U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. F., zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 20/3, proti
žalovanému D. F., zastoupenému JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v
Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 346/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
17. prosince 2008, č. j. 7 Co 1183/2008-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Ivo Jahelky.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 21. března 2008, č. j. 4 C 346/2008-215, přikázal obchodní
podíl žalovaného ve společnosti PTR Strojní závod Třeboň, s. r. o., který tvoří
společné jmění účastníků v hodnotě 605.000,- Kč do výlučného vlastnictví
žalovaného a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil vypořádací podíl ve výši
302.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 7 Co 1183/2008-284,
rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze co do výše hodnoty obchodního podílu
společnosti PTR Strojní závod Třeboň, s. r. o., když jeho původní hodnotu
navýšil na 708.000,- Kč a proto navýšil i částku, kterou je žalovaný povinen
zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu na 354.000,- Kč. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí
procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně
odkazuje.
Dovolatelka uplatnila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
Odvolací soud svým rozhodnutím ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního
stupně toliko ve výši vypořádacího podílu, kterou je žalovaný povinen vyplatit
žalobkyni, neboť oproti soudu prvního stupně, jenž žalovanému uložil povinnost
žalobkyni zaplatit částku 302.500,- Kč, činila povinnost stanovená odvolacím
soudem žalovanému vůči žalobkyni 354.000,- Kč. V části rozdílu mezi uvedenými
částkami je sice rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím co do výše
51.500,- Kč, ale dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu není
subjektivně přípustné.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998,
pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod
pořadovým č. 7).
V části měnícího rozsudku ve výši 51.500,- Kč tak není žalobkyně subjektivně
legitimována k podání dovolání, neboť jí nebyla způsobena újma odstranitelná
zrušením napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, když částka připadající
na vypořádací podíl je rozhodnutím odvolacího soudu vyšší než částka stanovená
rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve zbylé části výroku odvolacího soudu o výši
vypořádacího podílu – tj. ohledně částky 302.500,- Kč – a ve výroku, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání
přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky
zásadního právního významu.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“)
pod pořadovým č. C 5042. Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat
právní otázku nesplnila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Odvolacímu
soudu především vytýká, že jeho nesprávným zadáním a způsobem, jakým znalci ve
svých znaleckých posudcích přistoupili k ocenění obchodního podílu, nemohlo
dojít k určení jeho reálné tržní hodnoty jako předmětu vypořádání ve stavu ke
dni zániku společného jmění manželů v cenách platných ke dni vypořádání.
Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové
společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou nikoliv právní;
zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv právním. Námitka, že soud
při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se
znaleckého posudku znalce, pak představuje tvrzení o pochybení soudu při
zjišťování skutkového stavu věci. Takové pochybení však nemůže založit
přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn.
22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5758 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006,
uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 5211). Zjištění stavu obchodního podílu
účastníků v době zániku jejich společného jmění a tomu odpovídající jeho ceny
nalézacímu soudu zprostředkovávají odborné znalecké posudky. Také otázka, jakou
metodu (je-li jich více možných) znalec při řešení odborných otázek, na něž má
odpovědět, použije je otázkou odbornou, jejíž řešení přísluší znalci a nikoli
soudu. Spornými otázkami v uvedeném směru by se dovolací soud mohl do určité
míry zabývat jen v případech dovolání, v nichž mu zákon umožňuje přezkoumávat
správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. V daném případě, kdy tzv.
nenárokové dovolání nebylo shledáno přípustným, tomu tak být nemůže. Tím, že
dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje totiž dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz revizním
znaleckým posudkem, čímž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze
za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780). Tak tomu
však v daném případě není.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání
přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod pořadovým č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují
odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3
odst. 1, bodu 5 (z částky 708.000,- Kč), § 4 odst. 2, § 10 odst. 3, § 14 odst.
1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč a paušální
náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) a celkem činí 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu