22 Cdo 2400/2021-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Český rybářský svaz, z. s., místní organizace Rožmitál pod Třemšínem, se sídlem v Rožmitálu pod Třemšínem, Náměstí 8, IČO: 18609759, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 46/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 22 Co 294/2020-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Dušana Strýčka, advokáta se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 14 C 46/2020-93, určil, že je žalobkyně výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 781, vodní plochy, rybníka, zapsaného pro obec Rožmitál pod Třemšínem, v k. ú. Starý Rožmitál u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Příbram (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 22 Co 294/2020-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II).
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalovaná dovolání. Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce dobrověrného nabyvatele, případně že daná otázka nebyla dosud řešena. Konkrétně pokládá otázku, zda lze rozhodnout ve věci samé bez vyřešení předběžné otázky (posouzení právní povahy rybníka) a dále zda lze nabýt vlastnické právo na základě nicotného či neplatného právního úkonu. Otázkou hmotného práva, jež by měla být dále vyřešena, je podle dovolatelky i ta skutečnost, zda lze na organizační složky státu pohlížet coby na dva různé subjekty, pakliže hospodaří každá na svůj účet a nemají ani stejný nadřízený orgán, a od této skutečnosti
odvodit i právo dobrověrného nabyvatele. Napadá rovněž akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření uvedl, že s dovoláním nesouhlasí a považuje ho za nedůvodné. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu v otázce dobrověrného nabyvatele, nijak nespecifikuje, v čem konkrétně by se odvolací soud měl odchýlit, a ani tuto judikaturu neuvádí.
Ve vztahu k otázce, zda je rybník samostatnou stavbou, uvádí, že nechápe smysl argumentace žalované. Daná otázka není relevantní, neboť předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k pozemku nikoliv k rybníku. Otázku platnosti hospodářské smlouvy vnímá jako nadbytečnou. Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je totiž v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. Vymezuje se i proti námitce o odlišné subjektivitě organizačních složek státu.
Prezentovaný náhled na organizační složky státu považuje za absurdní. Namítá, aby bylo dovolání zamítnuto nebo odmítnuto. Dovolání zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Žalovaná pokládá otázku dobrověrného nabyvatelství. Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Přípustnost dovolání opírající se o odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe vyjadřuje stav, kdy existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od jejíchž závěrů se odvolací soud odchýlil. Takovou rozhodovací praxi však žalovaná v dovolání vůbec neuvádí. Přípustnost dovolání založená tím, že dovolacím soudem nebyla otázka dosud řešena, naopak znamená, že se danou otázkou Nejvyšší soud dosud ve své judikatuře nezabýval; k této otázce absentuje vymezení dovolacího důvodu, neboť žalovaná nijak neuvádí, jak konkrétně odvolací soud nesprávně právně tuto otázku posoudil, v čem tato nesprávnost spočívá a v čem vůbec má být dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešená právní otázka, jejíž posouzení by mohlo mít pro dovolatelku za následek příznivé rozhodnutí ve věci (srovnej § 241a odst. 3 o. s. ř.). S otázkou vydržení, na které je rozhodnutí soudů založeno, žalovaná v dovolání vůbec věcně nepolemizuje. V této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Žalovaná dále pokládá otázku, zda lze rozhodnout ve věci samé bez vyřešení předběžné otázky – posouzení právní povahy rybníka a nabytí vlastnického práva na základě nicotného či neplatného právního úkonu. I v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Odvolací soud se s oběma námitkami v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal a sice tak, že jejich řešení v této věci považoval za bezpředmětné, tj. uzavřel, že žádná z nich nemá povahu předběžné otázky, jejíž vyřešení je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o věci samé. Svůj závěr řádně odůvodnil. Absenci vypořádání se s nimi proto nelze v dovolacím řízení důvodně namítat. K věcnému posouzení daných otázek žalovaná žádnou konkrétní otázku přípustnosti neformuluje. Dále žalovaná pokládá otázku, zda lze na organizační složky státu pohlížet coby na dva různé subjekty, pakliže hospodaří každá na svůj účet a nemají ani stejný nadřízený orgán, a od této skutečnosti odvodit i právo dobrověrného nabyvatele. I v této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ačkoliv žalovaná v dovolání uvádí, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, žádnou takovou judikaturu v dovolání nekonkretizuje a dovolacímu soudu taková judikatura není známa. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je pak objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., proto se dovolací soud nemohl zabývat ani touto námitkou žalované. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání žalované zčásti nepřípustným a zčásti trpící vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost tímto usnesením uloženou, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu