22 Cdo 2369/2025-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované obci L., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2541/19, o zamezení vnikání dešťových vod na pozemek žalobce, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 287/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2025, č. j. 70 Co 194/2024-455, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč k rukám zástupkyně žalované Mgr. Hany Zabadalové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se rušení žalobce vnikáním dešťových vod stékajících z pozemků ve vlastnictví žalované parc. č. XY a parc. č. XY na pozemky žalobce parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., garáž, a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY.
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 16 C 287/2020-346, žalobu v celém rozsahu zamítl s tím, že žalobce v průběhu řízení tvrdil, že již k žádným imisím nedochází; přesto na žalobě setrval. Zároveň tímto rozsudkem soud prvního stupně uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 14 Co 28/2024-400, poté, kdy se ztotožnil se skutkovou i právní argumentací soudu prvního stupně, rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 10. 2023, č. j. 6 C 287/2020-346, jako věcně správný potvrdil, změnil výši přiznané náhrady nákladů řízení před soudem prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 27. 6. 2024 vzal žalobce v plném rozsahu žalobu zpět a navrhl, aby řízení bylo zastaveno, a současně, aby byly zrušeny oba předcházející rozsudky nalézacích soudů.
5. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 16 C 287/2020-418, rozhodl tak, že „zpětvzetí žaloby, učiněné žalobcem dne 27. 6. 2024, není účinné“ a žalované přiznal náhradu nákladů řízení „souvisejících se zpětvzetím žaloby“. Soud prvního stupně vzal v úvahu stanovisko žalované, která se zpětvzetím žaloby nesouhlasila a soud prvního stupně tento nesouhlas označil za důvodný. Ztotožnil se přitom s názorem žalované o účelovosti postupu žalobce, který vzal žalobu zpět až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Přitom již v řízení před soudem prvního stupně žalobce tvrdil, že k žádným imisím nedochází; přesto trval na podané žalobě a to i po vydání zamítavého
rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž podal odvolání, a následně pokračoval v odvolacím řízení až do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně takové jednání žalobce považoval za šikanózní a zpětvzetí žaloby za účelové.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2025, č. j. 70 Co 194/2024-455, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalovaná má vážný důvod se zpětvzetím žaloby nesouhlasit. Vysvětlil přitom, že ke zpětvzetí žaloby došlo až po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ačkoliv důvody pro zpětvzetí žaloby vyvstaly již během řízení před soudem prvního stupně. Dovodil, že žalobce chtěl zpětvzetím toliko zmařit nabytí právní moci pro něj nepříznivého rozhodnutí ve věci a vyhnout se tomu, aby byl jako neúspěšný účastník řízení v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) povinen k náhradě nákladů řízení žalované. Ač dále odvolací soud přitakal žalobci, že zákon výslovně umožňuje zpětvzetí žaloby i poté, co již odvolací soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci (§ 96 odst. 2 o. s. ř.), nicméně pro vážné důvody na straně žalované postupoval soud prvního stupně podle § 96 odst. 3 o. s. ř. s důrazem na princip zákazu zneužití práva [§ 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. II. Dovolání a vyjádření k dovolání
8. Usnesení odvolacího soudu (v celém rozsahu), napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu nebo otázky, která nebyla dovolacím soudem prozatím řešena. Za takové považuje, zda 1) „lze za ,vážný důvod´ ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř., pro který žalovaný oprávněně nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, považovat samotný zájem žalovaného na meritorním rozhodnutí za situace, kdy žalobce odkládá zpětvzetí žaloby z důvodu své procesní opatrnosti, neboť se snaží v řízení nejprve prokázat, že jeho žaloba byla podána důvodně, aby tak ochránil svůj nárok na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., přičemž důvodnost podání žaloby je mezi účastníky sporná“ a zda 2) „představuje zneužití procesního práva (§ 6 o. z. ve spojení s § 1 a § 2 o. s. ř.) postup žalobce, který vezme žalobu zpět až po meritorním rozhodnutí odvolacího soudu, pokud tento postup odůvodňuje objektivní potřebou provést v řízení dokazování (např. výslechem svědků) k prokázání sporné skutečnosti, že žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí dochází pro chování žalovaného, což je předpokladem pro přiznání nároku na náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.“. V dovolání převážně namítá, že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalované, která v průběhu řízení jeho požadavek uspokojila, a proto má žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu dovolání je patrné, že žalobce je přesvědčen, že ačkoliv v řízení byl vydán zamítavý rozsudek, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, musel žalobce vyčkat prokázání důvodnosti žaloby (kterou spatřuje ve vydání rozsudku odvolacího soudu) k tomu, aby mohl následně soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení na základě zavinění na straně žalované. Odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a namítá závažné zneužití práva, pokud žalovaná uvedla „závažný důvod“, spočívající v naprosté nedůvodnosti žaloby od počátku, který vedl k neúčinnosti zpětvzetí žaloby žalobcem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná opakovaně uvádí, že tvrzení žalobce, že žalovaná přistoupila k nápravě závadného stavu a že právě z tohoto důvodu byla vzata žaloba zpět, nejsou pravdivá a nemají oporu v provedeném dokazování. Jednání žalobce považuje za šikanózní a zpětvzetí žaloby za účelové. Žalovaná spatřuje zájem na meritorním rozhodnutí sporu jednak v dosavadním provedení pokročilého dokazování (ze kterého vyplývá nedůvodnost žaloby) a v tvrzení samotného žalobce, že k imisím nedochází od 12. 7. 2023, kdy žalovaná provedla pravidelnou kontrolu a čištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak dle žalované v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda v individuálně daných poměrech projednávané věci měla žalovaná vážný důvod nesouhlasit se zpětvzetím žaloby (§ 96 odst. 3 o. s. ř.), od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Současně se připomíná, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešenou; tudíž nevyvstává potřeba ji posoudit jako otázku dosud neřešenou. 13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř.), které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17, a rozhodnutí v něm uvedená). 14. V projednávané věci správně odvolací soud přihlédl k judikaturou ustavené tezi, že pro posouzení vážnosti důvodů, pro které žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím žaloby bývají rozhodné individuální okolnosti té které věci a tato obecná judikatorní teze podstatným způsobem limituje promítnutí závěrů jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu do poměrů konkrétní věci, byla-li v nich vážnost nesouhlasu učiněného v režimu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. poměřována s odlišnými procesními či hmotněprávními okolnostmi odkazovaných věcí. Z toho důvodu také nemůže žalobce zásadně konfrontovat dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu se závěry jím označených rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení dovoláním nastolené procesní otázky odchýlit. 15. Poukazuje-li dovolatel na literaturou a judikaturou vymezené případy, kdy zpravidla bude nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby vážný [řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto], pak Nejvyšší soud opětovně připomíná usnesení ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, z něhož pro poměry přítomné věci rezultuje i další vážný důvod pro nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby, jenž je vhodné citovat: „Je mimo pochybnost, že právo na soudní ochranu svědčí všem účastníkům řízení, nejen žalobci. I žalovaný má po zahájení řízení právo na meritorní rozhodnutí věci, zvláště za situace, kdy již účinně rozvinul svou obranu, a významně tak napomohl k objasnění právního stavu věci. Vážný důvod opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby proto může mít žalovaný také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, samozřejmě za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci (sporu) dohodou účastníků.“ 16. V řešené věci žalovaná trvala na meritorním rozhodnutí věci za situace, kdy žalobce vzal svůj žalobní návrh zpět poté, kdy o věci samé již rozhodl soud prvního stupně i soud odvolací, tedy v okamžiku, kdy žalovaná předložila soudům obou stupňů svou obranu a kdy bylo zcela provedeno dokazování k otázce sporného zásahu do vlastnického práva žalobce. Za tohoto stavu lze shledat nesouhlas žalované se zpětvzetím za plně důvodný, odůvodňující rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí podle § 96 odst. 3 o. s. ř. 17. S ohledem na to, že už jen pro existenci závažného důvodu nesouhlasu žalované se zpětvzetím závěr odvolacího soudu obstojí, nepřezkoumával dovolací soud závěr soudu prvního stupně (aprobovaný odvolacím soudem) o účelovosti postupu dovolatele v poměrech projednávané věci. IV. Závěr a náklady řízení 18. Z uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu