22 Cdo 2464/2025-1304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mo + M, spol. s r. o., IČO 47681764, se sídlem v Rýmařově, Hřbitovní 277/2, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, proti žalovaným 1) R. M. a 2) I. M., zastoupeným Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, o zřízení věcných břemen a o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 195/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2025, č. j. 57 Co 65/2024-1262, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zřízení věcného břemene opravňujícího k umístění v žalobě označených staveb (ubytovacího zařízení a dvou garáží) na konkrétních pozemcích žalovaných v katastrálním území XY a dále povolení nezbytné cesty k těmto stavbám ve formě časově neomezené služebnosti cesty zatěžující pozemky žalovaných.
2. Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 C 195/2014-1124, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 57 Co 65/2024-1262, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že všechny předmětné stavby byly zhotoveny před 1. 1. 2014, žalobkyně je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí. Jednu z garáží vystavěli s úmyslem stavět pro sebe žalovaní ještě před vznikem žalobkyně, žalobkyně vystavěla s úmyslem, že staví pro sebe, stavbu ubytovacího zařízení na pozemku žalovaných a dále garáž na pozemku ve vlastnictví žalovaných a na pozemku ve vlastnictví státu. Stavba ubytovacího zařízení byla zhotovena se souhlasem vlastníků pozemku, další dohoda o užívání tohoto pozemku však uzavřena nebyla. O tom, že jedna z garáží byla vystavěna ještě před vznikem žalobkyně, a jejím vlastníkem jsou proto žalovaní, žalobkyně od počátku věděla, vlastnické právo nemohla proto ani vydržet a nemůže se domáhat zřízení věcných břemen.
5. K budově ubytovacího zařízení odvolací soud uvedl, že vlastnictví žalobkyně k této budově nebylo vyvráceno, nešlo ani o stavbu neoprávněnou, neboť budova byla zhotovena se souhlasem žalovaných na jejich pozemku ve společném jmění – žalovaný (v té době jednatel žalobkyně) poskytl výslovný souhlas a žalovaná se nedovolala relativní neplatnosti tohoto úkonu. Dohoda o užívání pozemku však uzavřena nebyla, pozemek byl k umístění stavby užíván jen na základě výprosy, která již byla odvolána, tím se však stavba nestává stavbou neoprávněnou. Z uvedených důvodů není žaloba na zřízení věcných břemen důvodná.
6. Ke garáži postavené na pozemku žalovaných a na pozemku státu, která sloužila vlastníku budovy ubytovacího zařízení, vzal odvolací soud v úvahu dvě situace. Buď se souhlas s výstavbou budovy ubytovacího zařízení vztahoval i na tuto garáž a pak se uplatní to, co bylo uvedeno k hlavní budově, anebo se tento souhlas na garáž nevztahoval, a jde tak o stavbu neoprávněnou, je však namístě její odstranění, kterým nevznikne podstatná hospodářská ztráta. Obě situace vedou k závěru o nedůvodnosti požadavku na zřízení věcných břemen i u této nemovitosti.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovoláním výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu.
8. Dovolatelka cituje rozsáhlou judikaturu k povolení nezbytné cesty a odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se nezbytné cesty, aniž uvedl, na základě jakého právního posouzení. Zákonnými podmínkami pro zřízení nezbytné cesty se nezabýval, jeho posouzení je proto neúplné, a tedy nesprávné. Navíc je přesvědčena, že žalovaní neprokázali, že by jednu z garáží sami vystavěli.
9. Dále namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, když žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl, neboť pozemkem, přes který lze povolit nezbytnou cestu, není jen pozemek bezprostředně přilehlý. Odchýlil se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, 22 Cdo 880/2018 a 22 Cdo 1758/2018).
10. Odvolací soud se podle přesvědčení dovolatelky dále odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle které jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu v zásadě povolit, přičemž s ohledem na povahu řízení může soud ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh účastníků a povolit nezbytnou cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1680/2014), když nepovolení nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek proto připadá do úvahy v zásadě jen v situacích, v nichž by požadavek na povolení nezbytné cesty představoval zneužití práva (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).
11. Rozsudku odvolacího soudu vytýká rovněž nepřezkoumatelnost závěrů o nedůvodnosti žaloby na povolení nezbytné cesty a odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k náležitostem odůvodnění soudních rozhodnutí. Nedostatek náležitého odůvodnění považuje za zásah do práva na spravedlivý proces.
12. Za nesprávné právní posouzení považuje dovolatelka také závěr odvolacího soudu o tom, že nemohla nabýt jednu z garáží mimořádným vydržením. Jednatel, jehož prostřednictvím právnická osoba při uchopení držby garáže jednala, byl zároveň vlastníkem této garáže (ve společném jmění), a zasahoval tak do vlastních práv fyzické osoby, což podle názoru dovolatelky nemůže představovat nepoctivý úmysl. Tuto právní otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
15. Dovolání není přípustné.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
18. Odvolací soud opřel závěr o nedůvodnosti žaloby jak na zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), tak na povolení nezbytné cesty o stejné úvahy, a to, že 1) garáž zhotovená žalovanými před vznikem žalobkyně není stavbou ve vlastnictví žalobkyně, 2) budova ubytovacího zařízení není stavbou neoprávněnou a žalobkyně nemá v současnosti právní důvod k jejímu umístnění na pozemku žalovaných a 3) garáž zhotovená žalobkyní buď není stavbou neoprávněnou a žalobkyně nemá v současnosti právní důvod k jejímu umístnění na pozemku žalovaných, anebo stavbou neoprávněnou sice je, je však namístě vypořádání této neoprávněné stavby jejím odstraněním.
19. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že z uvedených závěrů dovozuje odvolací soud nejen nedůvodnost požadavku na zřízení služebnosti umístění stavby, ale i nedůvodnost žaloby v části týkající se služebnosti stezky a cesty. Za právně rozhodné považoval, zda jsou stavby ve vlastnictví žalobkyně, a pokud ano, zda jsou stavbami oprávněnými či neoprávněnými. U každé ze staveb zvlášť pak uvedl, že žaloba na zřízení věcných břemen (tedy v množném čísle pro každou stavbu) není z důvodů, které dovolací soud popsal v předchozím odstavci, důvodná (bod 40, bod 49 a bod 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
20. Právní posouzení, na základě kterého dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba není ani v části týkající se povolení nezbytné cesty důvodná, dovolatelka přípustným způsobem v dovolání nenapadá, a dovolacímu přezkumu tak není otevřeno.
21. Dovolatelka spolu s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání formuluje právní otázky týkající se povolení nezbytné cesty, na jejichž řešení však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval tím, zda lze povolit nezbytnou cestu i přes pozemek, který není pozemkem bezprostředně přilehlým, zda lze povolit nezbytnou cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje, a ani otázky zneužití práva prostřednictvím požadavku na povolení nezbytné cesty. Uvedené právní otázky proto nemohou přípustnost dovolání založit.
22. K dovolací námitce, že žalovaní neprokázali, že by jednu z garáží sami vystavěli, odvolací soud dodává, že skutkovými zjištěními je vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je-li uchopením držby zasaženo do vlastnictví osoby, která za toho, kdo se chopil držby, jedná, jde o nepoctivý úmysl, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
24. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
25. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se např. nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.
Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, dostupné na nalus.usoud.cz).
26. Žalobkyně (jejímž jménem jednal žalovaný) od počátku věděla, že stavbu umísťuje na cizí pozemek. Pokud by se ujala držby tohoto pozemku, šlo by již při uchopení držby vlastnického práva o vědomý výkon práva, které žalobkyni nenáleží, tedy o držbu v nepoctivém úmyslu, který mimořádnému vydržení brání. Je přitom nerozhodné, že bylo zasaženo do vlastnického práva osoby, která sama jménem držitele jednala. K závěru o nepoctivém úmyslu držitele postačí zjištění, že již v okamžiku uchopení držby věděl (musel vědět), že vykonává právo, které mu nenáleží.
Úvaha odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobkyně při (případném) uchopení držby není zjevně nepřiměřená a odpovídá výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud pro úplnost dodává, že pokud by žalobkyně možnost využít pozemek ke zhotovení a umístění stavby odvozovala od vlastnického práva žalovaných a jejich souhlasu s takovým užíváním, o držbu vlastnického práva by ani nešlo (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 935/2025, a judikaturu tam citovanou).
27. V části týkající se výroků o nákladech řízení, které byly dovoláním rovněž napadeny, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu