22 Cdo 2380/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. J.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 225 000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 112 C 148/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2006,
č. j. 11 Co 692/2006-174, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 112 C 148/2004-90, pod bodem
I. výroku zastavil řízení v rozsahu částky 10 000,- Kč a pod bodem II. uložil
žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 215 000,- Kč. Pod body III. a IV.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k
16. 7. 1985. Účastníci se za trvání manželství stali členy stavebního bytového
družstva a společnými nájemci družstevního bytu č. 3 v 1. podlaží domu č. p.
1337/1 v H. Právo společného nájmu účastníků k tomu bytu bylo zrušeno rozsudkem
Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, z 8. 4. 2004, sp. zn. 110 C
3/2004, který nabyl právní moci 9. 6. 2004, s tím, že byt bude nadále užívat
žalovaný jako nájemce a výlučný člen družstva a že žalobkyně nemá právo na
náhradní byt ani ubytování. S ohledem na tvrzení žalovaného, že bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno dohodou, podle níž pod položkou 29
převzal předmětný byt včetně členského podílu a převzal také půjčku, kterou
zaplatil, soud prvního stupně provedl důkaz listinou nadepsanou „Dohoda
rozvedených manželů J. P. a J. A. o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“
bez data a bez podpisů účastníků, výslechem účastníků a svědkyně H. J. Z těchto
důkazů učinil závěr, že mezi účastníky k vypořádání jejich bezpodílového
spoluvlastnictví dohodou nedošlo. Na podkladě tohoto zjištění soud prvního
stupně dospěl k závěru, že zde nastala fikce vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků podle § 149 odst. 4 ObčZ ve znění účinném do 31. 7.
1998. Pokud však jde o právo na členský podíl, soud prvního stupně uvedl, že
podle § 149 odst. 4 věty druhé a třetí ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991 po
dobu trvání společného členství v družstvu se fikce podílového spoluvlastnictví
k členským právům a povinnostem neuplatní, a účastníci tak byli společnými
členy družstva a nájemci předmětného družstevního bytu až do 9. 6. 2004, kdy
došlo k pravomocnému zrušení společného členství účastníků v družstvu a jejich
společného nájmu bytu. K tomuto dni obvyklá cena předmětného bytu podle
znaleckého posudku Ing. F. H. činila částku 430 000,- Kč. Soud prvního stupně
uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil polovinu této částky, s tím, že
členský podíl k předmětnému družstevnímu bytu, který je „ostatní majetkové
právo manželům společné“, přešel v důsledku fikce podle § 149 odst. 4 věty
druhé a třetí ObčZ do režimu podílového spoluvlastnictví a platí tedy, že
podíly obou spoluvlastníků jsou stejné, takže žalobkyně se oprávněně domáhá
zaplavení poloviny ceny členského podílu podle zásad vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále „Nejvyšší
soud“), sp. zn. 22 Cdo 2244/99, podle kterého se při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů – hodnoty dříve společných práv a povinností manželů k
družstevnímu bytu vychází z obvyklé ceny těchto práv a povinností ke dni zániku
společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 22. prosince 2006, č. j. 11 Co 692/2006-174, rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé pod bodem II. výroku potvrdil a dále rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud setrval na právním názoru, vysloveném v usnesení z 30. 8.
2005, č. j. 11 Co 195/2005-45, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního
stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, že nárok není promlčen, neboť právo
společného nájmu k předmětnému bytu a společné členství účastníků v družstvu
zaniklo až zrušením k 9. 6. 2004. Po dobu trvání společného členství v družstvu
nemohlo dojít na základě tzv. fikce ve smyslu § 149 odst. 4 věta druhá a třetí
ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991 k situaci, že uplynutím tří let se tato
členská práva a povinnosti dostala do režimu podílového spoluvlastnictví
účastníků. Obecná tříletá promlčecí lhůta začala běžet 10. 6. 1004 a žaloba
byla podána 16. 7. 2004. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu
prvního stupně, které je v souladu s jeho názorem a právními závěry Nejvyššího
soudu vyjádřenými v rozhodnutí ze 14. 12. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000.
Uvedl, že v souladu s § 853 ObčZ je třeba vypořádat obvyklou cenu členských
práv a povinností podle zásad uvedených v § 142 odst. 1 ObčZ.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je
v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo
590/2003. S odkazem na odůvodnění tohoto rozhodnutí je žalovaný toho názoru,
„že pokud do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k
jeho vypořádání dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů u soudu, pak nebylo vypořádání členského podílu jako
společného majetkového práva manželů včetně vypořádání jeho hodnoty dovršeno a
na jeho vypořádání dopadl režim uvedený v § 149 odst. 4 ObčZ jako tzv. ostatní
majetkové právo manželů společné bez ohledu na skutečnost, zda a kdy bylo
rozhodováno podle § 705 ObčZ o zrušení nájmu k předmětnému bytu a o tom, kdo
bude nadále jako člen družstva nájemcem bytu“. Ustanovení § 705 ObčZ neřeší
otázky spadající do problematiky bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Poukázal na to, že podle Nejvyššího soudu „tříletá promlčecí lhůta ohledně
práva na zaplacení poloviny hodnoty členského podílu z titulu práva vzniklého
uplatněním domněnky vypořádání podle § 149 odst. 4 ObčZ začíná běžet od
následujícího dne, kdy nastala ta zákonná domněnka“. Podle žalovaného lhůta
začala běžet 17. 7. 1988 (tříletá lhůta od rozvodu uplynula 16. 7. 1988) a
skončila 17. 7. 2001. Žaloba byla až v roce 2004, tedy po lhůtě a žalovaný
proto důvodně namítá promlčení nároku žalobkyně. Pokud by dovolací soud
shledal, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“), žalovaný má za to, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázek: 1) zda v případě, že nastala
nevyvratitelná domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle
§ 149 odst. 4 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 1998 včetně k podílu k
družstevnímu bytu, „začne běžet tříletá promlčecí lhůta ohledně práva na
zaplacení poloviny hodnoty členského podílu z titulu práva vzniklého uplatněním
domněnky vypořádání podle § 149 odst. 4 od následujícího dne, kdy nastala tato
zákonná domněnka podle § 149 odst. 4 ObčZ, a zda běh této lhůty je či není
závislý na tom, zda vůbec došlo, příp. po době 19 let od rozvodu, k rozhodnutí
dle § 705 ObčZ, kterým následně, jako v tomto případě, bylo rozhodnuto, kdo
bude nadále jako člen družstva i nájemce bytu“. 2) zda v případě nevyvratitelné
domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 149 odst. 4 ObčZ,
pokud jde o vypořádání členského podílu k družstevnímu bytu promlčecí lhůta na
zaplacení úhrady hodnoty poloviny členského podílu začíná běžet až po
rozhodnutí podle § 705 ObčZ, i když k němu dojde po 19 a více letech. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Podle § 149 odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998
Sb., nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k
jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na
návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí
ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z
nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a
domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o
nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou
spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových
právech, manželům společných.
Podle § 705 odst. 2 (dříve § 177 odst. 2) ObčZ, nabyl-li práva na uzavření
smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením
manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem, právo byt užívat
zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením
manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne
soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení
tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem
bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Podle § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Dovolací soud je vázán rozsahem a důvody dovolání. Z této vázanosti vyplývá, že
problematika přezkumu správnosti právního posouzení dané věci odvolacím soudem
se soustředila na řešení otázky, zda nárok žalobkyně uplatněný její žalobou v
této věci je promlčený či nikoli.
Dovolací soud je shodného názoru s názorem odvolacího soudu v tom, že
posuzovaná věc je skutkově a právně rozdílná s věcí, v níž rozhodl dovolací
soud dne 31. března 2004 pod sp. zn. 22 Cdo 590/2003 (viz C 2527 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), k níž se váže tato právní věta:
„Pokud po zrušení práva společného nájmu družstevního bytu podle § 705 odst. 2
věty druhé ObčZ nedojde mezi rozvedenými manžely k vypořádání hodnoty členského
podílu ve stavebním bytovém družstvu, náležející do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví, dohodou ani rozhodnutím soudu k návrhu podanému ve lhůtě tří
let od zániku manželství, může se manžel, který se nestal členem družstva, po
uplynutí této lhůty domáhat na druhém manželovi, aby mu vyplatil polovinu
hodnoty členského podílu. Toto právo se v uvedeném případě promlčuje v obecné
lhůtě tří let, která počne běžet od okamžiku, kdy nastaly účinky domněnky
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 149 odst. 4 ObčZ ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.“
V označené věci bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu družstevního
bytu bývalých manželů a určeno, kdo z nich se stává výlučným uživatelem bytu a
členem bytového družstva ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového
spoluvlastnictví. V právě posuzované věci k takovému rozhodnutí nedošlo v
uvedené lhůtě, ale až po jejím uplynutí. V tom tkví zásadní rozdíl mezi oběma
případy vypořádání mezi bývalými manžely společnými nájemci družstevního bytu.
Právo na vypořádání společného členského podílu v bytovém družstvu nemůže být
promlčeno dříve, než je zrušeno společné členství účastníků v bytovém družstvu.
Proto se právo na vypořádání společného členského podílu bývalých manželů,
kteří se nedohodli na zrušení společného práva nájmu družstevního bytu a na
tom, kdo z nich bude nadále byt užívat jako výlučný nájemce a člen družstva,
nebo těch manželů, o jejichž společných právech ve vztahu k bytovému družstvu
nebylo rozhodnuto podle § 705 odst. 2 věty druhé ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. (dříve podle § 177 odst. 2 věty druhé ObčZ ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), ve lhůtě tří let stanovené v
§ 149 odst. 4 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.,
nemůže promlčet dříve než dojde ke zrušení společného práva nájmu družstevního
bytu a určení, kdo byt bude dále užívat jako výlučný člen družstva. Obecná
tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 101 ObčZ pak počne běžet dnem následujícím
po té, co k takovému zrušení práva došlo.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor dovolatele není správný a naopak, že je
správné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud pro úplnost jen
poznamenává, že právo na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu
rozvedených manželů a určení, kdo z nich zůstane výlučným nájemcem bytu a
členem bytového družstva, je sice společným majetkovým právem manželů, avšak
jde o právo, které je speciálně upraveno v rámci části občanského zákoníku
věnované společnému nájmu bytu manžely - § 703 a násl. ObčZ v platném znění. Na
realizaci uvedeného práva na zrušení a vypořádání společného práva nájmu (a
členství v bytovém družstvu) tak ustanovení § 149 odst. 4 (nyní § 150 odst. 4)
ObčZ nedopadá. Ve vztahu k posuzované věci se pak posledně uvedené ustanovení
občanského zákoníku uplatní pouze v tom smyslu, že vlastní vypořádání členského
podílu v bytovém družstvu se po uplynutí v něm stanovené lhůty provede v režimu
podílového spoluvlastnictví. S tímto právním názorem dovolacího soudu se
shoduje právní názor odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ není dán. Vady řízení uvedené v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo
zamítnuto a žalobkyni náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. František B a l á
k , v. r.
předseda senátu