23 Cdo 2142/2022-533
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
Letiště Praha, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, identifikační
číslo osoby 28244532, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem
se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované JCDecaux, Městský
mobiliář, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25,
identifikační číslo osoby 45241538, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o splnění povinnosti, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 325/2017, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 Co
6/2021-490, 22 Co 183/2021, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 Co
6/2021-490, 22 Co 183/2021, se ve výroku I. v rozsahu bodů 1., 2. a 3., odkládá
do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 26 C 325/2017-420,
uložil žalované povinnosti tam blíže specifikované v bodě a) a b), to vše ve
vztahu k reklamě na Letišti Václava Havla Praha (výrok I), zamítl žalobu o
dalších povinnostech žalované tam blíže specifikovaných (výrok II) a rozhodl o
tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Obvodní soud pro Prahu 8 poté doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 7. 2021, č. j.
26 C 325/2017-460, rozhodl o zamítnutí žaloby o stanovení povinností žalované
blíže specifikovaných v bodě a) a b) výroku I doplňujícího rozsudku, to vše ve
vztahu k reklamě mimo Letiště Václava Havla Praha, a rozhodl o tom, že žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu
prvního stupně výrokem I takto:
1. Žalovaná je povinna zpřístupnit po dobu 90 pracovních dnů po sobě
následujících v Praze v pracovní dny od 8:00 hod do 18:00 hod auditorovi
definovanému ust. § 2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb. veškeré záznamy o účetní
evidenci obsahující údaje potřebné pro kontrolu správnosti a úplnosti výpočtu
čistých tržeb za rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017, kterými jsou hrubé výnosy
žalované získané od inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na
reklamních médiích umístěných na reklamních plochách na Letišti Václava Havla
Praha, po odečtení: (i) veškerých provizí, objemových slev (rabatů), slev nebo
jiných odměn vyplacených reklamním agenturám nebo inzerentům nebo
zprostředkovatelům, ale pouze v tom rozsahu, v němž se takové slevy vztahují
výlučně k reklamě na Letišti Václava Havla; (ii) jakýchkoli daní splatných v
důsledku instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku nebo
jejich využití pro komerční reklamu; a (iii) veškerých výrobních výnosů
spojených s technickými náklady na výrobu a instalaci reklamních médií, to vše
jak ve vztahu k reklamě na Letišti Václava Havla Praha, tak také ve vztahu k
reklamě mimo Letiště Václava Havla Praha, a to včetně následujících údajů: Data
z informačního systému žalované (ve strojově čitelném formátu) zahrnující
informace o výnosech za rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 spolu s výnosovým
nebo jiným účtem, na kterém byly výnosy žalované vykázány. Data musí obsahovat
informace o hrubých výnosech žalované, poskytnutých provizích, objemových
slevách (rabatech), slevách nebo jiných odměnách, daních splatných v důsledku
instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku nebo jejich
využití pro komerční reklamu, výrobních výnosech spojených s technickými
náklady na výrobu a instalaci reklamních médií. Každý záznam musí obsahovat a)
číslo účetního dokladu, b) název a číslo analytického účtu, c) datum, d) částku
v CZK a případně i v cizí měně, e) protistranu (obchodního partnera), f) popis
transakce. Přehled všech faktur vydaných žalovanou všem obchodním partnerům v
období roku 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 (ve strojově čitelném formátu). Každý
záznam musí obsahovat a) číslo účetního dokladu, b) název a číslo analytického
účtu, c) datum, d) částku v CZK a případně i v cizí měně, e) protistranu
(obchodního partnera), f) údaj o zaplacení faktury minimálně v rozsahu datum,
částka, obchodní partner a variabilní symbol. Celkové výnosy žalované za roky
2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 s rozdělením na výnosy z prodeje reklamy na
Letišti Václava Havla Praha a mimo toto letiště a dále s rozdělením těchto
celkových výnosů dle jednotlivých transakcí, a to vždy s údaji o datu
transakce, fakturované částce a identifikujícím čísle transakce/smlouvy. Seznam
inzerentů, reklamních agentur nebo jiných subjektů generujících výnosy
žalovaného z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních
plochách s údaji o celkové fakturaci za účetní období roku 2013, 2014, 2015,
2016 a 2017 v členění po jednotlivých subjektech.
Smlouvy, objednávky a údaje o
slevách s inzerenty, reklamními agenturami nebo jinými subjekty generující
výnosy žalovaného z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na
reklamních plochách za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017. Smlouvy, objednávky
a údaje o slevách s obchodními partnery žalované upravující podmínky závazků či
nákladů odečítaných z výnosů žalované z prodeje prostor na reklamních médiích
umístěných na reklamních plochách za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017. Detailní přehled reklamních ploch na Letišti Václava Havla Praha s uvedením,
jakému subjektu a v jakém období roku 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 byly
jednotlivé plochy žalovanou pronajaty.
2. Žalovaná je povinna při plnění povinnosti dle bodu I. 1) tohoto
rozsudku poskytnout žalobkyni součinnost potřebnou pro výklad podkladů
zpřístupněných podle bodu 1).
3. Splnění povinností žalované uvedených v bodě I. 1) a I. 2) tohoto
rozsudku je podmíněno tím, že žalobkyně písemně označí žalované auditora podle
definice ust. § 2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb. a že uplyne lhůta 30 dnů od
tohoto označení auditora. Povinnosti žalované uvedené v bodě I. 1) a I. 2)
tohoto rozsudku zaniknou, jestliže žalobkyně neoznačí žalované auditora podle
definice ust. § 2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb. ve lhůtě jednoho roku od
právní moci tohoto rozsudku.
4. Zamítá se žaloba se žádostí, aby žalovaná zpřístupnila žalobkyni a)
informace o tom, jakým způsobem žalovaná v letech 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017
zajistila, aby podmínky smluv s inzerenty a/nebo reklamními agenturami
odpovídaly tržním podmínkám, nebyly výjimečné a nepřiměřené v porovnání s
obvyklou praxí, b) podrobné a kompletní záznamy o čistých tržbách žalované
vyhotovené externím auditorem žalované pro rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017.
5. Zamítá se žaloba se žádostí, aby povinnosti uvedené v bodě I. 1. a
I. 2., tedy zpřístupnění všech údajů a poskytnutí součinnosti, byla žalovaná
povinna splnit přímo k rukám žalobkyně. Odvolací soud současně rozhodl výrokem II o tom, že žádná z účastnic nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti bodu 1., 2. a 3. výroku I. (a
proti výroku II. o nákladech řízení pouze jako závislému výroku), podala
žalovaná včasné dovolání, přičemž současně navrhla, aby dovolací soud odložil
jeho vykonatelnost, neboť by jí případným neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí hrozila závažná újma. Poukazuje na to, že napadeným rozhodnutím jí byla
uložena povinnost zpřístupnit prakticky veškeré své obchodní dokumenty, které
obsahují cenné know-how a obchodní tajemství, které důsledně chrání. Jedná se
tedy o povinnost, která jakmile bude (nedobrovolně) splněna (tj. obchodní
tajemství a know-how žalované bude zpřístupněno), bude v případě zrušení
napadeného rozhodnutí navrácení do původního stavu již objektivně nemožné. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (jež je
veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz), shrnul, že s přihlédnutím k účelu,
k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny
kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné a přípustné (subjektivně a objektivně),
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí
by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu je možné, že dovolání bude úspěšné, tj. že může být
přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř., a důvodné,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí, se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do
poměrů povinného (dovolatele). Jde-li o rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k
nepeněžitému plnění, je třeba posuzovat závažnost hrozící újmy s přihlédnutím
ke způsobu výkonu takového rozhodnutí a též k tomu, do jaké míry lze reparovat
důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech povinného
(dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3915/2019).
V projednávané věci dovolání žalované nemá vady, které by bránily pokračovat v
dovolacím řízení, je včasné a subjektivně přípustné (podané účastníkem, v jehož
poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu – jeho napadenou částí – újma
odstranitelná v dovolacím řízení) a ve vztahu k napadenému výroku o věci samé
je též objektivně přípustné (neplatí pro něj žádné z omezení přípustnosti podle
§ 238 o. s. ř.). Podle dovoláním napadené části výroku I rozsudku odvolacího
soudu lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci, neboť se jedná o rozsudek
ukládající povinnost k plnění. Přípustnost i důvod dovolání jsou vymezeny do té
podoby, že nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné podle § 237 o. s. ř. a důvodné (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání). Případný
odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka
řízení. Vzhledem k charakteru povinností uložených žalované v dovoláním napadené části
výroku I rozsudku odvolacího soudu, které spočívají v nezastupitelném
nepeněžitém plnění (jeho splnění by znamenalo nevratný stav zpřístupnění
obchodních dokumentů žalované obsahujících její know-how, příp. obchodní
tajemství), hrozí žalované neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) závažná
újma, neboť výkon takového rozhodnutí spočívá v opakovaném ukládání pokut (za
účelem donucení žalované ke splnění uložené povinnosti), jejichž celková výše
není zákonem nijak omezena (je tak způsobilá závažně ohrozit majetkovou sféru
žalované), a to až do doby zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) [srov. § 351
o. s. ř. a § 72 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů]. Nejvyšší soud proto podle § 243 písm. a) o. s. ř. vykonatelnost rozsudku
odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu bodů 1., 2. a 3. jeho výroku I
odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu
10. Při posouzení otázky, komu je žalovaná povinna zpřístupnit údaje
potřebné pro audit výpočtu čistých tržeb, zohlednil odvolací soud nejen obsah
samotné smlouvy, ale rovněž „rozumný a spravedlivý požadavek na zachování
proporcionality mezi právy a povinnostmi smluvních stran, a to zejména s
ohledem na značný rozsah údajů, které je žalovaná povinna zpřístupnit“. Za
legitimní považoval požadavek, aby při provádění auditu byla zajištěna ochrana
údajů žalované obsahujících její obchodní tajemství, přičemž takovou záruku
poskytuje jen auditor ve smyslu zákona o auditorech, který je vázán zákonnými
povinnostmi včetně povinnosti mlčenlivosti. Proto dospěl k závěru, že žalovaná
není povinna zpřístupnit údaje přímo žalobkyni, nýbrž pouze vybranému
auditorovi, který bude splňovat požadavky dle zákona o auditorech. K naplnění
účelu smluvního ujednání, tedy k ověření výpočtu čistých tržeb cestou auditu,
není podle odvolacího soudu potřebné poskytnutí citlivých údajů žalované v tak
značném rozsahu přímo žalobkyni.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu bodů 1, 2 a 3
jeho výroku I a závislému výroku II) podala žalovaná včasné dovolání, v němž
namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje změnit napadené rozhodnutí
tak, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá,
případně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Žalovaná v dovolání současně navrhla, aby dovolací soud
odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. O tomto návrhu bylo rozhodnuto
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 23 Cdo 2142/2022-533.
12. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto otázek hmotného nebo
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího (a Ústavního) soudu:
a) „Je možné soudním výkladem doplňovat, měnit či nahrazovat učiněný projev
vůle (obsah čl. 12 Smlouvy)? Je možné to navíc činit v rozporu s jednoznačným
jazykovým projevem? Je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se
podkladů pro audit tržeb vycházet z jednostranně specifikovaných požadavků
jedné smluvní strany, pokud druhá smluvní strana takový výklad rozporuje a
pokud je provedený soudní výklad v rozporu s výpovědí přímého účastníka jednání
o smlouvě? Je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se podkladů
pro audit tržeb vycházet z odborných závěrů svědků nebo třetích osob, které
navíc ani nejsou auditorem nebo auditorskou společností dle zákona o
auditorech? To navíc za situace, že si tyto osoby najala jen jedna smluvní
strana a druhá smluvní strana s jejich závěry nesouhlasí a když tyto osoby ani
nebyly přítomny při jednání stran o smlouvě?“
b) „Je možné vyslýchat svědka nejen k tomu, jaké skutečnosti vnímal svými
smysly, nýbrž též, a to především k tomu, jaké závěry z těchto skutečností z
hlediska své odbornosti dovozuje, tedy k otázkám, jejichž zodpovězení
předpokládá posouzení na základě odborných znalostí? Je možné z takových
odborných závěrů svědka následně vycházet v meritorním rozhodnutí?“
c) „Je možné v případech, na které se nevztahuje § 153 odst. 2 o.s.ř.,
přisoudit něco jiného, než co žalobce požadoval v žalobě, nebo dokonce něco, o
čem žalobce v řízení výslovně uvedl, že to nepožaduje?“
d) „Je možné žalovanému meritorním rozhodnutím autoritativně uložit povinnost,
pokud v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nebyl v prodlení s jejím splněním,
byl ochoten a připraven tuto povinnost dobrovolně splnit a k jejímu nesplnění
došlo pouze z důvodu prodlení žalobce, který neposkytl nezbytnou součinnost,
což bránilo žalovanému ve splnění povinnosti? Konkrétně když žalobce nezajistil
statutárního auditora či auditorskou společnost, a navíc odmítl splnění
povinnosti dovolatele, pokud nezpřístupní též dokumenty, které ale podle
Smlouvy nebyl povinen zpřístupnit?“
13. K otázce ad a) žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne
10. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3297/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo
3573/2018, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, a ze dne 16. 8. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), při výkladu čl.
12 smlouvy o reklamě ve vztahu k rozsahu dokumentů, jež má žalovaná zpřístupnit
pro účely auditu čistých tržeb. Má za to, že vůle účastníků smlouvy nebyla
taková, aby předmětem auditu čistých tržeb byly též údaje a dokumenty týkající
se tržeb žalované generovaných mimo Letiště Václava Havla, neboť ve smlouvě
byla sjednána povinnost předložit „veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých
tržeb“, tj. nikoliv jiné údaje než ty, ze kterých jsou čisté tržby počítány. Z
toho, že audit měl být podle smlouvy proveden „v souladu s obecně uznávanými
principy pro audit v České republice“, které se nevztahují na forenzní audit,
dovozuje, že vůlí účastníků nebylo sjednat provedení forenzního auditu.
Prezentuje názor, že skutečným smyslem a účelem auditu čistých tržeb měla být
kontrola toho, že všechny reklamy jí instalované na Letišti Praha a uvedené v
systému SMART, do kterého měla žalobkyně přístup, jsou řádně zaneseny v jejím
účetnictví, zda jsou k nim k dispozici smluvní podklady a zda jsou příjmy z
těchto reklam zahrnuty do vypočtených čistých tržeb. Odkazuje na zjištění z
výslechu svědka B. Ch. a domnívá se, že odvolací soud projev vůle stran
doplnil, změnil a nahradil v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem i se
zjištěnou vůlí stran. Žalovaná v této souvislosti rovněž namítá vnitřní
rozpornost bodu 1 výroku napadeného rozsudku, pokud jí byla uložena povinnost
zpřístupnit dokumenty týkající se výlučně Letiště Praha, ale současně odvolací
soud doplnil, že tyto dokumenty mají být zpřístupněny, jak ve vztahu k reklamě
na Letišti Praha, tak ve vztahu k reklamě mimo Letiště Praha.
14. Při řešení otázky ad b) se podle žalované odvolací soud odchýlil
zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
1908/2006, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, neboť svědkyně K.
H. D. ze společnosti PwC byla vyslýchána ohledně jejích odborných znalostí,
přesto soud prvního stupně z její výpovědi učinil řadu skutkových zjištění,
které odvolací soud převzal a při stanovení rozsahu dokumentace nutné k
provedení auditu čistých tržeb se řídil odbornými názory svědkyně.
15. Odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
(též Ústavního) soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017,
ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33
Odo 346/2005, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, ze dne 15. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 1667/2017, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996,
sp. zn. IV. ÚS 286/95, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, jež jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
– na https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky ad c) spatřuje žalovaná v tom,
že odvolací soud žalované uložil povinnost zpřístupnit dokumenty a informace
auditorovi. Tím však rozhodl o uložení jiné povinnosti, než kterou
specifikovala žalobkyně ve své žalobě, přisoudil něco, co žalobkyně
nepožadovala a dopustil se excesu z předmětu řízení vymezeného žalobou, neboť
žalobkyně se domáhala toho, aby dokumenty a informace pro audit čistých tržeb
předložila žalovaná přímo jí, nikoli třetí osobě. Rovněž namítla, že tímto
postupem došlo k zásahu do práva žalované na přístup k soudu, respektive na
soudní ochranu a spravedlivý proces.
16. K otázce ad d) žalovaná tvrdí, že v řízení bylo prokázáno splnění
smluvní povinnosti žalovanou již v březnu 2017, kdy připravila v sídle v Praze
podklady k auditu čistých tržeb v rozsahu předvídaném čl. 12 smlouvy (podle
výkladu žalované), a že nebyl proveden pouze z důvodů na straně žalobkyně,
která neurčila osobu statutárního auditora nebo auditorskou společnost a
požadovala zpřístupnění pro sebe, na což však neměla právo, nadto ve větším
rozsahu, než bylo stanoveno ve smlouvě. Žalovaná tak je přesvědčena, že nemohla
být v prodlení se splněním své povinnosti. Pokud odvolací soud uložil splnění
povinnosti, kterou žalovaná neporušila, postupoval podle ní v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, ze dne
23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo
3404/2008.
17. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považovala dovolání jednak za
nepřípustné, neboť podle ní žalovaná brojí nikoli proti právnímu posouzení
věci, ale proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům, jednak za nedůvodné,
neboť odvolací soud posoudil všechny otázky správně. Výklad čl. 12 smlouvy k
rozsahu poskytnutí dokumentů a informací má za souladný s výkladovými pravidly
obsaženými v § 266 obch. zák., § 35 odst. 2 obch. zák. i ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. K otázce druhé tvrdí, že výklad čl. 12 smlouvy nebyl
učiněn na základě žádného odborného či právního závěru, nadto svědkyně žádné
právní závěry ani žádné odborné závěry nečinila. Podle jejího názoru soud ani
nepřekročil návrh žalobkyně, pokud uložil povinnost poskytnout dokumenty a
informace auditorovi. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalovaná řádně
splnila povinnost sjednanou v čl. 12 smlouvy a pokud odvolací soud stanovil
konkrétní způsob, jakým má žalovaná povinnost vymáhanou žalobkyní splnit,
nebylo žalobkyni přiznáno jiné plnění, než jaké v žalobním petitu požadovala.
Důvodná podle žalobkyně není ani poslední otázka, neboť v řízení bylo
prokázáno, že žalovaná neposkytla údaje a podklady, které byla povinna podle
čl. 12 smlouvy poskytnout.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázek ad b).
Pokud žalovaná tvrdí, že svědkyně byla vyslýchána ohledně toho, jaké závěry z
hlediska své odbornosti k řešené věci dovozuje, tedy k otázkám, jejichž
zodpovězení předpokládá posouzení na základě odborných znalostí, patrně
přehlíží, že svědkyně byla vyslýchána pouze k tomu, jakou pozici zastává ve
společnosti PwC, osvětlila činnost auditorské společnosti, dále vylíčila, jak
probíhala komunikace se žalobkyní a žalovanou, popsala okolnosti uzavření
smlouvy mezi ní a žalobkyní, jak chtěla postupovat při plnění této smlouvy,
jakož i k okolnosti, které vedly k tomu, že společnost PwC plnění podle smlouvy
uzavřené se žalobkyní neposkytla. Šlo tedy o okolnosti svědčící o chování stran
smlouvy o reklamě po jejím uzavření, k nimž soud při výkladu smlouvy přihlíží.
Pokud odvolací soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z
obsahu takové výpovědi vycházel, od žalovanou citované rozhodovací praxe
dovolacího soudu se neodchýlil.
21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky ad d), neboť
odvolací soud neučinil skutkový závěr, který tvrdila žalovaná v dovolání, že
byla ochotna a připravena svou smluvní povinnost podle čl. 12 dobrovolně splnit
a k jejímu nesplnění došlo pouze z důvodu prodlení žalobkyně, která neposkytla
nezbytnou součinnost. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost
dovolání tedy podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
22. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
postupu soudu při výkladu právního úkonu, konkrétně při výkladu čl. 12 smlouvy
o reklamě ve vztahu k rozsahu povinnosti žalované zpřístupnit žalobkyni údaje
pro provedení kontroly a auditu výpočtu čistých tržeb, kterou žalovaná
předkládá k dovolacímu přezkumu prostřednictvím dílčím způsobem formulovaných
otázek ad a), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
25. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
26. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu
právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití
výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy §
266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem
založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho,
kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání
smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp.
zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne
25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že
text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si
chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy
může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle
smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze
dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu
srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8.
2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).
27. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů (o takový
úkon ve zde souzené věci jde), pak platí, že při výkladu projevu vůle podle §
266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za
předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj.
podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl
jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo
předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle
významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř.
podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v
obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv.
objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo
objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a
praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran,
připouští-li to povaha věcí (srov. k tomu například rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo
3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, či ze
dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu vůle nemůže vést k
takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
28. V nyní projednávané věci se odvolací soud výše uvedenými pravidly
důsledně neřídil, pokud při výkladu čl. 12.1 smlouvy o reklamě který ukládal
povinnost žalované zajistit, aby byly v tam vymezeném časovém období k
dispozici „veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb k auditu a kontrole
ze strany CAH“ (žalobkyně), vycházel z toho, že pro účely smysluplné a funkční
kontroly výpočtu tzv. čistých tržeb, je nezbytné, aby žalovaná zpřístupnila
žalobkyni nejen údaje, které ve svém účetnictví eviduje ve vztahu k reklamě na
Letišti Praha, ale též údaje ostatní, tj. údaje evidované v účetnictví žalované
k reklamě mimo Letiště Praha, neboť jen tak může být skutečně ověřeno, že
žalovaná vypočetla čisté tržby v souladu s mechanismem definovaným ve smlouvě,
tj. že do nich zahrnula veškeré tržby z prodeje reklamy na Letišti Praha a že
zároveň odečetla pouze takové náklady, které se vztahují výlučně k reklamě na
Letišti Praha. Poskytnutí údajů vztahujících se (podle účetnictví žalované)
pouze k reklamě na Letišti Praha, přitom odvolací soud považoval za nefunkční a
nadbytečný kontrolní mechanismus, který by znamenal jen matematický přepočet
čistých tržeb (kontrolu správnosti a úplnosti zahrnutí veškerých vstupních
hodnot) z údajů, které žalovaná žalobci poskytovala pravidelně každoročně podle
čl. 10.3 písm. e) smlouvy o reklamě.
29. Otázkou skutečné vůle stran, kterou je nezbytné zkoumat primárně
(pouze není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat, lze přistoupit k výkladu projevu vůle podle tzv. objektivního
hlediska) se odvolací soud při výkladu rozsahu povinnosti žalované sjednané v
čl. 12.1 smlouvy o reklamě řádně nezabýval, pokud se nijak nevypořádal se
skutkovými zjištěními o okolnostech sjednávání smlouvy o reklamě, které učinil
soud prvního stupně z výslechu svědka B. Ch., jenž byl přítomen při sjednávání
smlouvy (veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud
považoval za správná a odkázal na ně), že při vyjednávání smlouvy o reklamě a
jejího čl. 12 nebyl vznesen ze strany žalobkyně požadavek, aby mohla při auditu
nahlížet i do tržeb vztahujících se k provozování městského mobiliáře (jiné
reklamní činnosti žalované mimo Letiště Praha, o které žalobkyně při uzavření
smlouvy o reklamě věděla), že takový případný požadavek by nebyla schopna
žalovaná akceptovat a že byl vznesen pouze požadavek žalobkyně, aby auditor,
který měl provádět audit čistých tržeb, dostal k dispozici záznamy o tržbách,
které se týkají letiště. V rámci posouzení toho, jaký byl skutečný úmysl stran
ohledně rozsahu provedené kontroly (resp. jaký byl úmysl jedné z nich, který
byl druhé straně znám anebo jí musel být znám) se tedy odvolací soud
nevypořádal se zjištěními o okolnostech uzavření smlouvy, jež mohly svědčit o
odlišném (oproti odvolacím soudem dovozovanému) úmyslu stran. V tom je právní
posouzení odvolacího soudu při výkladu smlouvy neúplné a tudíž nesprávné.
30. Nadto se nelze bez dalšího (bez provedení řádného výkladu
přihlížejícího k veškerým okolnostem souvisejícím s projevem vůle) ztotožnit
ani s úvahou odvolacího soudu, že úmyslem stran nemohlo být sjednání
kontrolního mechanismu v nefunkční podobě (tj. že jiný užší výklad rozsahu
povinností žalované by byl zjevně nelogický), neboť není zřejmé, v čem by
muselo být z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní sjednání kontrolního
mechanismu, jehož smyslem by bylo provedení kontroly správnosti závěrů
vyplývajících z podrobných záznamů o čistých tržbách vyhotovených externím
auditorem žalované [které žalobkyni každoročně předkládala žalovaná podle čl.
10.3 písm. e) smlouvy], prostřednictvím kontroly záznamů (podkladů) evidovaných
v účetnictví žalované ve vztahu k Letišti Praha, z nichž takový externí auditor
žalované vycházel, tj. sjednání kontroly, jejímž smyslem by bylo ověření
správnosti postupu externího auditora žalované prostřednictvím auditu vlastním
auditorem určeným žalobkyní (na základě týchž podkladů). I taková případná
kontrola by určitý smysl dávala, neboť by eliminovala pochybení při postupu
externího auditora žalované.
31. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení
věci odvolacím soudem spočívá v neúplnosti provedeného výkladu smlouvy o
reklamě, při kterém nebylo přihlíženo k veškerým zjištěným okolnostem. Nejvyšší
soud přitom nikterak nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být
řádný výklad proveden (na základě výsledků již provedeného, příp. doplněného či
zopakovaného dokazování).
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení stiženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. dalšími
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Prostřednictvím otázky ad c) žalovaná namítala vadu řízení
spočívající v tom, že odvolací soud přisoudil něco jiného, než čeho se domáhala
žalobkyně.
34. Jednou z obligatorních náležitostí žaloby je údaj o tom, čeho se
žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), který musí být v žalobě vyjádřen způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající
povinnosti účastníků. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě
přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby
bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu, tedy požaduje-li, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která
vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Pouze soud
rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce
na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí
však soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce
žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho
se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez
návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Je-li žalobní petit přesný,
určitý a srozumitelný, soud neporuší § 155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné
ustanovení (včetně § 153 odst. 2 o. s. ř.), jestliže použitím jiných slov
vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce
domáhal (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32
Odo 511/2006, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, ze dne 28. 1. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
35. Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. je jedním z důležitých projevů
dispoziční zásady a vyplývá z něj, že, až na výjimky tam uvedené, je soud ve
sporném řízení vázán návrhem žalobce. Porušení této zásady lze v rovině
ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95) a rovněž práva na
rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). V řízení o žalobě
na plnění proto soud musí rozhodovat o uložení takové povinnosti, jejíhož
splnění se žalobce žalobou domáhá. Od žalobního návrhu se soud nemůže odchýlit
tak, že by rozhodoval o uložení jiné povinnosti, než kterou specifikoval
žalobce ve své žalobě. Pokud by to soud učinil, porušil by tím princip
autonomie vůle, dispoziční zásadu, jakož i princip nestrannosti soudu a
rovnosti stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33
Odo 346/2005).
36. V projednávané věci s ohledem na její charakter a požadované plnění
nebylo možné řízení zahájit bez návrhu a ani z právního předpisu nevyplýval
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud tedy podle § 153 odst. 2
o. s. ř. nemohl přisoudit něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhala.
Žalobkyně v řízení od počátku požadovala, aby byly předmětné dokumenty a
informace poskytnuty jí jako oprávněné smluvní straně za účelem provedení
kontroly a auditu čistých tržeb, netvrdila, že by ve smlouvě byla povinnost
žalované sjednána ve prospěch třetí osoby a nedomáhala se plnění ve prospěch
třetí osoby. V žalobě (i v průběhu celého řízení před soudy nižších stupňů)
zdůrazňovala, že smluvní povinnost žalované k poskytnutí údajů podle čl. 12
smlouvy o reklamě směřuje vůči ní (odkazovala též na svou povinnost
mlčenlivosti sjednanou v čl. 24 smlouvy o reklamě, na to, že zavázala k
dodržení této povinnosti i společnost PwC, kterou pověřila provedením auditu, a
na přijetí dalších opatření k zachování důvěrnosti) a že žalovaná nemá podle
smlouvy oprávnění zasahovat do jejího výběru auditora a prostřednictvím
takových námitek odpírat splnění smluvní povinnosti.
37. Pokud odvolací soud rozhodl tak, že žalované uložil povinnost
zpřístupnit dokumenty a informace auditorovi definovanému v § 2 písm. f) zákona
č. 93/2009 Sb. a současně tuto povinnost žalované podmínil povinností žalobkyně
písemně označit žalované takového auditora (a uplynutím 30 dnů od tohoto
označení) s tím, že stanovené povinnosti žalované zaniknou, pokud žalobkyně
neoznačí žalované takového auditora ve lhůtě jednoho roku od právní moci tohoto
rozsudku, neodpovídá jeho rozhodnutí povinnostem žalované, jejichž splnění
požadovala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně plnění žalované poskytnuté auditorovi
nepožadovala. Nejde o pouhou jinou formulaci žalobního petitu, ani o částečné
vyhovění žalobě. Uložení povinnosti žalované ve vztahu k auditorovi (třetí
osobě), nebylo podle obsahu žaloby součástí předmětné povinnosti žalované ve
vztahu k žalobkyni, jejíhož splnění se žalobkyně domáhala v řízení, a to ani
jako jiný způsob plnění žalované vůči žalobkyni žalobkyní požadovaný či jí
akceptovaný (jak nyní tvrdí žalobkyně ve vyjádření k dovolání). Jde o jiný
obsah povinnosti uložené žalované, tedy o přisouzení jiného než žalobou
požadovaného plnění, aniž však pro to byly splněny podmínky uvedené v § 153
odst. 2 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud zatížil řízení
vadou, pokud žalované uložil povinnost, kterou žalobkyně v řízení nepožadovala.
Skutečnost, že až ve vyjádření k dovolání žalobkyně akceptovala plnění
poskytnuté pouze auditorovi jako plnění jí požadované, není pro takové
posouzení rozhodná, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s.
ř.).
38. Pokud žalovaná v dovolání dále namítala vnitřní rozpornost a z toho
vyplývající materiální nevykonatelnost bodu 1 výroku I napadeného rozsudku, a
argumentovala tím, že odvolací soud jí uložil povinnost zpřístupnit dokumenty
týkající se výlučně Letiště Praha, zároveň však dodal, že tyto dokumenty mají
být poskytnuty ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, i ve vztahu k reklamě mimo
Letiště Praha, pak takovou vadu řízení dovolací soud neshledal.
39. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu splnění předpokladů
materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který lze vykládat
v souvislosti se záhlavím rozhodnutí nebo s odůvodněním, jestliže to obsah
výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o
obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k povaze věci nebo k
předepsanému způsobu exekuce. Pomocí odůvodnění rozhodnutí však nelze výrok
doplňovat či opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněném pod č. 47/2005 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007, ze dne 12. 4.
2006, sp. zn. 20 Cdo 1947/2005, nebo ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo
1045/2007).
40. Z bodu 1 výroku I napadeného rozsudku (kterým byly žalované uloženy
povinnosti k nepeněžitému plnění, jak byly popsány výše) je patrné, že žalované
bylo uloženo zpřístupnit veškeré záznamy o účetní evidenci [obsahující údaje
tam blíže podrobně popsané – srov. výše údaje ad 2) až 8)] ve vztahu k reklamě
na letišti Praha, i ve vztahu k reklamě mimo letiště Praha. Pokud odvolací soud
použil ve zmíněném výroku též formulace: „… hrubé výnosy žalované získané od
inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na reklamních médiích
umístěných na reklamních plochách na Letišti Václava Havla Praha …“ a „…
veškerých provizí, objemových slev (rabatů), slev nebo jiných odměn vyplacených
reklamním agenturám nebo inzerentům nebo zprostředkovatelům, ale pouze v tom
rozsahu, v němž se takové slevy vztahují výlučně k reklamě na Letišti Václava
Havla …“ [srov. výše formulaci povinnosti žalované ad i)], je zjevné, že tím
nevymezoval rozsah údajů a informací, které má žalovaná zpřístupnit, nýbrž
prostřednictvím (též) těchto formulací pouze specifikoval účel, za jakým byla
žalované povinnost zpřístupnit účetní záznamy uložena, tj. definoval (podle
smlouvy) pojem tzv. čistých tržeb a způsob jejich výpočtu, jehož kontrola
správnosti a úplnosti měla být účelem povinnosti uložené žalované. Jinak řečeno
vedlejší věta formulovaná v bodě 1 výroku I napadeného rozsudku začínající
slovy: „kterými jsou hrubé výnosy …“ se nevztahuje k slovnímu spojení „veškeré
záznamy obsahující údaje potřebné pro kontrolu správnosti a úplnosti výpočtu“ a
nespecifikuje rozsah záznamů, které má žalovaná zpřístupnit, nýbrž se vztahuje
ke slovnímu spojení „čistých tržeb za rok 2013, 2014, 2015, a 2017“, a pojem
„čisté tržby“ blíže specifikuje [opět srov. výše formulaci povinnosti žalované
ad i)].
41. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v dovoláním napadeném rozsahu (body 1, 2 a 3
výroku I), a to včetně závislých výroků napadeného rozsudku (bod 5 výroku I a
výrok II), neboť ohledně nich nebyl vázán rozsahem dovolacích návrhů (srov. §
242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Bod 5 výroku I napadeného rozsudku je závislým na bodu 1 a 2
jeho výroku I, neboť odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby o zpřístupnění
všech údajů a poskytnutí součinnosti přímo k rukám žalobkyně zejména rozsahem
informací, jež mají být žalovanou poskytnuty. Neobstál-li jako správný výrok I
napadeného rozsudku v bodech 1 a 2 (které se týkají rozsahu povinnosti žalované
poskytnout údaje za účelem kontroly a auditu správnosti výpočtu čistých tržeb),
nemůže samostatně obstát ani bod 5 výroku I napadeného rozsudku, který z bodu 1
a 2 výroku I napadeného rozsudku vychází. Výrok II napadeného rozsudku je
závislým výrokem, neboť jím bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení
(rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je závislé na rozhodnutí o věci samé). Po
zrušení věci jsou tedy opětovnému odvolacímu přezkumu otevřeny sporné otázky
rozsahu povinností žalované k poskytnutí údajů za účelem kontroly a auditu
správnosti výpočtu čistých
tržeb – s výjimkou povinností uvedených v bodě 4 výroku I napadeného rozsudku,
kterým byla žaloba částečně zamítnuta a který nebyl dovoláním dotčen – a určení
osoby, které mají být podle výkladu smlouvy údaje poskytnuty.
42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu