ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně J. U., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou,
advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, proti žalované 1) J. V.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v
Horšovském Týně, Nádražní 342, a žalované 2) České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.
zn. 5 C 84/2014, o dovolání žalované 1) a žalované 2) proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2017, č. j. 14 Co 189/2017-349, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) se zamítá.
III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení každá 1 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce
advokáta Mgr. Jiřího Vopičky.
Žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, který se
nachází uprostřed půdního bloku zemědělských pozemků a není spojený s veřejnou
cestou. K této situaci došlo historicky takto: Pozemek byl v restituci navrácen
rodičům žalobkyně, kteří ho přenechali do užívání společnosti FADIS OSIVA, s.
r. o. Ta, stejně jako dříve hospodařící socialistická organizace, hospodařila
na celém půdním bloku jako na jednom celku a tomu přizpůsobila dopravní
obslužnost jednotlivých pozemků. Když později žalobkyně (již jako vlastnice
pozemku) vypověděla nájemní smlouvu, zůstal její pozemek uprostřed zemědělského
půdního bloku bez spojení s veřejně přístupnou komunikací. Protože žalobkyně
pro příjezd zemědělské techniky již užívala mimo jiné pozemky žalovaných par.
č. XY a par. č. XY, žádá v tomto řízení povolení nezbytné cesty přes pozemky
žalovaných.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 5 C 84/2014-293,
zřídil služebnost nezbytné cesty ve prospěch pozemku par. č. XY a k tíži
pozemků par. č. XY a XY v katastrálním území XY, spočívající v právu chůze a
jízdy zemědělskou technikou za účelem hospodaření na panujícím pozemku par. č.
XY, v rozsahu 10 m od severní hranice pozemku par. č. XY jižním směrem v celé
jeho šíři a v délce 100 metrů od jižní hranice pozemku par. č. XY severním
směrem v celé jeho šíři (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně
zaplatit za zřízení služebnosti první žalované 1 680 Kč a druhé žalované 168 Kč
(výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.)
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze
dne 12. 10. 2017, č. j. 14 Co 189/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je
povinna platit úplatu za věcné břemeno první žalované 335,72 Kč ročně a druhé
žalované 33,57 Kč ročně, vždy do konce příslušného kalendářního roku (výrok
II.). Výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobkyně nemůže pro nedostatek
spojení s veřejnou cestou na svém pozemku řádně hospodařit. Protože neshledal
důvod pro zamítnutí žaloby, zřídil ve prospěch žalobkyně za náhradu služebnost
cesty. V úvahu přicházely dvě varianty; jedna přes pozemky žalovaných, druhá od
chatové osady XY. Soud zvolil první možnost, neboť pozemky žalovaných byly k
tomuto účelu užívány a tato možnost nejméně omezuje vlastníky okolních pozemků;
příjezd od chatové osady XY se navíc ukázal jako technicky nevhodný. Odvolací
soud se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil, korigoval však
výši úplaty za zřízení služebnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají obě žalované dovolání.
Žalovaná 1) opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v postupu
soudů, které zřídily služebnost přes pozemky žalovaných; vhodnější varianta
(méně zatěžující vlastníky okolních pozemků) se přitom nabízí směrem od chatové
osady XY. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu všechna rozhodná kritéria pro
určení náhrady za zřízení nezbytné cesty (tím se měl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010). Konečně pak
služebnost neměla být zřízena proto, že pozemky žalovaných přístup na veřejně
přístupnou účelovou komunikaci nezajistí; pokud odvolací soud posoudil pozemky
navazující na pozemky žalovaných jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci,
odchýlil se od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06.
Žalovaná 2) spatřuje přípustnost dovolání jednak v tom, že napadené rozhodnutí
je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jednak má záviset
na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny
(§ 237 o. s. ř.).
Zřízením nezbytné cesty se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího
soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, podle něhož soud nezbytnou
cestu zřídí přes ten pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci
řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, přičemž musí dbát o to, aby vlastník
služebného pozemku byl zřízením nezbytné cesty obtěžován co nejméně. Žalobkyně
potřebuje přístup k pozemku pouze několikrát do roka, přičemž druhá žalovaná jí
v užívání pozemku nebránila; nebylo tak na místě zatěžovat pozemek zřízením
služebnosti cesty. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení
také tím, že v rozporu s ustanovením § 1033 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. z.“) povolil nezbytnou
cestu přes dva sousední pozemky, přestože zákon umožňuje zřídit služebnost jen
přes jeden z nich. Zřízení služebnosti navíc brání skutečnost, že škoda na
nemovité věci – v tomto případě představovaná náklady řízení – převyšuje
zřetelně výhodu nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.]. Protože náklady
řízení tisícinásobně převyšují roční náhradu za omezení vlastnického práva, je
to v konečném důsledku dovolatelka, kdo za omezení svého vlastnického práva
zaplatí.
V této souvislosti označuje žalovaná 2) následující neřešené otázky:
1. Může soud povolit nezbytnou cestu přes více sousedních pozemků?
2. Je možné považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst.
1 písm. a) o. z. náklady soudního řízení o povolení nezbytné cesty?
3. Může soud povolit nezbytnou cestu přesto, že náklady řízení
mnohonásobně převyšují úplatu a odčinění újmy za její povolení?
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že obě dovolání považuje za nepřípustná. S
napadeným rozhodnutím se ztotožnila a považuje ho za věcně správné.
Dovolání žalované 1):
Dovolání není přípustné.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí
tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Tvrzení, že odvolací soud nevzal v úvahu všechna kritéria rozhodná pro
posouzení náhrady za zřízení věcného břemene, nelze považovat za vymezení
důvodu dovolání, není-li z obsahu podání patrné, jaké konkrétní okolnosti podle
názoru dovolatelky soud opomenul vzít v úvahu a proč by se měly promítnout do
výše náhrady. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že soud se
výší náhrady za zřízení věcného břemene podrobně zabýval; vyšel přitom ze
znaleckých posudků ke zjištění obvyklé nájemní ceny srovnatelných zemědělských
pozemků a vzal v potaz i míru dotčení vlastnického práva žalovaných. Pouhé
konstatování, že soud nevzal v úvahu všechna rozhodná kritéria, přípustnost
dovolání nezakládá.
V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, Ústavní soud vyjádřil názor,
podle něhož nelze presumovat souhlas restituenta s veřejným užíváním
navráceného majetku jen proto, že ho v době před navrácením původnímu vlastníku
určila k veřejnému užívání příslušná socialistická organizace. Tento názor
podle mínění žalované 1) odvolací soud nerespektoval, když uzavřel, že
zemědělské pozemky přiléhající k pozemkům žalovaných – které musí žalobkyně k
přístupu rovněž využít – jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací. V nyní
projednávané věci však soudy souhlas vlastníků s veřejným užíváním jejich
pozemků nepresumovaly; neopřely závěr o veřejné přístupnosti cesty ani o
rozhodnutí pozemkového úřadu, ani o historický stav, nýbrž vyšly především z
toho, že jsou tak dané pozemky se souhlasem jejich vlastníků užívány v současné
době. Napadené rozhodnutí tak není s uvedeným nálezem Ústavního soudu v rozporu.
Co se týká možnosti přístupu od chatové osady XY, odvolací soud podrobně
vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje tento přístup za možný (zejména uvedl, že
cesta není použitelná pro jízdu těžkou zemědělskou technikou); dovolací soud je
přitom vázán zjištěným skutkovým stavem. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci – § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud nezjistil, že by při zjišťování skutkového
stavu byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody žalovaných.
Protože dovolání žalované 1) není přípustné, dovolací soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované 2):
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Otázky může-li soud zřídit služebnost nezbytné cesty přes více pozemků a lze-li
náklady řízení považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst. 1
písm. a) o. z. nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a
zakládají tak přípustnost dovolání.
K první otázce:
Dovolatelka má za to, že nezbytnou cestu lze zřídit pouze přes jeden pozemek,
přičemž svůj názor opírá o znění § 1033 odst. 1 o. z., podle něhož „obklopuje-
li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná
cesta jen přes jeden z nich“.
Nicméně aplikace právní normy se nemůže opírat pouze o jazykový výklad, neboť
ten „představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Jakkoli je třeba vyhnout se
rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba
legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se
od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také
historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (k tomu blíže
nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Účelem institutu nezbytné cesty je zajištění možnosti hospodaření na pozemcích,
které pro nedostatek spojení s veřejnou cestou jinak obhospodařovat nelze (§
1029 odst. 1 o. z.).
Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl
zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co
nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
nové cesty.
Ustanovení § 1033 odst. 1 o. z. je nutné s ohledem na účel institut nezbytné
cesty vykládat tak, že soud zvolí pouze jedno – vzhledem k okolnostem
nejvhodnější – řešení; povolí pouze jednu nezbytnou cestu. To však neznamená,
že by nezbytná cesta nemohla vést přes více než jeden pozemek. Pokud by totiž
argumentace žalované 2) byla správná, vlastník pozemku by se nikdy nedomohl
povolení nezbytné cesty tam, kde by mezi jeho pozemkem a veřejnou cestou ležel
více než jeden sousední pozemek. Takový výklad by však odporoval smyslu
nezbytné cesty, který záleží v zajištění možnosti hospodaření na nemovitostech,
na nichž pro nedostatek spojení s veřejnou cestou hospodařit nelze.
K tomuto závěru pak dospívá rovněž literatura, v níž se uvádí: „Komentované
ustanovení nelze vykládat tak, že by bylo možno zatížit právem cesty jen jeden
pozemek. Leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více
pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky“ (viz
SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání.
Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 207. ISBN 978-80-7400-499-5.).
K druhé a třetí otázce:
Povolení nezbytné cesty zpravidla představuje významné omezení vlastnického
práva k služebnému pozemku. Protože takové omezení je přípustné pouze na
základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny), náleží vlastníku
služebného pozemku úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou (§ 1030
odst. 1 o. z.).
Způsob stanovení úplaty za zřízení služebnosti cesty však druhá žalovaná
nezpochybňuje, ani netvrdí, že by výše úplaty byla neúměrná omezení
vlastnického práva k pozemku. Namítá, že úplata je nepřiměřená vzhledem k
nákladům, které jí vznikly v důsledku soudního řízení; tím mělo dojít k
naplnění § 1032 odst. 1 písm. a) o. z.
Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li
škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty.
Jde tu zpravidla o škodu způsobenou samotným zřízením služebnosti cesty, která
představuje závadu váznoucí na služebném pozemku (§ 1107 o. z.) a tím snižuje
jeho hodnotu. Náklady řízení naproti tomu nepředstavují škodu na nemovité věci
(služebném pozemku), neboť hodnota nemovité věci se vznikem povinnosti hradit
protistraně náklady řízení nesnižuje. Povinnost hradit protistraně náklady
řízení jistě představuje zásah do majetkové sféry žalované 2), nicméně tak je
tomu v případě náhrady nákladů jakéhokoli soudního řízení. Samotná skutečnost,
že náklady řízení převýší přiznané plnění (v tomto případě hodnotu zřízeného
práva), v zásadě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby; zejména za situace,
kdy žalobkyně se před započetím sporu pokusila získat přístup od žalované 2)
dohodou. Snaží-li se totiž žalovaná 2) tvrdit, že svým chováním nezavdala
příčinu k podání žaloby (a proto shledává uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení nespravedlivé), neodpovídá to zjištěnému skutkovému stavu, podle něhož
se žalobkyně snažila získat přístup na pozemek dohodou s oběma žalovanými.
Konečně pak dovolací soud neshledal tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011; napadené rozhodnutí je s
judikaturou dovolacího soudu v souladu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) po
určitou dobu užívání pozemku tolerovala, nemůže být důvodem pro zamítnutí
návrhu na povolení nezbytné cesty, neboť výprosa neposkytuje žadateli potřebnou
právní jistotu spojení s veřejnou cestou, tu zpravidla poskytuje až právo věcné
– v tomto případě zřízená služebnost cesty (k tomu viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Náhrada nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 a § 243b o. s. ř.
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a žalované jsou povinny nahradit jí
náklady řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání. Podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. c) a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „AT“), hodnota jednoho úkonu právní služby činí 2 500 Kč,
paušální náhrada hotových výdajů pak 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Celkem tak
žalobkyni vznikly náklady ve výši 2 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované povinnost uloženou jim tímto rozsudkem, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 12. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu