22 Cdo 2322/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J.

J., Ch., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových

Varech, Bělehradská 3A, proti žalované Statku Chyše Genetic export, spol. s r.

o., se sídlem v Chyši 141, IČO: 18224962, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem,

advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o ochranu vlastnického práva,

vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 173/2011, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2013,

č. j. 12 Co 721/2012-131, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2013, č. j. 12 Co

721/2012-131, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. září

2012, č. j. 15 C 173/2011-88, ve znění opravného usnesení ze dne 8. října 2012,

č. j. 15 C 173/2011-93, s e r u š í a řízení s e z a s t a v u j e.

II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena obci Chyše.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před okresním

soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem České republiky ve výši 42 119,86 Kč

do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Pavla

Tomka.

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 20. září 2012, č. j. 15 C 173/2011-88, ve znění opravného usnesení ze dne

8. října 2012, č. j. 15 C 173/2011-93, ve výroku I. uložil žalované povinnost

zdržet se omezování žalobkyně v průchodu a v průjezdu k její budově,

nacházející se na pozemku parc. č. st. 344, přes pozemek žalované parc. č.

1387, to vše v obci a katastrálním území Ch. Ve výroku II. a III. rozhodl o

náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je po dobu osmi let

vlastnicí budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 344 a tohoto pozemku v

obci a katastrálním území Ch. Žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 1387 v

obci a katastrálním území Ch. Žalobkyně má přístup ke své budově pouze přes

pozemek parc. č. 1387 ve vlastnictví žalované. Její pozemek sice sousedí s

pozemkem ve vlastnictví Pozemkového fondu České republiky, ovšem nevede přes

něj přístupová cesta. U vchodu na pozemek žalované se nachází elektronická

brána. Žalobkyně odmítá převzít od žalované ovladač k možnému otevření a

uzavření této brány. Přístupová cesta na pozemku žalované je veřejnou

komunikací, a tudíž je žalovaná povinna žalobkyni umožnit přístup, resp. ji v

tomto přístupu neomezovat. Žalobkyně je však povinna převzít od žalované klíče

k elektronické bráně, neboť takto žalovaná přípustným způsobem chrání své

vlastnické právo ke svému majetku umístěnému na pozemku žalované. Tento závěr

přijal soud prvního stupně s vědomím, že žalovaná bránu stavěla v dobré víře,

že má právo ji postavit a dosud nebylo rozhodnuto, zda se jedná o stavbu

neoprávněnou.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem

ze dne 13. února 2013, č. j. 12 Co 721/2012-131, ve výroku I. rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda je dána pravomoc soudu k rozhodnutí

ve věci. Konstatoval, že pravomoc soudu dána je, neboť žalobkyně se domáhá

podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku ochrany svého vlastnického práva.

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, která učinil soud

prvního stupně na základě provedeného dokazování, tak s právním posouzením

věci. Podle odvolacího soudu není možné na veřejné komunikaci vybudovat omezení

tak, jak to učinil žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti je podle

jeho názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení

otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci. Dovolatelka je toho názoru, že v řešené věci není dána pravomoc soudu. Podle

konstantní judikatury dovolacího soudu spory o obecné užívání pozemních

komunikací spadají do pravomoci správních orgánů, nikoliv do pravomoci soudů. V

souladu s odbornou literaturou podle jejího názoru platí, že pokud se žalobce

domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku

žalobcem, a toto právo opře o existenci účelové komunikace, pak je třeba řízení

zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Zdůraznila, že se v

řešené věci jedná o veřejnou účelovou komunikaci, která jako taková byla

deklarována pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Žlutice. Pokud žalobkyně

tvrdila, že je omezována v přístupu přes pozemek, na němž je zřízena veřejná

cesta, pak se ochrany měla domáhat u příslušného silničního správního orgánu. Ačkoliv nalézací soudy shodně dospěly k tomu, že je na pozemku parc. č. 1387 ve

vlastnictví žalované umístěna veřejná účelová komunikace, nevyvodily z této

skutečnosti závěr o tom, že není dána pravomoc soudu k řešení sporu. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že ačkoliv dovodil, že žalobkyně

protiprávně odmítá převzetí ovládacích prvků k elektronické bráně, nijak tuto

skutečnost ve svém rozhodnutí nepromítl. Přitom poukázala na ustálenou

judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004. Ačkoliv odvolací soud tuto judikaturu citoval, neuvedl, proč

se jí neřídí, resp. náležitě neodůvodnil, proč se od ní odchýlil. I když se

ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, ve skutečnosti nezohlednil, že

dovolatelka stavěla elektronickou bránu v dobré víře, a žalobkyně je proto

povinna ovladač k ní převzít. Poukázala na exekuci vedenou na základě usnesení

soudu prvního stupně v řešené věci, č. j. 25 E 534/2011-59, z něhož vyplývá, že

dovolatelka nijak nezamezuje žalobkyni v přístupu k její nemovitosti, přičemž

bylo přihlédnuto k tomu, že se snažila žalobkyni předat ovládací prvky k

elektrické bráně, to však žalobkyně odmítla. Správnost tohoto rozhodnutí byla

potvrzena usnesením odvolacího soudu. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky

nalézacích soudů zrušil a řízení zastavil. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za

správný. Uvedla, že dovolatelka jí brání v přístupu i jinými způsoby než

vystavěním elektronické brány. Poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22

Cdo 2941/2004 je podle jejího názoru nepřípadný, neboť oproti řešené věci zde

kromě předání ovládacích prvků k elektrické bráně byla stanovena povinnost

opatřit bránu signalizačním zařízením.

Pokud jde o dovolatelkou namítaný

nedostatek pravomoci soudu, má žalobkyně za to, že tato námitka je

neopodstatněná. V řízení se totiž žalobkyně domáhá nikoliv strpění užívání

pozemku žalované, nýbrž zdržení se omezování jejího vlastnického práva. Navrhla

proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,

společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně

dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Protože oprávnění žalobkyně užívat pozemek žalovaného mělo vzniknout před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobkyně podle příslušných

ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. února

2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.

4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění

účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky

hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva

má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené

rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva

jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím

soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,

účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) se zabýval nejdříve posouzením přípustnosti dovolání. Nalézací soudy v předmětné věci řešily mimo jiné otázku, zda právo užívat

pozemní (účelovou) komunikaci je právem soukromoprávním a lze jej opřít o

ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku. Protože řešení této otázky, jež nalézací soudy přijaly, dovolatelka napadá

poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se napadené

rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo, a rozhodnutí odvolacího soudu se vskutku

rozchází s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i

důvodné. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že vyhověly žalobě s odkazem na

ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého vlastník má právo

na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje;

zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně uplatnila svůj nárok s poukazem na

skutečnost, že na pozemku žalované parc. č. 1387 v k. ú. Ch. se nachází

„ostatní komunikace“, která jí umožňuje pozemek žalované užívat. Odvolací soud

pak konkretizoval, že na tomto pozemku se nachází pozemní komunikace, které je

veřejně přístupnou účelovou komunikací. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř.

v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují

soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,

rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a

nerozhodují o nich jiné orgány. V daném případě tak žalobkyně dovozuje své právo z tzv. obecného užívání

pozemních komunikací. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. 22 Cdo

178/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299, vyložil,

že účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je

pozemní komunikací (§ 2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů

upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto

zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k

účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní

případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 cit. zákona). Podle § 44 odst. 1 cit. zákona pokud tento zákon nestanoví jinak,

postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů

o správním řízení. Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o

veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale

o zákon o pozemních komunikacích. Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v

řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném

užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle

obecných předpisů o správním řízení. V občanském soudním řízení nelze

projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které

podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle

obecných předpisů o správním řízení (proti uvedenému rozhodnutí byla podána

ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne

8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000 – nalus.usoud.cz; k uvedeným závěrům

se následně Nejvyšší soudu České republiky přihlásil např. v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1817/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor - pod

pořadovým č. C 384). V rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, uveřejněném v Souboru

pod pořadovým č. C 450, opětovně vyložil, že není v pravomoci soudu zabývat se

ochranou práva obecného užívání pozemní komunikace. V tomto rozhodnutí Nejvyšší

soud uzavřel, že není tedy v pravomoci soudu zabývat se ochranou tvrzeného

práva obecného užívání účelové, případně místní komunikace podle zákona o

pozemních komunikacích, ale k poskytnutí ochrany jsou příslušné silniční

správní orgány. Pokud by se žalobce domáhal ochrany práva jen z titulu tohoto

veřejnoprávního oprávnění, musel by dovolací soud pro nedostatek pravomoci

rozsudky soudu obou stupňů zrušit, řízení zastavit a věc postoupit silničnímu

správnímu orgánu. V usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007,

uveřejněném v Souboru pod pořadovým č.

C 6552, Nejvyšší soud souhrnně

vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti

žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání

tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou

komunikaci jde, jako předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán,

z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat,

aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem

(příp. uplatní jiný obdobný návrh) a toto právo bude opírat o existenci účelové

komunikace, nebo dokonce bude žádat o určení, že jde (příp. nejde) o takovou

komunikaci, bude třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu

správnímu orgánu. V daném případě je z rozhodnutí nalézacích soudů zřejmé, že žalobkyně

své právo týkající se pozemku žalované opírá výhradně o tvrzenou existenci

účelové komunikace, přičemž netvrdí jiný občanskoprávní důvod, jenž by ji

opravňoval k užívání pozemku žalované (např. vydržení práva odpovídajícího

věcnému břemenu, smluvní oprávnění apod.); současně se však domáhá, aby měla

možnost pozemek žalované užívat. Obsahově tak nejde o nic jiného než o

požadavek na to, aby žalovaná strpěla užívání jejího pozemku žalobkyní, a to

právě s ohledem na existenci účelové komunikace. Takový nárok však nelze

podřadit pod ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., neboť do vlastnického práva

žalobkyně k objektu bydlení č. p. 295 na pozemku parc. č. 344 žalovaná

nezasahuje způsobem, který by bylo možno řešit v rámci pravomoci soudu v

občanském soudním řízení. Jestliže tak soudy přesto postupovaly, spočívá jejich

rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn

právem. Podle § 40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích státní správu ve

věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace

vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy, krajský

úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností a celní úřad. Působnost

silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též

obce v přenesené působnosti. Podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce

vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a

veřejně přístupných účelových komunikací. Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243e odst. 1, 2, 4 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a taktéž soudu prvního stupně, neboť

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na

rozhodnutí soudu prvního stupně a věc postoupil obci Ch., do jejíž pravomoci

projednání nároku žalobkyně a rozhodnutí o něm náleží. Vzhledem ke zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu a

vzhledem k zastavení řízení, musel dovolací soud rozhodnout také o náhradě

nákladů řízení za řízení před soudem okresním, krajským i Nejvyšším soudem. Žalobkyně zavinila zastavení řízení, neboť podala žalobu u orgánu,

jehož pravomoc k projednání věci a rozhodnutí o ní nebyla dána, je proto

povinna nahradit žalované náklady řízení podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013,

sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností

od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne

30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013

Sb., již nelze určit odměnu advokáta žalované za řízení v prvním stupni podle

vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva

spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za

poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srovnej

shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný

na internetových stránkách – www.nsoud.cz). Odměna za zastupování advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.) v řízení před soudem

prvního stupně u žalované sestává z celkem devíti úkonů právní služby. Jedná se

o následující úkony právní služby:

1) první úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a)

advokátního tarifu převzetí a příprava zastoupení ze dne 2. srpna 2011,

2) druhý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c)

advokátního tarifu vyjádření ze dne 5. srpna 2011 k rozhodnutí soudu prvního

stupně o nařízení předběžného opatření,

3) třetí úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g)

advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. ledna

2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

4) čtvrtý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g)

advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně – ohledání místa

samého dne 14. března 2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

5) pátý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d)

advokátního tarifu vyjádření ve věci samé ze dne 26. března 2012,

6) šestý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g)

advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 27. března

2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

7) sedmý úkon právní představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního

tarifu vyjádření ve věci samé ze dne 31. srpna 2012,

8) osmý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g)

advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 13. září

2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

9) devátý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 2 písm. f)

advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 20. září

2012, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí. S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby přísluší zástupci žalované

za tyto úkony právní služby odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném

do 31. prosince 2012; a to ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v článku

II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti

č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování

právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

U prvního úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává