32 Cdo 3915/2019

32 Cdo 3915/2019-860

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně D. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529/6, proti žalované SBS DŘEVOSTAVBY s. r. o., se sídlem v Praze 10, Francouzská 55/52, identifikační číslo osoby 25721283, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o bezplatné odstranění vad, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 195/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 62 Co 154/2019-815, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 9. 2019, č. j. 62 Co 154/2019-822,

Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 62 Co 154/2019-815, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 9. 2019, č. j. 62 Co 154/2019-822, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 16 C 195/2011-750, uložil žalované povinnost do 120 dnů od právní moci rozsudku bezplatně odstranit vady díla (stavby rodinného domu tam specifikované) spočívající v praskání růžků střešních tašek, a to výměnou střešního pláště (krytiny); v ohybu přesahu krovu, a to výměnou nosné střešní konstrukce; v rozteči laťování pro pokládku tašek, a to kompletním přelaťováním střešní nosné konstrukce; v nedodržení minimální velikosti větracího průřezu pod taškovou krytinou, a to zvýšením tloušťky kontralatí; a to vše za dodržení dalších podmínek tam blíže určených (výrok I); dále uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku bezplatně odstranit estetické vady díla na dřevěném obložení štítů stavby spočívající v rozdílném barevném odstínu, v použití méně kvalitního spojovacího materiálu – hřebů a v poškození jejich pozinkované svrchní vrstvy zatloukáním, a to výměnou korodujícího spojovacího materiálu za nerezový a odstraněním neestetických šmouh na dřevě fasády novým obložením nebo hloubkovým zbroušením a poté sjednocením nátěru s okolními částmi štítu (výrok II); rozhodl též o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 74 958,27 Kč a státu ve výši 83 006,36 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III a IV).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I), ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náklady řízení státu činí 68 006,36 Kč, a jinak jej potvrdil (výrok II); a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 6 383 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Současně s dovoláním podala návrh na odklad vykonatelnosti, v němž tvrdí, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí nebo exekucí by jí byla způsobena zcela zásadní újma na jejích právech, a to především s ohledem na rozsah povinnosti k bezplatnému odstranění vad díla, který vyplývá z výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně, přičemž náklady na splnění uložené povinnosti dovolatelka vyčísluje na cca 500 000 Kč. Žalobkyně považuje návrh na odklad vykonatelnosti za nedůvodný a navrhuje jej zamítnout.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243 písm. a) o.

s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s.

ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,

5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). Jde-li o rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k nepeněžitému plnění (provedení prací a výkonů), je třeba posuzovat závažnost hrozící újmy s přihlédnutím ke způsobu výkonu takového rozhodnutí [srov. § 350 o.

s. ř. a § 72 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] a k tomu, do jaké míry lze reparovat důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech povinného (dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5166/2017). Dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) i objektivně (neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o.

s. ř.). Přípustnost i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., charakter dovoláním napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci, a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. V poměrech projednávané věci hrozí dovolatelce neprodleným výkonem rozhodnutí či exekuce závažná újma vzhledem k tomu, že náklady na provedení předmětných prací, jež by byly na dovolatelce vymáhány, jsou s ohledem na rozsah prací značné, a jejich provedení by též založilo nevratný stav pro případ, že by dovolatelka byla v dovolacím řízení úspěšná.

Nejvyšší soud proto (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé) rozhodl podle § 243 písm. a) o. s. ř., že se vykonatelnost rozsudku odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu

7. Právní posouzení provedené soudem prvního stupně měl odvolací soud za správné. Sdílel jeho názor, že žalobkyně všechny vady díla uplatnila ve lhůtách uvedených v § 562 odst. 2 písm. a) a b) obch. zák. v případě viditelných vad a při převzetí díla, resp. je reklamovala řádně v záruční době podle § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák., která byla účastníky sjednána v délce třiceti let a její počátek byl stanoven k okamžiku předání předmětu díla. Podle odvolacího soudu byl nárok žalobkyní u soudu uplatněn dne 1. 9. 2011 ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák. (počátek jejího běhu stanovil ve smyslu § 393 odst. 2 obch. zák. vždy k datu včasného oznámení vad během záruční doby), a to i kdyby byla počítána od 18. 12. 2008, kdy však tato reklamace obsahuje jen výzvu k odstranění vady již dříve reklamované a dále chybějících krytek na šroubech parapetu, resp. od 4. 2. 2010, kdy byly po opravě střechy provedené v říjnu 2008 reklamovány další vady. Tím odvolací soud podle vlastních slov „částečně korigoval“ závěry soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčecí doby. Pro úplnost odvolací soud s poukazem na všechny okolnosti případu (v odůvodnění podrobně popsané) uvedl, že i v případě, pokud by žalobkyně neuplatnila svůj nárok u soudu v obecné promlčecí době, bylo by možné posoudit vznesenou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy a nepřihlížet k ní. K námitce nevykonatelnosti žalobního petitu uplatněné žalovanou v odvolání odvolací soud učinil závěr, že žalobkyně v návaznosti na právní názor vyjádřený v jeho předchozím zrušujícím usnesení upřesnila, jakým způsobem má žalovaný vytýkané vady odstranit. Žalobní petit je tak podle odvolacího soudu již formulován srozumitelně, určitě a jednoznačně tak, že je po materiální stránce vykonatelný, což ostatně potvrdili též znalci (odkázal na závěr znaleckého ústavu na č. l. 553 spisu).

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně „v celém jeho výroku I, II a III“, napadla žalovaná včasným dovoláním. Odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou dále cituje. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby ji v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný soudce vzhledem k délce řízení, vydání tří chybných rozhodnutí a k řadě zásadních pochybení.

9. Žalovaná považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že se jedná o novou reklamaci, pokud se vady střechy objevily znovu. Má za to, že žalobkyně vadu díla spočívající v odlamování růžků střešních tašek poprvé řádně reklamovala dne 23. 6. 2005, svůj nárok z titulu vad uplatnila u soudu až dne 1. 9. 2011, a tedy k promlčení podle žalované došlo v souladu s § 393 odst. 2 obch. zák. dne 24. 6. 2009 po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Odvolací soud se proto podle jejího mínění při řešení otázky promlčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 112/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 112/2009“), ze dne 26. 9. 2005 (správně 26. 9. 2007), sp. zn. 32 Odo 1616/2005, a ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3362/2007 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

10. Žalovaná odvolacímu soudu též vytýká, že při výkladu otázky promlčení nároku žalobkyně na odstranění vad díla zcela opomenul posoudit otázku estetické vady díla (dřevěného obložení štítu), a to i ve vztahu k otázce nemožnosti přiznat žalobkyni právo z titulu této vady ve smyslu § 562 odst. 2 obch. zák., čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí nesprávné zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uplatnila reklamaci této vady již v rámci předání díla dne 17. 2. 2005 (podle ní bylo konstatováno poškození fasády na východní straně, nikoliv na západní straně domu, k níž se vztahovala pozdější reklamace). Domnívá se, že žalobkyně uplatnila reklamaci dřevěného obložení, tedy estetickou vadu, až dne 4. 8. 2011 po uplynutí tříleté záruční doby (článek XV Smlouvy o dílo) od předání díla. Namítá, že soud prvního stupně také nevzal v úvahu ustanovení § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák., pokud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodný okamžik pro běh promlčení pro estetické vady je den 18. 6. 2011 (žádná taková reklamace podle ní nebyla v řízení k důkazu provedena). V tomto kontextu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1040/2009 (jde o rozsudek ze dne 24. 8. 2010), podle kterého ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. upravuje lhůty, ve kterých nejdéle musí objednatel oznámit vady díla zhotoviteli, pokud nechce omezit svou možnost domoci se uspokojení práv z odpovědnosti za vady soudní cestou. Podle žalované se tak odvolací soud nevypořádal s jejím odvoláním směřujícím proti druhému výroku rozsudku soudu prvního stupně a pouze akceptoval nesprávné závěry soudu prvního stupně.

11. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobní petit týkající se prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně je formulován srozumitelně a je po materiální stránce vykonatelný i vzhledem k závěrům znaleckého posudku. Argumentuje tím, že otázka materiální vykonatelnosti je ryze právní otázkou, jejíž řešení nenáleží znalcům. Podrobně uvádí, z jakých důvodů podle jejího mínění nebyl tento výrok rozsudku materiálně vykonatelný (nemožnost postupovat podle ČSN, současně přesně podle specifických Pokynů výrobců tašek KM Beta a též podle obecných principů Pravidel pro pokrývání střech pálenou a betonovou krytinou Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů Čech a Moravy, nemožnost odstranění vady ohybu přesahu krovu výměnou střešní konstrukce tak, aby nedocházelo k žádným průhybům, když dřevo je materiálem, který ze své podstaty podléhá fyzikálním projevům způsobujícím při zatížení mimo jiné i průhyby, nespecifikování, v jaké části střechy by mělo dojít k takové výměně střešní konstrukce, neurčitost vyjádření „průhybu krovu nad povolenou mez“ a „dostatečně naddimenzované střešní konstrukce, aby nevznikaly žádné průhyby“, neboť v řízení nebylo zjištěno, co se tímto rozumí, přičemž každá stavební konstrukce je namáhána ohybem a vznikají průhyby, se kterými normy běžně počítají). Zdůrazňuje, že výrok musí být zcela určitý, aby bylo jisté, komu má kdo co a do kdy plnit, a přiznané plnění musí být také skutečně možné. V otázce materiální vykonatelnosti se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5255/2007, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, a ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010).

12. Žalovaná též zdůrazňuje, že soud prvního stupně jí uložil povinnost odstranit vady díla, a to estetické vady na dřevěném obložení „štítů“ stavby, ačkoli předmětem reklamace nebylo obložení obou štítů stavby, ale jen dřevěné obložení na západním štítu budovy. Soud prvního stupně tak podle ní přiznal právo na odstranění vad dřevěného obložení štítu také na východní straně budovy, která nebyla předmětem reklamace.

13. Dalším podáním žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 32 Cdo 3915/2019-860.

14. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Zdůrazňuje, že opravou ze dne 15. 10. 2008 bylo dosaženo úplného odstranění do té doby vytýkaných vad střechy a další reklamace se týkaly jiných vad (praskání růžků dalších tašek a vady střešního systému jako celku) a má za absurdní, aby byla nucena s ohledem na běh promlčecí lhůty uplatňovat práva z odpovědnosti za vady preventivně, když po vyřízené reklamaci (opravě) dílo po určitou dobu žádnou z předchozích vad nevykazovalo. Poukazuje také na to, že podle dokazování byly vady díla výsledkem chybného technologického postupu a že za takové vady odpovídá žalovaná podle § 560 odst. 3 obch. zák. i po době uvedené v odstavci 2 tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu odmítá též námitku opožděnosti uplatnění estetické vady dřevěného obložení štítů. Odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle kterých je navrhovaný výrok rozhodnutí ze stavebního hlediska určitý.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proto není způsobilá založit námitka, že bylo žalované výrokem uloženo odstranit vady na dřevěném obložení obou štítů, ačkoli předmětem reklamace žalobkyně bylo toliko dřevěné obložení štítu na západní straně budovy, neboť ve vztahu k této námitce žalovaná řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).

19. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky promlčení nároku žalobkyně na opravu vad střechy. Žalovaná zakládá svou argumentaci o přípustnosti dovolání v této otázce na základě polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu (zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu stran průběhu jednotlivých reklamací a toho, jakým způsobem byly reklamace vyřizovány). Oproti přesvědčení žalované, že odstranění vad střechy, které v řízení žalobkyně požadovala, bylo uplatněno již reklamací žalobkyně ze dne 23. 6. 2005, odvolací soud vyšel z odlišného skutkového závěru, podle kterého takto dříve reklamované vady střechy byly odstraněny podstatnou opravou střechy provedenou v říjnu 2008, střecha poté byla bez vad a novou reklamací byly uplatněny vady střechy, které se objevily znovu po této opravě. Žalovaná tudíž ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Odvolací soud se přitom od žalovanou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud určil počátek běhu promlčecí lhůty k okamžiku včasného oznámení vad střechy, které se objevily po opravě střechy v průběhu záruční doby. Pro úplnost lze dodat, že závěr o nedůvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou odvolací soud (ve vztahu k vadám střechy) podpůrně odůvodnil též argumentací o jejím uplatnění v rozporu s dobrými mravy, a tyto závěry odvolacího soudu nebyly dovoláním relevantně zpochybněny.

20. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I a ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. V tomto rozsahu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

21. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným v rozsahu, v němž byla napadena ta část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku (tj. ohledně vad střechy), pro řešení procesní otázky, zda shora označený výrok soudního rozhodnutí ukládající povinnost k plnění je materiálně vykonatelný.

22. Dovolání je přípustné též v rozsahu, jímž byla napadena další část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v druhém výroku (tj. ohledně estetické vady dřevěného obložení štítů), neboť odvolací soud se tím, že vycházel ze závěru o včasném oznámení této vady a o nedůvodnosti námitky promlčení týkající se tohoto nároku, při řešení uvedených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností dovolání ve vztahu k otázce materiální vykonatelnosti prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen výrokem I napadeného rozhodnutí.

24. Podle § 258 odst. 2 o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.

25. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.

26. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí podle § 261a odst. 1 o. s. ř. je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, a zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř. dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.

27. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále zdůraznil, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat (srov. shodně též rozhodnutí citovaná žalovanou v dovolání či například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2907/2016).

28. V usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněném pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud obdobně uzavřel, že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku vykonávaného rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s jeho odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce.

29. V projednávané věci byly prvním výrokem rozsudku soudu prvního stupně uloženy povinnosti k nepeněžitému plnění, jak byly popsány výše. Odvolací soud považoval žalobkyní navržený petit po jeho úpravách, který soud prvního stupně bez dalšího převzal do citovaného výroku svého rozhodnutí, za dostatečně určitý (též srozumitelný a jednoznačný), neboť v něm bylo upřesněno, jakým způsobem má žalovaná vytýkané vady odstranit.

30. Lze se ztotožnit se žalovanou v názoru, že otázka materiální vykonatelnosti rozhodnutí je otázkou právní, jejíž posouzení přísluší soudu. Odvolací soud při jejím řešení vycházel ze závěru znaleckého posudku, v němž se znalecký ústav vyjádřil (ve vztahu k žalobnímu žádání týkajícímu se odstranění vad střechy) stručně pouze tak, že výrok „je ze stavebního hlediska určitý“. Takový strohý závěr znaleckého ústavu přitom nemůže nahradit posouzení soudu, zda rozsah a obsah povinností ukládaných tímto výrokem žalované je vymezen natolik určitým a jednoznačným způsobem, aby podle něj bylo možno nařídit výkon rozhodnutí některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji nevypořádal s odvolacími námitkami žalované (uplatněnými v obdobném rozsahu jako v dovolání).

31. Námitkám žalované přitom (zčásti) nelze upřít důvodnosti, neboť citovaný výrok vskutku není co do vyjádření obsahu povinností ukládaných žalované zcela jednoznačný. Pokud je v bodě 1) ukládána žalované povinnost vyměnit střešní plášť (krytinu) při dodržení normového větracího průřezu podle ČSN [obdobně též v bodě 4)], není z výroku rozhodnutí zřejmé, o jakou konkrétní normu se má jednat (schází označení jejího čísla, názvu či jiné bližší identifikace), přičemž označení takové normy není patrné ani z odůvodnění rozhodnutí.

Různé české technické normy jsou zmíněny pouze v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (stará ČSN 491531-1, nová ČSN 1702, ČSN 731901, ČSN 733610) bez toho, aby bylo zřejmé, podle které z nich má být žalovanou postupováno. Stejně tak nelze ani z odůvodnění rozhodnutí seznat, zda a v jakém rozsahu jsou vzájemně souladné či rozporné „Pokyny výrobce tašek“ (blíže nekonkretizované, z odůvodnění lze pouze dovodit, že má jít o výrobce tašek KM BETA) a „Pravidla pro pokrývání střech pálenou a betonovou krytinou Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů Čech a Moravy“ (též blíže nespecifikované např. datem vydání), podle nichž má žalovaná při odstranění vad střechy současně postupovat [srov. body 1) až 5) výroku].

Jejich obsah není součástí skutkových zjištění soudů a není tak zřejmé, zda lze skutečně současně podle obsahu obou těchto pokynů či pravidel postupovat (takový závěr není výslovně obsažen ani ve znaleckém posudku, na nějž odvolací soud odkazoval). Z výroku (příp. ve spojení s odůvodněním) rozhodnutí přitom není jasné ani to, jaký vztah by mezi nimi měl platit, tj. podle jakého z nich by mělo být postupováno v případě jejich vzájemného obsahového rozporu, což platí i pro případné odchýlení se obsahu některého z těchto pokynů (pravidel) od české technické normy [srov. bod 4) výroku].

Lze přisvědčit též námitkám žalované o neurčitosti vyjádření týkajícího se „průhybu krovu nad povolenou mez“ a požadavku na to, aby nevznikaly „žádné průhyby“, když takové vymezení jasně neurčuje, zda má být dosaženo toho, aby na krovu a jeho přesahu skutečně nevznikaly žádné průhyby, tj. aby měl při měření průhyb nulovou hodnotu (je přitom otázkou, k níž se znalecký posudek odvolacím soudem zmíněný také konkrétně nevyjadřoval, zda je vůbec technicky možné nulové hodnoty průhybu dosáhnout), či zda je požadováno, aby případné průhyby dosahovaly pouze určitou maximální hodnotu (mez), a o jakou hodnotu (mez) se má jednat, tj. zda je stanovena v konkrétní české technické normě (čemuž by mohl nasvědčovat skutkový závěr soudů vyplývající ze znaleckého posudku, podle kterého současný průhyb krovu na posuzované střeše „není v toleranci dle normy“), ve zmíněných pokynech výrobce nebo v pravidlech.

Naopak nelze přisvědčit žalované v názoru, že z citovaného výroku rozhodnutí není zřejmé, ve které části střechy by mělo dojít k výměně střešní konstrukce, neboť z výroku rozhodnutí s přihlédnutím k jeho odůvodnění obsahujícím zjištění o vadách celé střechy je zcela zřejmé, že se má jednat o kompletní výměnu střešní konstrukce, tj. celé střechy.

32. Odvolací soud se tedy při posouzení otázky materiální vykonatelnosti citovaného výroku rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho právní posouzení není správné a dovolání žalované je v této části důvodné.

33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše citované závěry nejsou v rozporu s obsahem usnesení, kterým byla dovolacím soudem odložena vykonatelnost napadeného rozsudku. V něm dovolací soud posuzoval výlučně skutečnost, zda charakter výroků napadeného rozsudku umožnuje výkon rozhodnutí (tj. zda jde o výroky ukládající povinnosti k plnění a nikoliv např. výroky, jimiž byla žaloba zamítnuta). Samotnou námitkou nedostatku materiální vykonatelnosti citovaného výroku z důvodů tvrzených v dovolání, tj. věcným přezkumem správnosti rozhodnutí odvolacího soudu na základě uplatněného dovolacího důvodu, se v rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti Nejvyšší soud zabývat nemohl.

34. Skutečnost, že soudy obou stupňů rozhodovaly o žalobě, aniž by řádně objasnily obsah povinností, jež mají být žalované podle požadavku žalobkyně při odstranění vad střechy uloženy, je také vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

35. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným i ve vztahu k řešení otázek včasnosti uplatnění estetických vad dřevěného obložení štítů domu a promlčení nároku žalobkyně na jejich odstranění odvolacím soudem, které nebylo učiněno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

36. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v § 562 odst. 2 obch. zák. a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení namítne (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 2 obch. zák.). Pokud však zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech, jejichž důsledkem jsou vady díla (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 3 obch. zák.), může se objednatel domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle § 562 odst. 2 obch. zák. a námitku zhotovitele (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, nebo ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014).

37. Je třeba rozlišovat existenci vady, dobu, ve které musí objednatel vady díla zhotoviteli oznámit (reklamační lhůtu), a promlčecí dobu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady uplatněno u soudu. Objektivní reklamační lhůta v případě skryté vady odpovídá délce záruční doby. Pokud však nastanou okolnosti předpokládané v § 428 odst. 3 obch. zák., není délka reklamační doby omezena. Aby nedošlo k jejich promlčení, musí být práva z odpovědnosti za vady, resp. nároky ze záruky za jakost samozřejmě uplatněny u soudu, resp. v rozhodčím řízení v promlčecí době (srov. R 112/2009).

38. Byla-li ve smlouvě sjednána záruka za provedení díla, aplikuje se v případě nároků ze záruky za jakost speciální ustanovení § 393 odst. 2 obch. zák., podle něhož u nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba (čtyřletá podle § 397 obch. zák.) vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby (srov. například žalovanou zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1616/2005, a ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3362/2007).

39. V projednávané věci žalovaná v řízení tvrdila, že žalobkyně nesplnila svou povinnost včas oznámit estetickou vadu díla na dřevěném obložení štítu domu, a namítla též promlčení nároku žalobkyně na odstranění této vady díla. Tyto námitky zopakovala i v podaném odvolání proti (třetímu) rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve druhém výroku (týkajícím se právě těchto vad), aniž by se však s těmito námitkami žalované vypořádal.

40. Odvolací soud nejprve konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, kdy a jakým způsobem žalobkyně vady reklamovala, a že právní posouzení věci soudem prvního stupně je také správné. Ve vztahu k otázce včasnosti uplatnění reklamace však dále uvedl, že žalobkyně poprvé vady díla kromě estetické vady reklamovala již v předávacím protokolu při převzetí předmětu smlouvy o dílo, estetickou vadu pak reklamovala dopisem ze dne 19. 10. 2006. Z tohoto jeho vyjádření přitom není zřejmé, zda takovými „estetickými vadami“ měl na mysli právě vady dřevěného obložení štítů domu, či estetické vady spočívající v různé barevnosti tašek na střeše po jejich výměně, neboť, jak bylo výše uvedeno, soud prvního stupně i tyto vady ve svých zjištěních označoval za estetické. Pokud by takto odvolací soud označoval vady dřevěného obložení štítů domu, není z obsahu odůvodnění zřejmé, jak k takovému skutkovému zjištění dospěl, neboť podle zjištění soudu prvního stupně byla tato vada poprvé žalobkyní oznámena dne 17. 2. 2005 při předání díla v příloze předávacího protokolu (následně urgována dne 23. 6. 2005). Skutková zjištění o reklamaci této vady dne 19. 10. 2006 soud prvního stupně neučinil. Při dalším posouzení otázky včasnosti uplatnění reklamace se již odvolací soud výslovně vadou dřevěného obložení štítu nezabýval, což je patrné z jeho závěru o včasnosti oznámení vad též podle § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák., neboť byly reklamovány v záruční době sjednané v délce 30 let, která se však podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolací soud jiná zjištění neučinil) týkala pouze nosné konstrukce domu a krytiny. Odvolací soud tak jasně nevysvětlil, na základě jakých skutečností včasnost oznámení (tj. dodržení lhůt stanovených v § 562 odst. 2 obch. zák., příp. posouzení okolností uvedených v § 428 odst. 3 obch. zák.) právě ve vztahu k vadám dřevěného obložení (obou) štítů domu dovodil. Jeho právní posouzení této otázky proto nelze považovat za úplné a správné.

41. I při posouzení, zda byl nárok žalobkyně na odstranění vad uplatněn u soudu v promlčecí době podle § 397 obch. zák., se odvolací soud nejprve zmínil (mimo jiné) o uplatnění estetické vady dne 19. 10. 2006 bez objasnění, o jakou vadu by se mělo jednat. Počátek běhu promlčecí doby podle § 393 odst. 2 věta druhá obch. zák. pak spojoval s uplatněním „nové reklamace“ po opravě střechy z října 2008 a nikoliv již s reklamacemi předchozími, což odůvodnil tím, že touto opravou byly odstraněny dosud reklamované vady. Takový závěr se však zjevně vztahoval pouze k vadám týkajícím se střechy domu, neboť podle zjištění soudu prvního stupně se uvedená oprava netýkala dřevěného obložení štítů domu. Skutečnost, že se odvolací soud otázkou promlčení nároku na odstranění vad dřevěného obložení štítů domu řádně nezabýval a pouze implicitně vycházel z toho, že ani tento nárok promlčen není, je zřejmá i z toho, že počátek promlčecí doby vztahoval nejdříve k datu 4. 2. 2010, kdy byly po opravě střechy reklamovány její další vady. Tato reklamace se přitom podle zjištění soudu prvního stupně (která považoval odvolací soud za správná) dřevěného obložení štítů domu netýkala. Odvolací soud sice zmínil též reklamaci ze dne 18. 12. 2008 (která se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vztahovala i k dřevěnému obložení štítu domu), současně však dodal, že obsahovala pouze výzvu k odstranění vady již dříve reklamované a dále se týkala chybějících krytek na šroubech parapetu. Nemohlo se tudíž jednat o „novou reklamaci“ vad dřevěného obložení štítů domu, od níž by podle předchozích závěrů odvolacího soudu mohl počínat běh promlčecí doby nároku na odstranění těchto vad. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, k jakému datu odvolací soud stanovil počátek běhu promlčecí doby ve vztahu k uplatněnému nároku na odstranění estetických vad dřevěného obložení (obou) štítů domu a na základě čeho jej považoval za včas (v průběhu promlčecí doby) uplatněný u soudu dne 1. 9. 2011. Ani v tomto směru tedy nelze jeho (pouze implicitní) právní posouzení pro neúplnost považovat za správné.

42. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné (než výše zmíněné) vady řízení žalovaná netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.

43. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (z větší části) též na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom neshledal závažné vady řízení (zásadní pochybení) či nedodržení závazného právního názoru, pro které by měl nařídit, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný samosoudce (srov. § 243e odst. 3 o. s. ř.). Skutečnosti, že řízení trvá již delší dobu a že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opakovaně zrušeno, samy o sobě neodůvodňují tak závažný zásah, jakým je odnětí věci zákonnému soudci.

44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

45. Na soudu prvního stupně v dalším průběhu řízení bude, aby prostřednictvím výzvy žalobkyni objasnil obsah povinností, jež mají být při opravě střechy žalované uloženy, řádně posoudil otázku včasnosti uplatněné reklamace dřevěného obložení štítů domu v souladu se závěry výše citované judikatury Nejvyššího soudu a to s přihlédnutím ke zjištění, zda i ve vztahu k této části díla byla mezi účastnicemi sjednána ve smlouvě záruka (žalovaná tvrdila sjednání záruky v délce tří let od předání díla). Neopomene přitom přihlédnout též k námitkám žalované týkajícím se rozsahu, v jakém byly tyto vady oznámeny (zda se reklamace týkaly obou štítů domu). V návaznosti na tato zjištění o oznámení vad a závěry o včasnosti pak opětovně posoudí též námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k tomuto uplatněnému nároku.

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu