22 Cdo 2402/2024-326
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., zastoupené Mgr. Lenkou Hajn Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do práva užívat nemovité věci a o vzájemném návrhu na zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 220/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2023, č. j. 18 C 220/2019-245, zamítl „žalobu, podle které žalovaná je povinna strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě čp. XY, st. pč. XY - zastavená plocha a nádvoří, o výměře 119 m?, jehož součástí je stavba: čp. XY, XY a p.č. XY – zahrada, o výměře 846 m?, spolu s právem užívat společné prostory shora uvedeného rodinného domu čp. XY a s právem volného přístupu k uvedenému rodinnému domu, všechny nemovitosti zapsány na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, zřízené ve prospěch L.
M.“. Takto označené věcné břemeno, které bylo zřízeno darovací smlouvou ze dne 14. 9. 2011, zrušil za náhradu 2 920 000 Kč (výrok I). Výrokem II uložil žalované „povinnost strpět a umožnit žalobkyni výkon věcného břemene doživotního a bezplatného užívání garáže bez č.p./č.e. v části obce XY, na st. pč. XY, v katastrálním území XY, vše zapsáno na LV č. 312, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to včetně práva volného přístupu k uvedené nemovitosti a zdržet se jednání, jímž by žalobkyni v užívání této nemovitosti bránila“.
Dále
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně darovací smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 14. 9. 2011, NZ 170/2011, darovala žalované nemovitosti, blíže specifikované ve výroku I rozsudku, s tím, že zároveň bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného bydlení a užívání bytu v celém domě č. p. XY spolu s právem užívat společné prostory domu a s právem volného přístupu k užívaným místům a místnostem, dále právo doživotního a bezplatného užívání garáže na pozemku parc. č. st. XY, včetně práva užívání pozemků. Z důvodu postupného zhoršování vzájemných vztahů se v roce 2018 žalobkyně z domu odstěhovala do garáže, kterou za finanční částku 300 000 Kč (obdrženou od žalované) zrekonstruovala k bydlení. V současné době užívá dům výhradně syn žalované a žalobkyně užívá výhradně garáž. Žalobkyni není nadále umožněn vstup do domu, to ani k provedení nezbytných úkonů (odečet vody) a vzájemné vztahy účastnic (včetně syna žalované) jsou značně vyhrocené.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k užívání domu došlo k natolik podstatné trvalé změně (kterou soud prvního stupně spatřoval i ve způsobu vymáhání výkonu břemene ze strany žalobkyně), která zakládá podmínky pro zrušení věcného břemene za náhradu. Právo doživotního a bezplatného užívání přestavěné garáže bylo žalobkyni zachováno.
4. K odvolání žalované do části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za zrušení věcného břemene, a výroků II – IV rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Co 134/2023-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, jíž bylo zrušeno věcné břemeno, tak, že vzájemný návrh žalované na zrušení věcného břemene zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a státu (výroky V – VI rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud po doplnění dokazování uvedl, že v době podpisu ujednání o darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene (14. 9. 2011) směřovala shodná vůle účastnic k tomu, aby dům nadále užívala žalobkyně. Spolu s ní a s jejím souhlasem dům užívala i rodina žalované. Až následně se žalobkyně pro vzájemné rozpory odstěhovala do zrekonstruované garáže. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že dům užívá či užívala žalovaná, „lze kvalifikovat jako důsledek ujednání o výprose ve smyslu § 2189 a násl. o.
z. Protože však výprosu lze jednostranným právním jednáním neformálně odvolat, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě k tomu došlo ze strany žalobkyně nejpozději v podobě žaloby, jíž bylo řízení zahájeno. Žalované v současné nesvědčí právní titul k užívání žádné z nemovitých věcí, uvedených v žalobě, což se musí promítnout (s ohledem na předmět odvolacího řízení) v pro ni nepříznivém výsledku řízení o žalobě na zdržení se zásahů do práva užívat nemovité věci.“ Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal v platnosti věcné břemeno v rozsahu podle notářského zápisu ze dne 14.
9. 2011, NZ 179/2011 (k domu i garáži) a vzájemný návrh žalované na zrušení tohoto věcného břemene zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, pokud překročil možný rozsah odvolacího přezkumu, vytyčený odvoláním žalované a pro svůj odlišný právní názor přezkoumal i část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, odvoláním nenapadenou.
Odvolací soud podle žalované dostatečně nevysvětlil, v čem spočívají důvody „k nezbytnosti posoudit všechny rozhodné skutečnosti v neoddělitelných souvislostech“ a i když žalovaná (mimo jiné) podrobila odvolacímu přezkumu část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se výše náhrady za zrušené věcné břemeno, odvolací soud se zabýval samotnými důvody pro zrušení věcného břemene. Tím došlo k porušení „jak zásady dispoziční, tak s ní související a z ní vycházející i zásady zákazu reformace in peius“.
Svoji úvahu podporuje citacemi z uvedených rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Současně žalovaná nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením věci a zjištěným skutkovým stavem. Podle žalované nemá žalobkyně nárok ani na náhradu za zrušení věcného břemene, jelikož své oprávnění z věcného břemene nevyužívá. Jakákoliv stanovená výše náhrady je tak v rozporu s dobrými mravy. V neposlední řadě považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „překvapivé, nepřezkoumatelné a zmatečné“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku I v části, týkající se výše náhrady za zrušení věcného břemene, a ve výrocích II, III a IV a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně nepovažuje žalovanou napadenou část výroku I rozsudku soudu prvního stupně za oddělitelnou od zbytku výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Nadto i sama žalovaná podala dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Odvolací soud tak nijak nepřekročil svou pravomoc, když přezkoumal ve vztahu k výši náhrady i podmínky pro zrušení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce zákazu reformace in peius. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání 11. Odvolací soud uvedl, že „rozsah odvolacího přezkumu byl dle § 212 o. s. ř. vytyčen mezemi odvolání žalované, ovšem se zřetelem k nezbytnosti posoudit všechny rozhodné skutečnosti v neoddělitelných souvislostech, nezbývalo než zahrnout do něj i tu část výroku I o vzájemném návrhu, jíž soud prvního stupně zrušil věcné břemeno jako takové. Předmětem odvolacího řízení tak byl přezkum rozsudku jak v části žalobou uplatněného požadavku (vztahujícího se k objektu garáže bez č.p./č.e., v němž se nachází tzv. výminek obývaný žalobkyní), o němž bylo rozhodnuto výrokem II, tak ohledně vzájemného návrhu jako celku, neboť otázku výše přiměřené náhrady od problematiky samotného zrušení služebnosti (ve smyslu předchozí právní úpravy věcného břemene) oddělit nelze.“ 12. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje. 13. Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, (na který v dovolání odkazuje i dovolatelka a který je, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu publikován na www.nsoud.cz) uvedl, že civilní proces je ovládán zásadou dispoziční a zásadou projednací. Pro posouzení zásady zákazu reformace in peius má význam zásada dispoziční, která vymezuje, kdo rozhoduje o zahájení řízení a vymezení jeho předmětu. Dispoziční zásada bývá označována také jako návrhový princip. Je tím vyjádřeno, že bez návrhu v podobě žaloby nemůže být civilní sporné řízení zahájeno a že žalobou je také vymezen předmět sporu, jímž je soud vázán. Dispoziční či návrhový princip by měl platit také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3082/2023). 14. Všeobecnou platnost zásady zákazu reformace in peius pro civilní soudní řízení dovodil ve své nálezové judikatuře i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I.ÚS 1238/23, dostupný na https://nalus.usoud.cz). 15. V projednávané věci se žalovaná odvolala do části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jíž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za zrušení věcného břemene, a výroků II – IV rozsudku soudu prvního stupně, přičemž výslovně uvedla, že „co se týče výroku ad I., tak žalovaná nesouhlasí toliko s výší soudem určené náhrady za zrušení věcného břemene“. Jestliže odvolací soud přesto přezkoumal důvody pro zrušení věcného břemene a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh žalované na zrušení věcného břemene zcela zamítl, postupoval v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, protože jeho výrokem I došlo ke zhoršení postavení odvolatelky, než jaké jí přiznávalo rozhodnutí soudu prvního stupně. 16. Nejvyšší soud přitom nepřehlíží, že výrok o výši náhrady je vázán na výrok o zrušení věcného břemene; rozhodnutí o zrušení břemene nemůže samostatně nabýt právní moci bez rozhodnutí o náhradě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1986, sp. zn. 3 Cz 48/86, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009). Ovšem vázanost výroků o zrušení věcného břemene a o výši náhrady se může projevit jenom v tom, že odvolací soud v případě, že nesouhlasí s výší náhrady a nemůže v této části rozhodnutí soudu prvního stupně změnit, musí zrušit celé rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 683/2020). Nemůže však sám přezkoumat rozhodnutí o samotném zrušení věcného břemene, které nikdo z účastníků opravným prostředkem nenapadl. 17. Dalšími dovolacími otázkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. V. Závěr 18. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a rozporné ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 19. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu