22 Cdo 2315/2024-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce
P. Š., zastoupeného JUDr. Michaelem Zvárou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 5, Eberlova 1465/4, proti žalovanému: městys Knínice, se sídlem v
Knínicích 107, IČO: 00280330, zastoupenému JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 107/2022, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2024, č. j. 70 Co
195/2023-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku (dále jen
„soud prvního stupně“) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (dříve evidován pod parc. č. XY), vše v
k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 11 C
107/2022-133, žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky
II a III).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 70 Co 195/2023-182, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Podstata věci: Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník předmětných pozemků. Žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným
pozemkům na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků z vlastnictví státu
ze dne 27. 6. 2018. Na stát původně předmětné pozemky přešly na základě odúmrti
po B. I., která zemřela v roce XY. Žalobce nabyl na základě kupní smlouvy
uzavřené dne 15. 3. 1973 s B. I. a B. K. pozemky parc. č. XY, jehož součástí je
stavba č. p. XY, parc. č. XY jehož součástí je stavba bez č. p., a parc. č.
XY, vše v k. ú. XY. Vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobce však B.
I. převedeno nebylo, neboť podle tehdy platných předpisů nemohlo k převodu
vlastnického práva na žalobce dojít. O této skutečnosti žalobce věděl, přesto
začal pozemky užívat, a to na základě blíže nezjištěného právního důvodu. Soud
prvního stupně přitom konstatoval, že za předpokladu, že by žalobce skutečně
vykonával držbu vlastnického práva, pak byl držitelem v nepoctivém úmyslu ve
smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soudy
obou stupňů však shodně dospěly k závěru, že žalobce se vůbec nechopil držby
vlastnického práva, pročež nemohl vlastnické právo ani následně vydržet, neboť
od počátku užíval pozemky na základě jiného právního důvodu s vědomím, že jsou
ve vlastnictví jiné osoby.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky naplnění
předpokladů pro držbu vlastnického práva jako základní podmínky pro aplikaci §
1095 o. z. Odvolací soud přijal závěr, že užívání cizí věci s vědomím, že jde o
cizí věc, vylučuje animus possidendi ve vztahu k držbě vlastnického práva. Tím
se odchýlil od „citované rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dále odkázal
např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo
3903/2023, ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008, či rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp.
zn. 22 Cdo 4551/2018. Projednávaný případ je specifický v tom, že všechny
pozemky tvoří jediný funkční celek, proto měl žalobce za to, že titulem pro
odvozené nabytí držby byla smlouva ze dne 15. 3. 1973. Jednalo se o putativní
titul, přičemž judikatura připouští i uchopení držby na základě absolutně
neplatné smlouvy. Závěr, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o výprose, je
nesprávný. Rovněž je napadené rozhodnutí v bodě 16 vnitřně rozporné. 2) Dále
odvolací soud nesprávně dovodil, že skutečnou vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o
výprose, přičemž se při výkladu smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9.
2023, sp. zn. 23 Cdo 2142/2022, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016,
ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn.
23 Cdo 2678/2022. Zpravidla je třeba zjistit, o jaký titul se držba opírala,
přičemž postačí též titul domnělý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018). 3) Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení držby v nepoctivém úmyslu ve
smyslu § 1095 o. z. Úvahy soudů jsou v tomto směru zjevně nepřiměřené. Držba
žalobce nebyla nemorální či neetická ve smyslu citovaného ustanovení. K tomu
odkázal na skutkové okolnosti případu. Navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce postrádal od
samého počátku užívání pozemků držební vůli, neboť věděl, že mu vlastnické
právo k předmětným pozemkům nemohlo být převedeno. Soudy dospěly ke správnému
závěru, že se jednalo o smlouvu o výprose. Souzní též se závěrem, že žalobce
byl v nepoctivém úmyslu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost
odmítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud úvodem předesílá, že v některých ohledech nejsou závěry
odvolacího soudu terminologicky či obsahově zcela přesné, ve svém výsledku je
však rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu.
10. Pro posouzení přípustnosti dovolání je klíčový skutkový závěr soudu
prvního stupně, který odvolací soud akceptoval (bod 12 odůvodnění rozsudku) a
jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu (a který nepopírá v zásadě ani sám dovolatel
v dovolání, naopak jej výslovně akceptuje – čl. IV, bod 1. 1. odstavec 3
dovolání), podle něhož „v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva na pozemky s
rodinným domem a stodolou, žalobce jako kupující, ale také B. I. jako vlastník
předmětných pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY věděli, že tyto
pozemky nemohou být převedeny na žalobce, že k tomu podle platných právních
předpisů nemůže dojít, a že žádným způsobem nemůže dojít k tomu, aby se žalobce
stal jejich vlastníkem“.
11. Dosavadní judikatura dovolacího soudu ve vztahu k podmínkám
mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. je ustálená v závěru, že při
mimořádném vydržení se požadavek poctivé držby ve smyslu § 992 odst. 1 o. z.
nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Zatímco ke kvalifikaci držby
jako nepoctivé ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. zpravidla postačí i nedbalost
(musí-li být držiteli z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu
nenáleží), v nepoctivém úmyslu podle § 1095 o. z. jedná především ten, kdo ví,
že uchopením držby působí jinému bezdůvodně újmu. Hodnocení držby při
mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí „držba
v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné
dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo
mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v
postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou
pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, č. 15/2023 Sb.
rozh. civ).
12. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu „tak
zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností
poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak
lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý
omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba
učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno
vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu“ (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto
úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení ze dne 6.
3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV.
ÚS 812/24).
13. V poměrech souzené věci se tato východiska prosadí potud, že vychází-
li soudní praxe z nepoctivého úmyslu tam, kde držitel ví nebo vědět musí, že s
nabývaným pozemkem začíná vykonávat držbu pozemku o výrazně větší rozloze, než
jaký nabyl, pak musí platit závěr o nepoctivém úmyslu tím spíše, jestliže
držitel ví, že konkrétní pozemky na základě smluvního vztahu nenabývá a
vzhledem k účinné právní úpravě ani nabýt nemůže. Jinak řečeno, ví, že se na
základě platné smlouvy stát vlastníkem pozemků nemůže, a proto tyto pozemky ani
nejsou předmětem dané smlouvy.
14. Dovolatel především odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru
potud, že odvolací soud (bod 15 odůvodnění jeho rozsudku) nesprávně dovodil, že
žalobce nebyl držitelem předmětných pozemků.
15. Je skutečností, že odvolací soud v bodě 15 odůvodnění rozsudku sice
uvádí, že „pokud žalobce užíval pozemky s vědomím, že jsou vlastnictvím jiného
vlastníka, absentovala na jeho straně držební vůle (animus possidendi), a to i
v případě, že byl přesvědčen o tom, že má nárok na to, aby mu byly pozemky
převedeny do jeho vlastnictví a fakticky o ně pečoval ‚jako by byly jeho
vlastní‘.“, nicméně tento dílčí závěr je potřeba vykládat v souvislosti s celým
odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Hned v navazujícím bodě 16 odůvodnění
totiž odvolací soud jasně konstatuje, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce
se chopil držby předmětných pozemků v roce 1973 a od počátku věděl, že pozemky
nejsou a ani nemohou být v jeho vlastnictví. Ačkoliv se k těmto pozemkům choval
jako k vlastním po dobu více jak 40 let, vlastnické právo k nim vydržením nabýt
nemohl.“
16. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že formulací, byť ne zcela
výstižnou, v bodě 15 odůvodnění rozsudku odvolací soud chtěl vyjádřit věcně
důvod, pro který nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení z důvodu
existence nepoctivého úmyslu na straně žalobce. Tímto způsobem totiž také
chápal vzniklou situaci jednoznačně i soud prvního stupně, který (bod 10
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) uzavřel, že „užívá-li držitel věc s
vědomím, že vlastníkem je někdo jiný (a že věc užívá bez právního důvodu či na
základě dohody s vlastníkem), musí být jeho úmysl věc užívat jako vlastnictví
nepoctivým.“ Odvolací soud pak jeho rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně
správný potvrdil, aniž by měl jakékoliv výhrady vůči jeho právnímu hodnocení.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ve svém výsledku v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, který žalobce odvolacímu soudu vytýká.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §
243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li ve stanovené lhůtě žalobce povinnost stanovenou tímto usnesením,
může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu