22 Cdo 4264/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) R. V., 2) Ing. R. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 1500/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007, č. j. 16
Co 403/2005-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
dubna 2005, č. j. 14 C 1500/2003-38, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4735 zapsaného u Katastrálního úřadu
B.-v. na LV č. 436 k. ú. M. (dále jen „předmětný pozemek“) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2007,
č. j. 16 Co 403/2005-63, ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů změnil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst.
2
písm. b) o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Žalobce spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení
existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalobce k
pozemku za situace, kdy je žalobce jako vlastník tohoto pozemku zapsán v
katastru nemovitostí, přičemž jeho vlastnictví bylo „objektivně zpochybněno
kvalifikovanou právní skutečností, a to zneplatněním jeho nabývacího titulu v
pravomocně skončeném soudním řízení o určení vlastnictví sousedících
nemovitostí mezi stejnými účastníky“.
Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí již z toho důvodu, že na řešení této právní otázky není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno; závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem je správný.
Odvolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení existence
naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení potud, že bez
požadovaného rozhodnutí je jeho právní postavení nejistým.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že
má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.].
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by
bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní
postavení nejistým
(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972,
sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení
by mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c)
o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou
naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení,
neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by
pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá. (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 21).
Žalobce v předmětné věci spatřoval naléhavý právní zájem na jím
požadovaném určení ve skutečnosti, že jeho vlastnictví bylo zpochybněno v
řízením vedeném
u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 23/92 (nyní 14 C 99/2006), ve
kterém bylo určeno vlastnictví právních předchůdců žalovaných k nemovitostem v
katastru obce N. k datu jejich úmrtí, přičemž společným nabývacím titulem
právních předchůdců žalovaných k nemovitostem v katastrálním území N. i k
předmětnému pozemku je kupní smlouva z roku 1948. Okamžikem, kdy soud
pravomocně rozhodl
o „změně vlastnictví“ k nemovitostem v k.ú. N., nastala u žalobce objektivní
nejistota, zda je vlastníkem nemovitosti v katastru M.
Odvolací soud neshledal na žalobcem požadovaném určení naléhavý právní
zájem, přičemž vycházel ze zjištění, že ve věci vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 23/92, resp. aktuálně pod sp. zn. 14 C 99/2006 bylo
soudem prvního stupně rozhodnuto, byť nepravomocně, že vlastníkem nemovitostí v
k. ú. N. je žalobce poté, kdy předchozí zamítavá rozhodnutí soudu prvního a
druhého stupně byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Odvolací
soud pak uzavřel, že okolnosti, na jejichž základě žalobce dovozoval naléhavý
právní zájem ke dni rozhodování odvolacího soudu, nejsou dány.
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se
Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22
Cdo 655/2001, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5, se
závěrem, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostí může mít
i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, jestliže bylo její nabyté
právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybněno převodcem a není přitom dán důvod
k žalobě na plnění.
V předmětné věci však ke kvalifikovanému zpochybnění vlastnického práva
žalobce nedošlo. Sám dovolatel v dovolání – a v průběhu řízení před nalézacími
soudy – výslovně uvádí, že nebyla podána žaloba zpochybňující jeho vlastnictví
a ani sami žalovaní jeho vlastnictví k předmětnému pozemku nezpochybňují. Za
této situace nemůže být vyjádřením kvalifikovaného zpochybnění vlastnického
práva žalobce samotná okolnost, že v jiném soudním řízení probíhajícím mezi
účastníky, jehož předmětem však není předmětný pozemek, došlo ke zpochybnění
vlastnického práva žalobce k jiným pozemkům, které byly převedeny na právní
předchůdce žalovaných stejným nabývacím titulem jako předmětný pozemek, a to
zvláště v situaci, kdy soudním rozhodnutím, byť dosud nepravomocným, bylo
kladně rozhodnuto o vlastnickém právu žalobce. Existence takového soudního
řízení nevypovídá nic o tom, zda žalovaní hodlají zpochybnit vlastnické právo
žalobce i k předmětnému pozemku. Jestliže by totiž žalovaní měli v úmyslu
zpochybnit vlastnické právo žalobce i k tomuto pozemku, nebránila jim žádná
skutečnost učinit tak již přímo v řízení vedeném nyní pod sp. zn.
14 C 99/2006. Nicméně důvody, pro které uplatnili žalovaní určovací nárok k
dalším pozemkům, se nemusí vztahovat i k pozemku, který je předmětem tohoto
řízení. Z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. září 2006, č. j. 14
C 99/2006-383, se totiž ostatně podává, že spor vztahující se k části
nemovitostí převedených na právní předchůdce žalovaných kupní smlouvou z března
1948 byl vyvolán duplicitním zápisem vlastnického práva k těmto nemovitostem ve
prospěch žalobce i žalovaných, zatímco ve vztahu k pozemku, jenž je předmětem
tohoto řízení je žalobce zapsán jako jeho výlučný vlastník.
Naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení nesvědčí – oproti
přesvědčení dovolatele – ani jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve
věcech sp. zn. 22 Cdo 1868/2005 a 22 Cdo 428/2007, neboť ta dopadají právě na
případy, kdy vlastnické právo osoby zapsané v katastru nemovitosti jako
vlastník bylo relevantně zpochybněno. Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo
1868/2005 (rozsudek ze dne 4. října 2006 je k dispozici na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) se jednalo o
situaci, kdy žalovaná zpochybnila, a to i v soudním řízení, spoluvlastnické
právo žalobců i k podílu, který byl jako jejich majetek zapsán v katastru
nemovitostí, z čehož dovolací soud dovodil naléhavý právní zájem na určení
jejich spoluvlastnických podílů. Ve věci vedené pod sp. 22 Cdo 428/2007
(rozsudek ze dne 28. února 2007 byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy, 2007,
č. 9, str. 352) byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledán s
ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí.
O žádný z těchto případů se však v souzené věci nejedná a určovací
žaloba v daném případě nemůže plnit preventivní funkci, jestliže žalovaní
žádným způsobem vlastnické právo žalobce, jenž je jako vlastník zapsán v
katastru nemovitostí, k předmětnému pozemku žádným způsobem nezpochybnili a
nezpochybňují. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje i na vyjádření
žalovaných k žalobě ze dne 8. června 2004, v němž výslovně potvrzují, že ve
vztahu k předmětnému pozemku neuplatnili žádné nároky a neučinili žádné kroky,
které by vlastnictví žalobce zpochybnily, v důsledku čehož není postavení
žalobce nejisté.
Dovolatel výslovně napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu