22 Cdo 2315/2024-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Michaelem Zvárou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Eberlova 1465/4, proti žalovanému: městys Knínice, se sídlem v Knínicích 107, IČO: 00280330, zastoupenému JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 107/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2024, č. j. 70 Co 195/2023-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (dříve evidován pod parc. č. XY), vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 11 C 107/2022-133, žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 70 Co 195/2023-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Podstata věci: Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných pozemků. Žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků z vlastnictví státu ze dne 27. 6. 2018. Na stát původně předmětné pozemky přešly na základě odúmrti po B. I., která zemřela v roce XY. Žalobce nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 15. 3. 1973 s B. I. a B. K. pozemky parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY jehož součástí je stavba bez č. p., a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobce však B. I. převedeno nebylo, neboť podle tehdy platných předpisů nemohlo k převodu vlastnického práva na žalobce dojít. O této skutečnosti žalobce věděl, přesto začal pozemky užívat, a to na základě blíže nezjištěného právního důvodu. Soud prvního stupně přitom konstatoval, že za předpokladu, že by žalobce skutečně vykonával držbu vlastnického práva, pak byl držitelem v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soudy obou stupňů však shodně dospěly k závěru, že žalobce se vůbec nechopil držby vlastnického práva, pročež nemohl vlastnické právo ani následně vydržet, neboť od počátku užíval pozemky na základě jiného právního důvodu s vědomím, že jsou ve vlastnictví jiné osoby.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky naplnění předpokladů pro držbu vlastnického práva jako základní podmínky pro aplikaci § 1095 o. z. Odvolací soud přijal závěr, že užívání cizí věci s vědomím, že jde o cizí věc, vylučuje animus possidendi ve vztahu k držbě vlastnického práva. Tím se odchýlil od „citované rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dále odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018. Projednávaný případ je specifický v tom, že všechny pozemky tvoří jediný funkční celek, proto měl žalobce za to, že titulem pro odvozené nabytí držby byla smlouva ze dne 15. 3. 1973. Jednalo se o putativní titul, přičemž judikatura připouští i uchopení držby na základě absolutně neplatné smlouvy. Závěr, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o výprose, je nesprávný. Rovněž je napadené rozhodnutí v bodě 16 vnitřně rozporné. 2) Dále odvolací soud nesprávně dovodil, že skutečnou vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o výprose, přičemž se při výkladu smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2142/2022, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2678/2022. Zpravidla je třeba zjistit, o jaký titul se držba opírala, přičemž postačí též titul domnělý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018). 3) Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení držby v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Úvahy soudů jsou v tomto směru zjevně nepřiměřené. Držba žalobce nebyla nemorální či neetická ve smyslu citovaného ustanovení. K tomu odkázal na skutkové okolnosti případu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce postrádal od samého počátku užívání pozemků držební vůli, neboť věděl, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo být převedeno. Soudy dospěly ke správnému závěru, že se jednalo o smlouvu o výprose. Souzní též se závěrem, že žalobce byl v nepoctivém úmyslu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud úvodem předesílá, že v některých ohledech nejsou závěry odvolacího soudu terminologicky či obsahově zcela přesné, ve svém výsledku je však rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
10. Pro posouzení přípustnosti dovolání je klíčový skutkový závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval (bod 12 odůvodnění rozsudku) a jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu (a který nepopírá v zásadě ani sám dovolatel v dovolání, naopak jej výslovně akceptuje – čl. IV, bod 1. 1. odstavec 3 dovolání), podle něhož „v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva na pozemky s rodinným domem a stodolou, žalobce jako kupující, ale také B. I. jako vlastník předmětných pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY věděli, že tyto pozemky nemohou být převedeny na žalobce, že k tomu podle platných právních předpisů nemůže dojít, a že žádným způsobem nemůže dojít k tomu, aby se žalobce stal jejich vlastníkem“.
11. Dosavadní judikatura dovolacího soudu ve vztahu k podmínkám mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. je ustálená v závěru, že při mimořádném vydržení se požadavek poctivé držby ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Zatímco ke kvalifikaci držby jako nepoctivé ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. zpravidla postačí i nedbalost (musí-li být držiteli z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží), v nepoctivém úmyslu podle § 1095 o. z. jedná především ten, kdo ví, že uchopením držby působí jinému bezdůvodně újmu. Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, č. 15/2023 Sb. rozh. civ).
12. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24).
13. V poměrech souzené věci se tato východiska prosadí potud, že vychází- li soudní praxe z nepoctivého úmyslu tam, kde držitel ví nebo vědět musí, že s nabývaným pozemkem začíná vykonávat držbu pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak musí platit závěr o nepoctivém úmyslu tím spíše, jestliže držitel ví, že konkrétní pozemky na základě smluvního vztahu nenabývá a vzhledem k účinné právní úpravě ani nabýt nemůže. Jinak řečeno, ví, že se na základě platné smlouvy stát vlastníkem pozemků nemůže, a proto tyto pozemky ani nejsou předmětem dané smlouvy.
14. Dovolatel především odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru potud, že odvolací soud (bod 15 odůvodnění jeho rozsudku) nesprávně dovodil, že žalobce nebyl držitelem předmětných pozemků.
15. Je skutečností, že odvolací soud v bodě 15 odůvodnění rozsudku sice uvádí, že „pokud žalobce užíval pozemky s vědomím, že jsou vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jeho straně držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byl přesvědčen o tom, že má nárok na to, aby mu byly pozemky převedeny do jeho vlastnictví a fakticky o ně pečoval ‚jako by byly jeho vlastní‘.“, nicméně tento dílčí závěr je potřeba vykládat v souvislosti s celým odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Hned v navazujícím bodě 16 odůvodnění totiž odvolací soud jasně konstatuje, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce se chopil držby předmětných pozemků v roce 1973 a od počátku věděl, že pozemky nejsou a ani nemohou být v jeho vlastnictví. Ačkoliv se k těmto pozemkům choval jako k vlastním po dobu více jak 40 let, vlastnické právo k nim vydržením nabýt nemohl.“
16. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že formulací, byť ne zcela výstižnou, v bodě 15 odůvodnění rozsudku odvolací soud chtěl vyjádřit věcně důvod, pro který nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení z důvodu existence nepoctivého úmyslu na straně žalobce. Tímto způsobem totiž také chápal vzniklou situaci jednoznačně i soud prvního stupně, který (bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) uzavřel, že „užívá-li držitel věc s vědomím, že vlastníkem je někdo jiný (a že věc užívá bez právního důvodu či na základě dohody s vlastníkem), musí být jeho úmysl věc užívat jako vlastnictví nepoctivým.“ Odvolací soud pak jeho rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, aniž by měl jakékoliv výhrady vůči jeho právnímu hodnocení. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ve svém výsledku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, který žalobce odvolacímu soudu vytýká.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li ve stanovené lhůtě žalobce povinnost stanovenou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu