22 Cdo 4551/2018-228
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2/2, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze
2, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Městské
části Praha – Nedvězí, se sídlem v Praze 10, Únorová 15/3, IČO: 00240516,
zastoupené Mgr. Pavlem Fraňkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova
1900/3, proti žalované A. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C
65/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
srpna 2018, č. j. 55 Co 184/2018-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 55 Co
184/2018-198, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
4. 2018, č. j. 28 C 65/2017-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
určení, že pozemek parc. č. XY, zahrada, o výměře 87 m?, a část pozemku parc.
č. XY2, ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 15 m? (oddělená od pozemku
parc. č. XY, ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 126 m?, geometrickým
plánem Geodetické kanceláře Nedoma & Řezníček s. r. o. ověřeným Ing. Janem
Nedomou dne 7. 8. 2014, pod č. 25/2014), obojí zapsané na LV č. XY, v obci XY,
k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro město XY (dále
jen „pozemek parc. č. XY“ a „pozemek parc. č. XY“), jsou v jejím vlastnictví
(výrok I.). Určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY je žalovaná
(výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je podle výpisu z katastru
nemovitostí ze dne 16. 2. 2017 a ze dne 4. 8. 2017 evidována jako vlastnice
pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY. Žalovaná je pak podle výpisu z
katastru nemovitostí ze dne 16. 2. 2017, ze dne 4. 8. 2017 a ze dne 27. 12. 2017 evidována jako vlastnice pozemku parc. č. XY, o výměře 367 m?, jehož
součástí je stavba č. p. XY, a pozemku par. č. XY, zahrada, o výměře 970 m?,
obojí zapsané na LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY,
Katastrálního úřadu pro město XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“ a „pozemek
parc. č. XY“). Na základě kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1981 nabyla žalovaná
společně s manželem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů podíl o velikosti
? na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, přičemž tento jí posléze připadl v
souladu s dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 7. 12. 1984 do vlastnictví výlučného. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 19. 3. 2008, č. j. 27 D 1814/2007-55, získala podíl o velikosti 1/12 a
zbývající podíl o velikosti 5/12 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY byl
žalované darován smlouvou ze dne 18. 10. 2010. Na základě kupní smlouvy ze dne
26. 8. 1985 byl rodiči žalované prodán díl „d“ pozemku parc. č. XY, o výměře 26
m?, Městskému národnímu výboru XY, coby právnímu předchůdci vedlejší účastnice
žalobkyně (dále jen „Městský národní výbor“). Po prošetření vlastnictví k
pozemku parc. č. XY ze dne 7. 11. 2016 bylo zjištěno, že ve sbírce listin
Katastrálního úřadu pro město XY není uložena žádná listina, která by dokládala
vlastnické právo žalované k tomuto pozemku. Vedlejší účastník žalovanou dopisem
ze dne 20. 11. 2015 a ze dne 16. 3. 2016 požádal o majetkoprávní vypořádání,
neboť pozemek parc. č. XY a část pozemku parc. č. XY, byly zaploceny společně s
pozemky žalované. Žalovaná před soudem prvního stupně argumentovala tím, že o
svém vlastnictví, jakož i vlastnictví právních předchůdců, k pozemku parc. č. XY byla vždy přesvědčena. Pozemek v souladu se stavebním povolením oplotila, v
dobré víře jej udržovala a užívala jako pozemek vlastní. Žalovaná uvádí, že k
nabytí pozemku došlo při vlastnických změnách učiněných z iniciativy Městského
národního výboru na základě geometrického plánu z roku 1983, jímž byly změněny
hranice pozemků, kdy díl „d“ pozemku parc. č. XY byl připojen k sousednímu
pozemku a díl „e“ (dnešní pozemek par. č. XY) byl připojen sloučením ke
zbývající části pozemku žalované parc. č. XY, přičemž tyto změny měly nastat
současně. Uvedené potvrzují i katastrální mapy, ve kterých nebyl pozemek parc. č. XY zakreslen a jeho hranice byla součástí pozemku žalované parc. č. XY,
jakož i skutečnost, že o tomto stavu nebyly přes 30 let žádné pochybnosti. Je
toho názoru, že vlastnické právo k pozemku řádně nabyla, případně jej vydržela.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť je ke dni podání žaloby i
rozhodnutí evidována v katastru nemovitostí jako vlastník, a rozhodnutím by tak
byl deklarován pouze stávající stav. Na druhé straně žalovaná, která v průběhu
řízení vznesla vzájemný a důvodný návrh, naléhavý právní zájem na určení má. Podle soudu prvního stupně se právní předchůdci žalované ujali držby pozemku
parc. č. XY na základě směny pozemků uskutečněné v roce 1983 a pozemek drželi v
dobré víře až do podání žaloby. Poznamenal, že i kupní smlouva může být
putativním titulem držby, přičemž právní předchůdci žalované a i ona sama se
držby chopili právě na základě této smlouvy. Nadto nebyla její držba v průběhu
vydržecí doby jakkoliv zpochybněna. Soud proto žalobu zamítl a rozhodl způsobem
popsaným výše.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění dospěl odvolací soud k závěru, že námitka žalobkyně týkající se
absence nabývacího titulu je s ohledem na zjištěný skutkový stav, celý průběh a
formu jednání nedůvodná. Žalobkyni a vedlejší účastnici vytýká, že nikterak
nezpochybnily iniciaci směny pozemků tak, jak ji popsala žalovaná. Poznamenal,
že to byl právě Městský národní výbor, který v roce 1983 vytyčil hranice
pozemků, když nechal vypracovat geometrický plán, dodal materiál na výstavbu
plotu a tento následně zkolaudoval. Nadto byl vybaven odborným aparátem a bylo
tak na něm, aby si osud svého majetku hlídal. Spornou podle odvolacího soudu
zůstala pouze otázka, zda je vlastníkem pozemku parc. č. XY stále žalobkyně,
nebo jej z titulu vydržení nabyla žalovaná. Zdůraznil, že faktické užívání
pozemku žalovanou a jejími právními předchůdci od roku 1983 nelze mít za
sporné. Neztotožnil se s argumentem vedlejší účastnice, že by si žalovaná
pozemek parc. č. XY oplotila svévolně. Žalobkyni vytýká, že nevylíčila způsob
majetkoprávního vypořádání a nevysvětlila, proč by jí rozhodnutí soudu pro
účely samotného vypořádání „dalo větší sílu“. Podle odvolacího soudu zároveň
nelze přehlížet argument žalované o samotné směně pozemků a jejím průběhu.
Nesporným je podle odvolacího soudu také to, že po právní stránce záležitost
nebyla dořešena. Tvrzení žalované je dále podpořeno tím, že žalobkyně ani
vedlejší účastnice po dobu celého řízení nenamítaly jakékoliv svévolné jednání
či bezdůvodné obohacení na straně žalované. Odvolací soud se dále ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že ve věci nebyl dán jediný objektivní důvod,
který by jakýmkoliv způsobem zpochybňoval osobní užívání pozemků žalovanou a
jejími právními předchůdci v souladu se zákonem. Na druhé straně se nicméně
odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokojný stav
trval až do podání žaloby, neboť ten trval do iniciativy žalobkyně v roce 2015.
V závěru odvolací soud konstatuje, že v situaci, kdy bylo vyhověno návrhu
žalované a určeno její právo ke spornému pozemku, bylo nadbytečné hodnotit
právní zájem žalobkyně na určovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřuje
přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. První z nich je otázka existence alespoň domnělého právního
titulu coby předpokladu vydržení. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že by absence takového titulu nebyla na překážku vzniku dobré víry
žalované. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, podle
něhož se dobrá víra musí vztahovat ke všem okolnostem, a tedy i k právnímu
titulu, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 či sp.
zn. 22 Cdo 1966/2005, podle nichž se oprávněná držba nemusí nutně opírat o
existující právní důvod, nýbrž postačí i titulus putativus. Namítá, že žalované
ani jejím právním předchůdcům žádný právní titul, na jehož základě by mohli být
v dobré víře, že se stali vlastníky pozemků, nesvědčil. Uvádí, že kupní
smlouvou ze dne 26. 8. 1985 právní předchůdci žalované prodali pouze díl „d“
pozemku parc. č. XY, ale nenabyli ničeho. Podle dovolatelky se tak nelze
ztotožnit se závěry obou soudů, že šlo o směnu nebo koupi. Uvádí, že koupě
pozemku parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY v roce 1986 byla plánována,
nicméně k samotné realizaci již nedošlo. Podle dovolatelky je tak odvolacím
soudem učiněný závěr v rozporu s judikaturou. Druhou z právních otázek pak
představuje absence řádného odůvodnění rozhodnutí ohledně pozemku parc. č. XY.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zabývá toliko
pozemkem parc. č. XY, místy se pak zmiňuje o sporném pozemku či sporných
pozemcích. Rozhodnutí proto pokládá za nepřezkoumatelné, přičemž odkazuje na
judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že absence právního titulu, coby
předpokladu vydržení, není na překážku vzniku dobré víry na straně žalované.
Dovolání je v této části přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud
při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalovanou vydržením mělo dojít před 1. 1.
2014 (jak uvádí sama žalovaná a jak uvažoval zřejmě také odvolací soud),
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo
vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává
vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc
movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dobrá víra držitele, takový stav,
kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č.
C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré
víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří,
avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.
Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za
stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá
nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ pak musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud především – ve vztahu k přezkumu právního hodnocení věci
odvolacím soudem – uvádí, že za současného stavu nelze dospět k závěru o
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Je-li v soudním řízení posuzována otázka možného nabytí vlastnického práva
vydržením, musí být z rozhodnutí patrno, na základě čeho došlo k uchopení
držby, kdy oprávněná držba začala, kdo ji vykonával a kdy mělo dojít k nabytí
vlastnického práva vydržením. Jinými slovy řečeno, musí být z rozhodnutí patrné
všechny podstatné okolnosti, na základě kterých lze otázku vydržení posoudit
jak z hlediska dobré víry, tak délky trvání držby a osoby držitele.
Tyto předpoklady podrobně rozvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 (dostupný na www.nsoud.cz), kde uvedl : „Posouzení
otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je
závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§
130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134
odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato
zjištění: 1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v
případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je
třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby.
Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je
nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců
[rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný
v Souboru pod č. C 1 176)]. 2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo;
zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i
domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se
držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.
3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po
případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu (k
tomu se poznamenává, že pokud by právní předchůdce držitele sám právo vydržením
nabyl, nebylo by možno dobu jeho držby započítat do doby držby nynějšího
držitele – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22
Cdo 821/2010). Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení
vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení
domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby. Ovšem k závěru o
držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen
držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.),
resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový
titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci
(vlastnického práva k ní). Jestliže pozemek užívá současně více osob, pak je
třeba zvážit, která z nich je držitelem (nejde-li o spoludržbu jako obdobu
spoluvlastnictví, není držba téže věci více osobami možná). Pak je třeba mj.
zjistit, zda některý z uživatelů nevystupuje s jejich (byť konkludentním)
souhlasem vůči ostatním jako vlastník věci. Důkaz o okolnostech zakládajících
držbu leží na osobě, která se vydržení dovolává; pokud držbu věci či práva
neprokáže, pak k vydržení nemohlo dojít a je nadbytečné zabývat se její dobrou
vírou.“
Takové závěry se však z rozhodnutí odvolacího soudu vysledovat nelze. Odvolací
soud uvádí faktickou chronologii majetkových záležitostí v dané věci tak, jak
byla v průběhu řízení zjištěna; to však k posouzení případného vydržení v dané
věci nedostačuje.
Stěžejní část rozhodnutí odvolacího soudu vychází z konstatování, že v roce
1983 mělo dojít ke směně částí dvou pozemků, která se fakticky realizovala tak,
že díl pozemku právních předchůdců žalované převzal právní předchůdce vedlejší
účastnice na straně žalobkyně oproti dílu, který převzali právní předchůdci
žalované. Za nesporné odvolací soud považoval, že po právní stránce „tato
záležitost dořešena nebyla“. Současně odvolací soud vyšel z toho, že iniciativu
této směny vyvolal MNV XY ve svém vlastním zájmu, přičemž bylo na něm, aby
„osud svého majetku sledoval tak, aby ho i v souladu se svojí vůlí realizoval“.
Dále odvolací soud uvedl, že „je nepochybné, že nebyl dán jediný objektivní
důvod, který měl jakýmkoliv způsobem zpochybňovat vlastnictví, resp. tehdy
osobní užívání v souladu se zákonem, právních předchůdců žalované, a v důsledku
následně uzavíraných smluv, případně výsledku dědického řízení i žalované“ s
tím, že až do roku 2015 ani žalobkyně, ani vedlejší účastnice na její straně do
tohoto pokojného stavu nezasáhly. Přestože takto formulovaný závěr odvolacího
soudu naznačující, že nebyl dán důvod ke zpochybnění vlastnictví, by mohl
směřovat i k úvaze o smluvním nabytí vlastnického práva, z předchozího poukazu
na to, že „směnná záležitost nebyla dořešena“ a z následně uvedeného závěru, že
„dobrá víra užívání sporného pozemku č. XY trvala od roku 1983, tedy více než
30 let, splnění podmínky užívání pozemku v dobré víře po dobu deseti let byla v
souzené věci splněna“ lze usuzovat, že snad odvolací soud směřoval spíše k
úvaze o vydržení vlastnického práva.
Ani tento závěr však nelze v dané věci postavit najisto, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje žádné konkrétní
právní posouzení věci opřené o zákonné ustanovení. Jestliže však odvolací soudu
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř., lze snad usuzovat
na to, že i odvolací soud uvažoval o naplnění podmínek pro vydržení
vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
V takovém případě však bylo nezbytné, aby odvolací soud vysvětlil své úvahy
opírající se o absenci platného smluvního titulu k nabytí vlastnického práva a
o možný putativní titul, a to tím spíše, že jednoznačné závěry v tomto směru
neučinil ani soud prvního stupně. Ten totiž uvedl, že „žalovaná, resp. její
právní předchůdci – rodiče manželé V. – předmětné nemovitosti drželi od roku
1983 v dobré víře, že jsou jejími vlastníky. Na základě směny pozemku, k němuž
došlo v roce 1983 z iniciativy tehdejšího Městského národního výboru, se právní
předchůdci žalované, tedy manželé V., ujali držby pozemku parc. č. XY v kat.
území XY a tuto držbu v dobré víře realizovali oni, a posléze žalovaná až do
doby podání žaloby“. Současně však soud prvního stupně uvedl, že „není pochyb o
tom, že kupní smlouva může být putativním titulem držby. Na základě této
smlouvy se chopila žalovaná (resp. její právní předchůdci) držby nejen pozemků,
které skutečně nabyla, nýbrž i držby předmětného pozemku, který držela ona a
její právní předchůdci po celou vydržecí dobu v dobré víře“.
Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého rozhodnutí při úvaze o vydržení
uvažoval o důsledcích směnné smlouvy a o kupní smlouvě.
Odvolací soud se naproti tomu omezil na konstatování, že v roce 1983 „mělo
dojít ke směně částí dvou pozemků, která se fakticky realizovala tak, že díl
pozemku právních předchůdců žalované převzal právní předchůdce vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně oproti dílu, který převzali právní předchůdci
žalované“. Je však otázkou, zda odvolací soud vůbec tuto úvahu o směnné smlouvě
poměřoval myšlenkou putativního titulu, jestliže současně výslovně uvedl, že
bylo nesporné, že „po právní stránce tato záležitost dořešena nebyla“. Jestliže
by takové „nedořešení“ byla stranám známo již od počátku, jen velmi obtížně by
bylo možné uvažovat o dobré víře, pokud by subjekty, které se měly podílet na
směně, věděly, že k právnímu uzavření této směny nedošlo a vznikl pouze
faktický, byť dlouhodobý, stav, na který poukazuje žalobkyně, a který také
zdůrazňuje odvolací soud. To platí tím spíše, že v katastru nemovitostí není
zapsaný tzv. duplicitní zápis, ale výlučné vlastnické právo žalobkyně.
Jestliže by snad tedy měla být směnná smlouva oním putativním titulem, musel by
odvolací soud své závěry formulovat výrazně podrobněji a jednoznačněji zejména
ve vztahu k okolnostem, z nichž by bylo možno dovozovat dobrou víru držitele.
Bez ohledu na výše uvedené by však rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo ani z
dalšího důvodu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací
soud považoval zjevně za správná, se podává postupný způsob nabývání
vlastnického práva žalovanou. Žalovaná v průběhu řízení uváděla, že pozemek
parc. č. XY je součástí pozemku parc. č. XY (dříve parc. č. XY), který nabyla
spolu s pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v podílu
ideální jedné poloviny, kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1981 od svých rodičů
manželů V.; dále v podílu ideální jedné dvanáctiny v dědickém řízení po svém
otci V. V., usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 s právní mocí ke dni 21. 4.
2008, a v podílu 5/12 darovací smlouvou od své matky J. V. ze dne 18. 10. 2010.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která odvolací soud zjevně
považoval za správná, že kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1981 prodávající manželé
V. a J. V. jako vlastníci rodinného domu č. p. XY, parcely č. XY – stavební o
výměře 316 m? a parcely č. XY – zahrady o výměře 1001 m? v katastrálním území
XY, prodávali do bezpodílového spoluvlastnictví kupujícím B. a A. P. (zeti a
dceři) jednu polovinu rodinného domu č. p. XY s parcelou č. XY – stavební, a
parcelu č. XY – zahradu v XY. Z dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů ze dne 7. 12. 1984 pak zjistil, že do výlučného
vlastnictví A. P., rozené V., připadá polovina rodinného domu č. p. XY s
parcelou č. XY – stavební a parcelou č. XY – zahradou v XY. Z usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 27 D 1814/2007-55, které
nabylo právní moci dne 12. 4. 2008, vzal za prokázané, že žalovaná nabyla ? na
budově XY, č. p. XY – bydlení, postavené na stavební parcele č. XY v XY – XY, s
podílem 1/12 na stavební parcele č XY a na pozemkové parcele č. XY – zahrada. Z
darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 10. 2010 bylo
zjištěno, že J. V. jako dárce darovala žalované svůj podíl na rozsahu ideálních
5/12 domu č. p. XY na stavební parcele č. XY, pozemku stav. parc. č. XY a
pozemku parc. č. XY. Z uvedeného tedy vyplývá jistá časová souslednost
nabývacích titulů ve prospěch žalované.
Uvažují-li soudy v řízeních o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva
i s přihlédnutím k držbě právních předchůdců držitele, vychází odvolací soud ze
své ustálené judikatury potud, že nabytí vlastnického práva vydržením právním
předchůdcem účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého
vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového
účastníka. Tento závěr odráží argumentaci, podle které námitka držitele, že
sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na
výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní
předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a
převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným
katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo na základě
převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při
uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v
držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud
by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich
vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho
dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala
do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let [k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 2128/2005 (uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy, 2007, č. 3, str. 102 a násl.)].
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné
nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v
soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího
závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že
vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení
svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového
účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v
rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od
svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (uveřejněný v
Souboru pod C 10 333)].
Tato východiska nalézací soudy nezohlednily, protože jak soud prvního stupně,
tak také soud odvolací pouze konstatovaly dlouhodobou (více než třicet let
trvající) držbu žalované a jejich právních předchůdců, aniž by jakkoliv
konkretizovaly, kdo a ke kterému konkrétnímu datu vlastnické právo vydržením, a
v jakém rozsahu, nabyl. Zohlednění těchto skutečností bylo namístě již proto,
že z obsahu rozhodnutí nalézacích soudů se nepodává vyloučení nabytí
vlastnického práva vydržením již na straně právních předchůdců žalované,
jestliže odvolací soud konstatoval nezpochybněnou dlouhodobou držbu právních
předchůdců žalované, která vlastnické právo nabývala postupně, mimo jiné v roce
2008 a 2010. Jestliže by pak již tito právní předchůdci vlastnické právo
vydržením (ať již jenom v částečném rozsahu) nabyli, musely by se soudy zabývat
buď tím, zda takto nabyté vlastnické právo bylo na žalovanou nějakým způsobem
převedeno, případně zda následně splnila sama žalovaná podmínky pro nabytí
vlastnického práva vydržením bez ohledu na držbu svých právních předchůdců.
Takové posouzení by v dané věci bylo namístě tím spíše, že žalovaná od svých
právních předchůdců nenabyla vlastnické právo jednorázově, ale na základě
několika právních titulů v různých časových obdobích. U právních titulů z roku
2008, resp. 2010 (pokud by je bylo možné považovat za putativní tituly
umožňující úvahu o vydržení vlastnického práva), je zřejmé, že ke dni podání
žaloby (17. 2. 2017) by u nich nemohlo dojít k uplynutí běhu desetileté
vydržecí doby, jestliže by se běh takové lhůty odvíjel od právní moci
rozhodnutí vydaného v dědickém řízení (zde dovolací soud odhlíží od možného
uchopení se držby v dřívější době po úmrtí zůstavitele, protože touto otázkou
se v řízení nikdo nezabýval), resp. od uzavření kupní smlouvy. Rozhodnutí
dědického soudu ani kupní smlouvu ze dne 18. 10. 2010 však odvolací soud jako
případné putativní tituly vůbec neposuzoval, a proto k nim ani žádné závěry,
které by mohl dovolací soud přezkoumat, neučinil. V této souvislosti pak
dovolací soud pro úplnost dodává, že nelze vyloučit, že v dané věci pak bude
možná nutné posuzovat splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva i z
hlediska dopadu nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. To
ostatně měl promítnout do svého rozhodnutí z hlediska vysvětlení, jaký význam
má či naopak nemá na souzenou věc nabytí účinnosti tohoto zákona, již odvolací
soud, jestliže uzavřel, že k narušení „pokojného stavu“ došlo až v roce 2015,
tj. po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k té části
rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok týkající se
vzájemného návrhu žalované, byl uplatněn právem.
S tímto výrokem souvisí i ta část žalobního nároku, kterou se určení
vlastnického práva k pozemku parc. č. XY domáhala již žalobkyně. V této části
pak odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, který na
požadovaném určení neshledal naléhavý právní zájem již proto, že žalobkyně je
ohledně tohoto pozemku zapsaná jako jeho vlastnice, s argumentem, že „v
situaci, kdy bylo vyhověno jejímu návrhu (myšleno vzájemnému návrhu žalované),
tedy určeno její vlastnictví ke spornému pozemku, je již nadbytečné hodnotit
právní zájem na určovací žalobě, neboť v případě úspěchu žalované v dané věci
nemůže být přirozeně úspěšná žalobkyně.“ Jestliže zamítnutí žaloby žalobkyně v
této části není opřeno o žádný jiný důvod a z výše uvedených důvodů neobstojí
vyhovění vzájemnému návrhu žalované, je zřejmé, že nemůže obstát ani ta část
potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, která se týká zamítnutí žaloby
žalobkyně ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nijak v odůvodnění rozhodnutí
nevyjádřil k pozemku parc. č. XY, ohledně něhož bylo potvrzeno zamítnutí žaloby
učiněné soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za nepřezkoumatelné.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě procesní vadou, dovolatelka v
této souvislosti obsahově vymezila otázku procesního práva [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud pak i v této otázce shledal dovolání přípustným a zároveň
důvodným.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci
vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které
skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další
důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní
stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a
provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s
vyhlášeným odůvodněním.
Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý
proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí
vypořádat
s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře
jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak
tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec,
nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost
jimi vydaných rozhodnutí [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či rozsudku ze dne 20. 4. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Nelze nicméně opomíjet závěr, k němuž dovolací soud ve své judikatuře dospěl a
to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Samotná absence odůvodnění rozhodnutí
soudu s náležitostmi vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř. je pak způsobilá
založit důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska
náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V projednávaném případě však v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu absentuje
jakákoliv zmínka o sporné části pozemku parc. č. XY, byť o tomto bylo ve
výrokové části rozhodnuto. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze
tudíž v intencích závěrů formulovaných ve shora citovaných rozhodnutích
považovat za nepřezkoumatelné.
Byť soud prvního stupně při formulaci svých právních závěrů (bod 68 odůvodnění)
výslovně pozemek parc. č. XY výslovně nezmiňuje, z obecné formulace
„specifikovaných nemovitostí“, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnického
práva, lze snad usuzovat, že se jeho úvaha týká i tohoto pozemku. Důvodem pro
zamítnutí žaloby pak zřejmě je, že na požadovaném určení neshledal soud prvního
stupně naléhavý právní zájem proto, že žalobkyně je jako vlastnice pozemků, k
nimž se domáhá určení vlastnického práva, zapsána v katastru nemovitostí.
Přestože pak dovolatelka v rámci podaného odvolání výslovně vyjádřila nesouhlas
s názorem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k
pozemku parc. č. XY, s touto námitkou se odvolací soud žádným způsobem
nevypořádal a ve svém rozhodnutí se vlastně ani o pozemku parc. č. XY v této
souvislosti vůbec nezmiňuje.
I kdyby snad bylo možné usuzovat na to, že potvrzením rozsudku soudu prvního
stupně i v této části vyjádřil odvolací soud souhlas s názorem soudu prvního
stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nebyl by
takový závěr správný.
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o.
s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.
2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně.
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo
nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze
mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění –
lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu
právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba
přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro
právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může
splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence
právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze
další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je,
závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho
pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném
ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009
(dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné v Souboru pod č. C 13 841)].
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší
soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5), a v usnesení ze
dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4264/2007 (dostupném na www.nsoud.cz), s tím, že žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí
nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není
žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v
případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné
nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze
totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se
skutečným právním stavem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Zpochybnění vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. 146/2 je v dané věci
nesporné. Jestliže v rámci vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a podle
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 18), kde odvolací soud výslovně
uvádí, že je rozdílný stav katastrální a faktický, protože žalovaná sporné
pozemky užívá, je zřejmé, že je relevantně zpochybněno tvrzené vlastnické právo
žalobkyně. Tato spornost se projevuje již i tím, že žalobkyně s ohledem na
nastalý stav nemůže vykonávat vlastnická práva ke své nemovitosti v celém
rozsahu.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěry odvolacího soudu v daném případě v
dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl
proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu