protože neuvádí, po jakou dobu a v jakých
intervalech může žalovaný byt užívat, tak aby smlouva vytvořila pevný a
nezpochybnitelný řád znemožňující zneužívání výkonu práva odpovídajícímu
věcnému břemeni na straně jedné a odpírání výkonu tohoto práva na straně druhé. Ani s tímto hodnocením nelze souhlasit. Při „návštěvách v Československu“ znamená, že byt má být žalovanému k dispozici
kdykoliv. Čas užívání je stanoven ve prospěch žalovaného, na jeho vůli má
záviset, kdy bude byt užívat. Relativně neurčité takové vymezení skutečně je,
avšak nikoliv již z toho důvodu, že neurčuje, kdy a na jak dlouho může žalovaný
byt užívat. To je zásadně na jeho vůli.
Relativní neurčitost spočívá v možné
otázce, kde leží hranice mezi užívání bytu „při návštěvách“ a trvalým
celoročním užíváním. Relativní neurčitost smluvních (a stejně tak i zákonných)
ustanovení je ovšem běžná a nemusí nutně bránit platnosti smluv. Záleží na míře
neurčitosti a na dalších okolnostech. Pro srovnání lze zmínit, že v minulosti
bylo určitým shledáno např. smluvní ustanovení o tom, že „nabyvatelé v případě
stáří či nemoci poskytnou postupitelce "veškeré zaopatření tak, jak si toho
slušný způsob života žádá"“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 12. 1993,
sp. zn. 3 Cdo 12/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 36/1994). Je také třeba mít na zřeteli, že základní zásadou výkladu smluv je priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález
Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 84/2005). Tato zásada je důsledkem
zásady dispoziční autonomie, podle které může každý se svým majetkem nakládat
(zásadně) podle svého uvážení. V daném případě je třeba při posuzování smlouvy přihlédnout konkrétně k tomu,
že pokud strany chtěly určit rozsah věcného břemene ve prospěch žalovaného a
jeho potřeb, těžko se mohly dohodnout určitěji. Dále je třeba vzít v potaz, že
výklad smlouvy, pokud se týče časového rozsahu, nečinil mezi stranami v
minulosti potíže (alespoň to soudy nezjistily a ze spisu to není patrné). Podstatné je konečně, že v případě sporu může soud časový rozsah věcného
břemene určit pouze na základě textu smlouvy, čímž je učiněno zadost zásadě, že
u právního úkonu, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma,
musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev
vůle zaznamenán [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002,
sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 512/2000, uveřejněný tamtéž pod č. C 1108]. Dovolací soud je proto názoru, že závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu
neurčitosti výše uvedených formulací nelze akceptovat. Pokud však jde o smlouvu ze dne 21. května 1984, sdílí názor soudů nižších
stupňů. Tento názor je ostatně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96 (uveřejněným v časopisu Soudní
rozhledy, č. 6/1998), týkajícím se téměř totožného smluvního ujednání. Vymezení
rozsahu práva užívání slovy „v rozsahu, v jakém užívali doposud“, je neurčité,
protože ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná. C. Vzájemné žalobě první žalované bylo rozhodnutími obou nižších soudů
vyhověno, a to přesně podle jejího žalobního návrhu. Podle konstantní soudní
praxe může opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí podat pouze ten z
účastníků, v jehož poměrech nastala rozhodnutím újma.
Za takového účastníka se
nepovažuje ten, jehož návrhu bylo zcela vyhověno (srov. např. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1960, sp. zn. 11 Co 102/60,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1960, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 28/1998). Pokud žalovaná podala
dovolání i proti rozhodnutí o námitce podjatosti, platí, že proti takovému
rozhodnutí není dovolání přípustné (viz níže sub E). Dovolací soud tudíž
dovolání první žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. v
celém rozsahu odmítl. D. Dovolání druhého žalovaného proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil
zamítnutí jeho vzájemné žaloby, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která
má zásadní právní význam. Druhý žalovaný ji formuloval takto: „Nakolik musí být
u vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni držba vydržované věci
nepřetržitá, zda může osoba, která má vydržet právo odpovídající věcnému
břemeni užívání (části) nemovitosti, tuto nemovitost na čas opustit a na jakou
dobu?“
Oba nalézací soudy – protože došly k závěru o neplatnosti smlouvy ze dne 15. září 1992 – se zabývaly otázkou, zda druhý žalovaný nabyl právo odpovídající
věcnému břemenu bytu vydržením. Odpověděly na ni záporně, jelikož zjistily, že
žalovaný se v domě č. p. 322 zdržoval nepravidelně. Soud prvního stupně citoval
výpovědi svědků, podle jejichž údajů žalovaný navštěvoval dům č. p. 322 dvakrát
ročně vždy na dobu několika týdnů (svědci uváděli rozsah od dvou do osmi
týdnů). Toto užívání hodnotil soud prvního stupně spíše jako výkon práva
odvozeného od práva první žalované, jako návštěvy žalované a jejího manžela,
neboť nutnou podmínkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je určitá
nepřetržitost držby. Skutečnost, že žalovaný např. v uhradil rekonstrukce v
domě nebo že byt pojistil, k závěru o oprávněné držbě vést podle soudu nemohou. Odvolací soud se se závěrem o absenci nepřetržitého výkonu práva ztotožnil. Druhý žalovaný s tímto posouzením nesouhlasí. Uvedl, že nemovitosti nikdy
neopustil s úmyslem je v části zatížené věcným břemenem neužívat. Od počátku
měl úmysl výkon práva z věcného břemene realizovat při svých návštěvách v České
republice. Má za to, že nepřetržitost držby by se měla posuzovat v souvislosti
s judikaturou o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, která dovozuje
promlčení výkonu tohoto práva ve „třech“ letech. Žalovaný, odkazuje i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, se dále domnívá, že nepřetržitost držby neznamená,
že by držitel musel věc po celou vydržecí dobu fyzicky držet. Jde o to, aby v
průběhu vydržecí doby nenabyl držbu nikdy jiný, což se v daném případě nestalo. Žalovaný má přitom za to, že uchopit držby se může i omezením vlastníka v
nakládání s nemovitostí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že druhý žalovaný užíval i ty
prostory, které ve smlouvě o jeho věcném břemeni obsaženy nejsou, a dovozují z
toho, že žalovaný se choval jako osoba na návštěvě u první žalované. Dovolání, kromě toho, že je přípustné, je též podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně
spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000
(uveřejněném v Souboru pod č. 949) mimo jiné uvedl, že „držitelem pozemku je i
ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo
jiný.“ V rozsudku z 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004 (uveřejněném v
Souboru pod č. C 2732), Nejvyšší soud – posuzuje držbu podle § 312 obecného
občanského zákoníku z roku 1811, jenž stanovil, že nemovité věci berou se v
držbu vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním –
konstatoval, že k uchopení se držby nemovitosti nebylo zapotřebí jejího užívání
a že držba mohla být uchopena i jinak, aniž by držitel nemovitost užíval. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni. Vyplývá pak z toho, že významné pro vydržení tohoto práva může mimo
jiné být, zda vlastník domněle zatížené nemovitosti držiteli ve výkonu
domnělého práva bránil či zda naopak trpěl omezení domnělému právu
odpovídající. V daném případě soudy zjistily, že žalovaný byt v domě žalobců
užíval, a nezjistily, že by žalobci či jejich právní předchůdci omezení svého
vlastnického práva netrpěli a žalovanému v užívání bytu bránili. To nasvědčuje
závěru, že žalovaný právo odpovídající věcnému břemeni bytu držel. Nalézací soudy však tento závěr neučinily, neboť měly za to, že užívání bytu
druhým žalovaným je třeba považovat spíše za návštěvy první žalované. Aniž by
dovolací soud posuzoval, zda užívací právo první žalované zahrnovalo i
přijímání několikatýdenní návštěvy, má za to, že věc je třeba posoudit jinak,
než učinily nalézací soudy. V daném případě je podstatné, že druhý žalovaný se podle všeho choval právě
tak, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Z rozhodnutí nalézacích soudů není zřejmé,
jak jinak by se žalovaný měl chovat, aby jeho chování posoudily jako držbu
práva odpovídajícího věcnému břemeni. Přitom chování, které bylo předmětem
smlouvy, je přípustným předmětem věcného břemene. Především může být předmětem práva odpovídajícího věcnému břemeni i občasné
užívání, neboť zákon intenzitu užívání jako předmětu tohoto práva nijak
neomezuje. Pochybnosti by vzbuzovaly leda krajní případy, např. užití
nemovitosti jednou za několik let. Jestliže může být sjednáno právo občasného užívání, pak k vydržení takového
práva musí stačit právě jen takové užívání. Pokud totiž určité chování může být
předmětem práva odpovídajícího věcnému břemeni, musí být též způsobilým
prostředkem vydržení tohoto práva. Pro závěr, že jde o držbu práva
odpovídajícího věcnému břemeni, může být přitom významné i to, že vlastník
užívané nemovitosti trpí omezení svého vlastnického práva.
Nalézací soudy nepovažovaly užívání bytu druhým žalovaným za výkon práva z
věcného břemene též proto, že tytéž, resp. zčásti tytéž (soudy ovšem tento
rozdíl nezohlednily) prostory v domě č. p. 322 trvale užívala na základě
smlouvy ze dne 21. května 1984 první žalovaná (původně se svým manželem). Při
hodnocení této skutečnosti je však významné, že simultánní zatížení jediné
nemovitosti věcnými břemeny ve prospěch různých osob není zákonem vyloučeno. Vyloučení může vyplývat leda z povahy věcného břemene, což není daný případ
(ostatně i podle první smlouvy měly být z věcného břemene oprávněny dvě osoby,
první žalovaná a její manžel). Vydržení práva druhým žalovaným proto nemůže
bránit skutečnost, že držba tohoto práva se může jevit jako užívání odvozené od
práva někoho jiného, tedy jako návštěvy u první žalované. Důsledkem opačného
názoru by byl absurdní závěr, že platně sjednané právo z věcného břemene by se
mohlo pro nevykonávání promlčet, pokud by na jeho výkon, v důsledku existence
simultánního věcného břemene, bylo možné nahlížet jako na chování odvozené od
práva jiného: oprávněný by se sice vykonával své právo, přesto by se mu
promlčelo. Protože rozhodnutí nalézacích soudů (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a
jej potvrzující výrok III. rozsudku odvolacího soudu) spočívají na nesprávném
právním posouzení věci, dovolací soud je podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. E. Dovolání druhého žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu o námitce
podjatosti vznesené žalovanými je nepřípustné, poněvadž dovoláním lze podle §
236 odst. 1 o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští, což případ rozhodnutí o námitce podjatosti není. Proto v tomto bodě
dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, by ovšem byla vadou řízení
ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k níž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když
nebyla v dovolání uplatněna. Dovolací soud však dospěl k závěru, že vytýkanou
vadou předcházející řízení netrpí. Pro stručnost odkazuje na podrobné a správné
odůvodnění na páté straně rozsudku odvolacího soudu. K poukazu druhého
žalovaného na vedení řízení odvolacím soudem dovolací soud doplňuje, že podle §
14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které
spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování
v jiných věcech. F. Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí nižších soudů ve věci samé, a to ve
vztahu k oběma žalovaným, zrušil s ohledem na § 242 odst. 2 písm. b) a § 243d
odst. 1 druhá věta o. s. ř. i závislá rozhodnutí o nákladech řízení, a to nejen
rozhodnutí vtělená do rozsudků nižších soudů (výrok V. rozsudku soudu prvního
stupně, jej potvrzující výrok III. a výrok V.
rozsudku soudu odvolacího),
týkající se řízení mezi žalobci a druhým žalovaným, ale i rozhodnutí vtělená do
jejich usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci a první
žalovanou a podle výsledku řízení též o nákladech státu. V těchto rozhodnutích byl nesprávně zohledněn toliko výsledek řízení o
zpětvzaté žalobě o zrušení věcného břemene, nikoliv též výsledek řízení o
žalobě o určení neexistence věcného břemene a o vzájemné žalobě první žalované. Při rozhodování o nákladech řízení ovšem musí být brán v úvahu výsledek řízení
jako celku, tedy v daném případě výsledek řízení o všech věcech týkajících se
téhož žalovaného (žalobci byli v řízení nerozlučnými společníky); o nákladech
řízení mezi týmiž účastníky se rozhoduje společně po té, co je rozhodnuto o
poslední z několika kumulovaných věcí. O nákladech řízení před soudy všech stupňů, a to zvlášť vůči každému ze
žalovaných, rozhodne v dalším řízení ten soud, který vydá rozhodnutí, jímž se
bude řízení ve vztahu k tomu nebo onomu žalovanému končit.
V dalším řízení budou soudy obou nižších stupňů vázány zde vyjádřenými právními
názory dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu