22 Cdo 935/2025-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. K., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze, Husníkova 2080/8, proti žalované obci XY, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 224/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2024, č. j. 26 Co 292/2024 187, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 8 796,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., advokáta se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76.
2. Z provedeného dokazování zjistil, že předmětný pozemek je účelovou komunikací, s jejímž obecným užíváním dala souhlas žalovaná jako vlastník. Účelové komunikace, stejně jako ostatní pozemní komunikace, jsou veřejným statkem, tedy podle § 490 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) věcí určenou k obecnému užívání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, pak uzavřel, že veřejný statek neumožňuje vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 a násl. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 a násl. o. z., jelikož samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe. Proto žalobu na určení vlastnického práva žalobce zamítl.
3. K eventuálnímu nároku žalobce žádajícího přikázání předmětného pozemku do vlastnictví s odkazem na § 1086 o. z. a s odůvodněním, že na předmětném pozemku se souhlasem žalované vybudoval stavbu komunikace, soud prvního stupně uvedl, že zmiňované ustanovení § 1086 o. z. míří na situace, v nichž stavebník na cizím pozemku zřídí stavbu neoprávněnou. Jak však z řízení vyplynulo, žalobce od počátku věděl, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalované, požadoval, ať zpevnění cesty provede sama, a když neuspěl, s jejím vědomím a souhlasem úpravy pozemku realizoval sám. Jednalo se tedy o stavbu oprávněnou, se kterou obec svůj souhlas zatím ani neodvolala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, poznamenal, že jestliže není právní úprava § 1084 až § 1086 o. z. analogicky použitelná ani na ty právní vztahy, v nichž právo stavebníka mít na cizím pozemku stavbu později zanikne, tím spíš ji nelze aplikovat na případy, kdy toto právo dosud nezaniklo a souhlas vlastníka s takovou stavbou nebyl odvolán (jako je tomu v projednávaném případě – poznámka dovolacího soudu). Z uvedených důvodů uzavřel, že zákonná ustanovení, na jejichž základě by byl soud oprávněn přikázat předmětný pozemek do vlastnictví žalobce, chybí, a vzhledem k tomu, že ke konstitutivnímu rozhodnutí je třeba výslovného ustanovení zákona, nemůže předmětný pozemek žalobci přikázat.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 26 Co 292/2024 187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Uvedenými otázkami jsou, zda je účelová komunikace veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., zda může být účelová komunikace způsobilým předmětem držby podle § 987 a násl. o. z. a zda lze u účelové komunikace vydržet vlastnické právo k této nemovitosti ve smyslu § 1089 a násl. o. z. Dovolatel dále uvedl, že pro případ, že by uvedené otázky již byly řešeny v souladu s napadeným rozhodnutím, žádá, aby byly dovolacím soudem posouzeny jinak, a to v souladu se závěrem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 69 Co 343/2022, který uzavřel, že účelová komunikace není veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. S ohledem na vše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná k dovolání uvedla, že jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správná. S odkazy na zákonná ustanovení, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a odbornou literaturu uvedla, že považuje za správný závěr, že veřejně přístupná účelová komunikace je veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., jelikož slouží k obecnému užívání. Souhlasila také s tím, že veřejný statek nemůže být předmětem držby ani vydržení. Odvolání žalobce proto shledala zjevně bezdůvodným a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení nejprve otázku, zda je účelová komunikace veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z., na niž navazuje otázka, zda může být účelová komunikace způsobilým předmětem držby podle § 987 a násl. o. z. a zda lze u účelové komunikace vydržet vlastnické právo k této nemovitosti ve smyslu § 1089 a násl. o. z. 11. Dovolání není přípustné. 12. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve své podstatě založeno na tom, že žalobce v dané věci k předmětnému pozemku nevykonával držbu vlastnického práva a tento základní předpoklad není dovoláním relevantně zpochybněn. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že žalobce užívá pozemek od počátku s vědomím, že se jedná o pozemek žalované, která souhlasila s tím, aby žalobce její pozemek zpevnil a upravil a aby byl pozemek užíván jako komunikace. Tomuto východisku dovolání nijak neoponuje. Užívá jej tak z titulu obligačního práva a nevykonává k němu právo věcné – vlastnické. Jestliže žalovaná souhlasila s užívání jejího pozemku, je zřejmé, že vlastnické právo k němu vykonává i nadále a žalobce má pouze oprávnění pozemek užívat. 13. Dovolatelem předložené otázky přípustnost dovolání nezakládají již proto, že ani jejich posouzení způsobem naznačovaným žalobcem by nemohlo vést k vyhovění žalobě. 14. Řízení o projednávané věci bylo zahájeno tím, že žalobce podal u soudu prvního stupně žalobu, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem předmětného pozemku z titulu vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku. Veškeré další právní otázky, které žalobce v dovolání formuluje, směřují k závěru, že podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemku byly splněny. Klíčové pro rozhodnutí ve věci bylo proto zjistit, zda u žalobce byly splněny podmínky pro vznik držby vlastnického práva a následné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, či nikoliv, což dovolací soud mohl bez obtíží posoudit, protože rozhodné skutkové okolnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné. 15. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pokud držitel od počátku ví, že užívá pozemky, které jsou ve vlastnictví jiného, na základě existujícího právního důvodu, chybí u něj jeden ze dvou základních předpokladů pro vznik držby, a sice držební vůle (animus possidendi) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2315/2024). 16. Již z procesního přednesu samotného žalobce (a ostatně i skutkových zjištění nalézacích soudů – body 14 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je zřejmé, že žalobce od počátku věděl, že je předmětný pozemek ve vlastnictví obce a on jej pouze užívá. Žalobce sám před soudy tvrdil, že žalovaná, jako vlastník pozemku, mu v roce 1997 dala souhlas k úpravě cesty na předmětném pozemku, takže žalobce s vědomím a souhlasem žalované vybudoval přístupovou komunikaci, kterou od té doby také udržuje. Žalobce tak pozemek užíval nikoliv z titulu svého domnělého vlastnického práva, ale jednoduše proto, že mu vlastník pozemku dovolil pozemek užívat, a s vědomím, že jde o pozemek žalované. K vydržení vlastnického práva k pozemku žalobcem tak na tomto skutkovém základě vůbec nemohlo dojít. Proto jsou další úvahy o povaze účelové komunikace jakožto veřejného statku a následné otázky, zda je veřejný statek způsobilým předmětem držby, nadbytečné. 17. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro případ, že by soud návrhu žalobce nevyhověl, požadoval žalobce eventuálně přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví. Ačkoliv dovolatel v dovolání uvedl, že napadá výrok I v celém jeho rozsahu, vůči rozhodnutí o eventuálním nároku v dovolání ničeho nenamítal, dovolací soud se proto touto částí rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť k ní není obsažená žádná dovolací argumentace. 18. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu