22 Cdo 2344/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně RNDr. A. K., P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o 1 810 595,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 169/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února
2012, č. j. 21 Co 601/2011-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
19.215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Zdeňka Koschina.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
října 2011, č. j. 30 C 169/2005-186, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 1,810.595,- Kč spolu se „zákonným úrokem z prodlení“ od 3. 7.
2005 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 2,003.706,50 Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 3. 7. 2005 (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky
4,647.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 7. 2005 (výrok III.) a
rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 14. února 2012, č. j. 21 Co 601/2011-221, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. a ve výrocích o nákladech řízení IV. a VI. potvrdil a změnil
nákladový výrok V. tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok
I.). Dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
spatřovala v § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; uplatnila tak dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v
tom, že Nejvyšší soud otázku „základu a rozsahu nároku na náhradu za nucené
omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným“ a otázku
„promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti
s regulovaným nájemným“ dosud neřešil, přičemž soudy i senáty stejného soudu
rozhodují ve věcech tohoto typu rozdílně. Konkrétně namítala, že se žalobkyně
nedomáhala zvýšení nájemného, a nedbala tak dostatečně svých práv. Odkázala
přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08,
podle něhož by nárok na náhradu vznikl vlastníkovi bytu jen v případě, kdyby
soud nedostál své povinnosti rozhodnout o zvýšení nájemného ve smyslu nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Při úvaze o
intenzitě omezení vlastnického práva je zapotřebí přihlédnout k poměru příjmů
plynoucích z pronájmu nemovitosti k nákladům nezbytným na její údržbu. Intenzita omezení je dána rovněž poměrem bytů s regulovaným nájemným ke všem
bytům a nebytovým prostorám v domě a způsobem nabytí nemovitosti. Není možné
poskytovat náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva. Za omezení
vlastnického práva dané zákonem č. 107/2006 Sb. se – a to i na základě
judikatury Ústavního soudu – náhrada neposkytuje. Přestože nalézací soudy
odůvodnily přiznanou výši náhrady odkazem na „logiku zákona č. 107/2006 Sb.“,
její konkrétní vyčíslení se opíralo o znalecký posudek, který výši náhrady
určil nesprávně. Nalézací soudy zatížily řízení vadou, jestliže se soud prvního
stupně nezabýval námitkou promlčení uplatněného nároku a odvolací soud z toho
vyvodil, že ji soud prvního stupně nepovažoval za „rozhodnou“ a svým vlastním
rozhodnutím nahradil činnost soudu prvního stupně. Uplatněný nárok je promlčen
a vznesenou námitku promlčení nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Sporná je „existence nároku“ na zákonný úrok z prodlení i jeho výše. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. února 2012 a
protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl
dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka
oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad
procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v
dovolání označila. Dovolatelka především zpochybnila nárok žalobce s ohledem na tvrzený
princip tzv. subsidiarity nároku vůči uplatnění požadavku na zvýšení nájemného. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo
367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 74/2013, při řešení otázky, zda je uplatnění nároku na náhradu za
omezení vlastnického práva podmíněno podáním žaloby na zvýšení nájemného proti
nájemci, je třeba vyjít ze závěrů vyjádřených ve výroku II. stanoviska
Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st.
27/09 („plenární
stanovisko“), podle něhož má uvedený nárok subsidiární charakter jen za dobu od
podání žaloby na zvýšení nájemného. Možnost podat žalobu na zvýšení nájemného
byla přitom efektivně připuštěna až nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února
2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, uveřejněném na nalus.usoud.cz, který „svými účinky
erga omnes – za popsaných mimořádných okolností – plní vlastně funkci
zákona“ (odst. 12 plenárního stanoviska). Předchozí judikatura (včetně
judikatury Nejvyššího soudu – srovnej např. rozsudek ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, citovaný v nálezu Pl. ÚS 20/05) totiž vycházela z názoru,
podle něhož tehdy platná úprava zvýšení nájemného rozhodnutím soudu
neumožňovala. Z uvedených premis vyšel Ústavní soud při řešení případů obdobných projednávané
věci, v níž se žalobce na nájemci zvýšení nájemného nedomáhal. V nálezu ze dne
2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 680/08, dospěl k závěru, že „možnost žalovat
nájemce na zvýšení nájemného byla založena teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05
(srov. bod 12 stanoviska). Nárok stěžovatelky na náhradu za omezení
vlastnického práva za období do vyhlášení tohoto nálezu proto subsidiární
charakter nemá.“ Stejný právní názor Ústavní soud zaujal rovněž v nálezu ze dne
19. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 908/09, a ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS
1431/09, a lze proto považovat v daném směru judikaturu Ústavního soudu k této
otázce za ustálenou. Naopak dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne
6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, podle něhož „z judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že odpovědnost státu je zde [ve věci nároku na náhradu za období od
20. března 2003 do 31. prosince 2003] vyvozována subsidiárně“, je zjevným
vybočením z ustálené judikatury, jež navíc popírá smysl plenárního stanoviska. V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady za omezení vlastnického práva
za období od roku 2004 do 15. září 2005. Nález Pl. ÚS 20/05 byl ve Sbírce
zákonů vyhlášen až dne 2. června 2006, a proto je námitka subsidiarity nároku
pro projednávanou věc nepřípadná. Dovolatelka dále namítala rozsah intenzity omezení vlastnického práva žalobkyně. Podle názoru dovolacího soudu je třeba při posuzování intenzity omezení
vlastnického práva třeba vyjít z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu za omezení
vlastnického práva totiž nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického
práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno
řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení
dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V
případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy,
nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy
domu a přiměřeného zisku zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné
době, přičemž omezení vlastníka není státem kompenzováno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Ústavní soud v plenárním stanovisku dovodil, že samotná protiústavní povaha
regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita
omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání
jeho majetku. Argumentace, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již
samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, je proto nepřípadná. Naopak je
třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací
nájemného tak omezen, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit
majetek. Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou
zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se
ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1. ledna 2007 se neměnila) obecně
nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku,
zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv,
dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého
nájemného, lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní. Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho
konkrétního případu (odst. 22 plenárního stanoviska), musí soudy přihlédnout
rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla regulovaným nájemným
zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové plochy, zatímco ze
zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník dosahoval příjmů v podobě
„tržního nájemného“, které mu zajišťovalo dostatečný výnos pro pokrytí nákladů
na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v zásadě považovat omezení jeho
vlastnického práva za intenzivní a je třeba k této skutečnosti také
přihlédnout. Obdobnou argumentaci lze použít i v případě, kdy byl vlastník věci
regulací nájemného omezen pouze krátkodobě – za krátké období však lze řádově
považovat období několika měsíců, nikoli více jak jednoho a půl roku, jak tomu
bylo v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna
2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013). V poměrech projednávané věci lze považovat za splněnou podmínku intenzity
omezení jak z hlediska výše regulovaného nájemného, tak z hlediska doby trvání
omezení. Z hlediska podílu bytů s regulovaným nájemným na celkové ploše domu odvolací
soud uzavřel, že byty s regulovaným nájmem představovaly 3/4 plochy domu. I z
tohoto pohledu je nutné považovat omezení vlastnického práva za intenzivní. Prostřednictvím dalších námitek poukazovala dovolatelka na tzv. podnikatelské
riziko vlastníka. Podle názoru dovolacího soudu nemá způsob nabytí bytového domu jeho vlastníkem
přímý vliv na existenci ani rozsah nároku na náhradu za omezení jeho
vlastnického práva regulací nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013). Žalobkyně mohla
legitimně očekávat, že stát (tj.
žalovaná) bude postupovat ústavně konformně a
v přiměřené době přijme úpravu předpisů o regulaci nájemného v podobě, která
zajistí návratnost nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a přiměřený zisk. Obdobné legitimní očekávání lze ostatně vztáhnout i na vlastníky, kteří bytové
domy s regulovaným nájemným nabyli dříve i později. Dovolatelka dále zpochybnila i způsob určení výše náhrady za omezení
vlastnického práva žalobce. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody
(srov. odst. 13 a 14 plenárního stanoviska), a proto se neuplatní zásada plné
náhrady ve smyslu § 442 obč. zák. Předeslanou úvahou byl zjevně veden i Ústavní
soud, když v odst. 22 plenárního stanoviska zdůraznil, že „výše nároku na
náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny
nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.“ Určení
výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných. Podle názoru dovolacího soudu náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického
práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného
primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani
náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost
vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené
úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo
367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 74/2013). Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při
splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce bude jednak
hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a
jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost
investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude
vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého
případu. Výrok I. plenárního stanoviska („zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007
přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného
připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“) presumuje předpoklad, že výše
nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům
ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro
náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za
předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna
2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka
získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného
regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince
2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od
1. ledna 2007. V projednávaném případě nalézací soudy poměřovaly výši náhrady s výší nájemného
podle zákona č. 107/2006 Sb.
K námitce špatného výpočtu výše nájemného se
uvádí: „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává
majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou; zjištění
takové ceny je zjištěním skutkovým (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009). V dovolání přípustném podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. se však dovolací soud správností skutkových zjištění
nemůže zabývat (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nepřípustná je i námitka vad řízení, pokud odvolací soud sám posoudil otázku
promlčení uplatněného nároku bez ohledu na to, že se soud prvního stupně
námitkou promlčení vůbec nezabýval. K vlastní otázce promlčení uplatněného nároku dovolací soud odkazuje na závěr
vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13
Co 578/2011, uveřejněném pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterého právo na náhradu za omezení vlastnického práva
vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace
nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která
počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. Závěry odvolacího soudu z takto vymezeného řešení nevybočují. Dovolatelka dále v dovolání nesouhlasí s tím, že jí byla rozhodnutími
nalézacích soudů uložena povinnost k zaplacení úroků z prodlení. Svůj nesouhlas
ve vztahu k příslušenství odůvodňuje tím, že základ nároku, resp. jeho výši,
považuje za sporný a proto prodlení „nemůže vzniknout dříve, než se rozhodnutí
o žalovaném nároku stane vykonatelným“. Taková námitka nemůže být důvodná. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká pronajímateli až
rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, ale vzniká již v
důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti
dosáhnout výběru přiměřeného nájemného. Rozhodnutí soudu tedy není vzhledem k
nároku na náhradu rozhodnutím konstitutivním, ale rozhodnutím, které pouze
deklaruje již existující a splatný nárok. Vzhledem k tomu není možné vázat
okamžik prodlení s placením náhrady na vydání (vyhlášení) deklaratorního
rozhodnutí soudu, nebo dokonce s jeho vykonatelností. Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soud nebyl v rozporu se zákonem ani
s judikaturou Ústavního soudu, a že byl v souladu s pozdější judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013,
sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 74/2013). S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 za
použití § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž
žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s jejím zastoupením
advokátem a sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s.
ř.) z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 7 bodu
6. ve spojení s ustanovením § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen
„vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013,
částkou 15.580,- Kč (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty jde o
částku
19.215,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího
řízení ve výši 19 215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu