22 Cdo 2503/2024-544
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně Thornhill, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Malé náměstí 144/1, IČO:
28174593, zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze,
Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18,
2) městské části Praha XY, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 349/2011, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo
2378/2016-311, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud
prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2015, č. j. 21 C 349/2011-160, a rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 1. 2016, č. j. 13
Co 377/2015-196.
2. V dalším řízení soud prvního stupně věc znovu projednal a rozsudkem
ze dne 23. 5. 2023, č. j. 21 C 349/2011-465, uložil žalovaným povinnost zdržet
se užívání části parcely č. XY v k. ú. XY, která je označena jako díl „XY“ o
výměře 79,4 m2 v určení výměr pozemku č. XY v k. ú. XY, vypracovaném úředně
oprávněným zeměměřičským inženýrem Nikolajem Marčevem pod č. 7/2014 (výrok I) –
(dále jen „daná část předmětného pozemku“), jež je součástí tohoto rozsudku
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že B. D. byla vlastnicí
pozemku č. XY se stavbou č. p. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) od
roku 1939. V roce 1961 odbor výstavby Obvodního národního výboru pro Prahu XY
vydal povolení na stavební úpravy předmětného pozemku spočívající mimo jiné v
odbourání přístavku v přízemí stavby č. p. XY. V tomtéž roce byla výměrem
hospodářského odboru Obvodního národního výboru pro Prahu XY na stavbu č. p. XY
zavedena národní správa a národním správcem byl ustanoven Obvodní podnik
bytového hospodářství v Praze XY. B. D. nebyla o žádném z těchto úkonů
vyrozuměna. Rozhodnutím odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
10. 2. 1999 byla ulice XY nově zařazena do sítě místních komunikací III. třídy
s odůvodněním, že jde o veřejně přístupnou pozemní komunikaci, která slouží
převážně místní dopravě na území obce. Právní nástupce B. D. pan J. F. následně
nabyl předmětný pozemek zpět v restituci.
4. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že za situace,
kdy B. D. nemohla nijak zasáhnout proti využívání dané části předmětného
pozemku jako součásti vozovky vedoucí z ulice XY do ulice XY, nemůže
skutečnost, že se takovému užívání nijak nebránila, vést k závěru, že trpěla
její užívání neomezeným počtem osob. Nelze proto dovozovat ani její
konkludentní souhlas s veřejným užíváním dané části předmětného pozemku, pročež
nelze činit závěr, že by tato sloužila obecnému užívání jako „komunikační
spojení z ulice XY do ulice XY“. Uzavřel, že daná část předmětného pozemku není
ze strany žalovaných považována za veřejné prostranství po právu, a tedy je do
vlastnického práva žalobkyně zasahováno bez jakéhokoli oprávnění.
5. K odvolání žalovaného 1) odvolací soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024,
č. j. 13 Co 298/2023-509, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že daná část předmětného pozemku
je podle rozhodnutí odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10.
2. 1999, č. j. MHMP – 14 690/1998/DOP-R5/Fi-Sá, místní komunikací III. třídy a
podle stanoviska oddělení dopravy odboru péče o veřejný prostor městské části
Praha 1 ze dne 19. 3. 2021, č. j. PMČP1 332069/2020/ODOP/131/Pi, veřejným
prostranstvím. Uvedl, že vlastníkem místní komunikace, coby samostatné věci v
právním smyslu, je žalovaný 1) a vlastníkem pozemku, na němž se komunikace
nachází, je žalobkyně. Vzhledem k tomu, že pozemní komunikace je veřejným
prostranstvím, dovodil, že i daná část předmětného pozemku je veřejným
prostranstvím. Úprava pozemních komunikací je pak lex specialis ve vztahu k
úpravě veřejných prostranství. Uzavřel, že „omezení vlastnického práva
žalobkyně tak nevyplývá z kategorizace pozemku jakožto veřejného prostranství,
ale právě ze skutečnosti, že je na něm umístěna stavba coby samostatná věc".
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost shledala v otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zaprvé
odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o zásadách nemo
turpitudinem suam allegare potest a ius ex iniuria non oritur, např. na
usnesení sp. zn. 33 Cdo 1243/2022, které podle tvrzení dovolatelky odvolací
soud nerespektoval. Uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že daná část
předmětného pozemku na XY ulici vznikla protiprávní demolicí budovy ve
vlastnictví B. D. Dovolávala se mimo jiné toho, že rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 10. 2. 1999 se nevztahuje na danou část předmětného
pozemku, neboť na jejím právním stavu se demolicí části budovy nic nezměnilo
(tato skutečnost nebyla promítnuta do katastru nemovitostí), a že toto
rozhodnutí bylo doručeno toliko Technické správě komunikací a není na něm
vyznačena doložka právní moci. Pokud by danému rozhodnutí měly být přiznány
jakékoli právní důsledky, došlo by k porušení zásady ius ex iniuria non oritur,
neboť z původního bezpráví by vznikl právem aprobovaný stav. Zadruhé odkázala
na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o právním režimu veřejných
prostranství citovanou v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22
Cdo 2378/2016-311, týkající se souhlasu vlastníka jako předpokladu vzniku
veřejného prostranství. Odvolací soud se podle žalobkyně podmínkou souhlasu
vůbec nezabýval. Zatřetí, odkázala také na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (např. na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2873/2010) o právním režimu
místních komunikací. Uvedla, že i ke vzniku pozemní komunikace jako samostatné
stavby je vyžadován souhlas vlastníka pozemku, přičemž žalovaní v tomto řízení
ani netvrdili, že by kamenná dlažba umístěná do štěrkového podkladu, která
tvoří povrch dané části předmětného pozemku, byla z právního hlediska
samostatnou věcí. V tomto případě by se však jednalo o stavbu na cizím pozemku.
Považovala za absurdní, že by původní žalobce J. F. nabyl v restituci část
zemského povrchu, který se nachází pod místní komunikací. A konečně namítala
porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud v průběhu řízení
neprovedl žádný důkaz a jeho rozhodnutí neobsahuje prakticky žádné hodnocení
důkazů. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09, povinnost
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Nepovažovala za přípustné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi
okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání nebyla řádně
vymezena přípustnost dovolání, neboť žalobkyně nespecifikovala, v čem došlo k
odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále – mimo jiné v
souvislosti s posouzením komunikace jako samostatné stavby – odkázal na § 9
odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Navrhl, aby dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto.
9. Žalobkyně v replice setrvala na své argumentaci uvedené v dovolání.
10. Žalovaný 2) se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Z obsahu dovolání [zejména odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2873/2010, (dostupný stejně jako další níže
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)] vyplývá otázka možnosti
umístění pozemní komunikace jakožto samostatné věci v právním smyslu na cizím
pozemku bez souhlasu jeho vlastníka.
14. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při
jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy
je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací
je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových
komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní
komunikace není součástí pozemku.
16. Vede-li místní komunikace, která je stavbou ve smyslu občanského
práva, a tudíž i věcí v právním smyslu, přes pozemek, který je ve vlastnictví
jiné osoby než vlastníka místní komunikace, pak je třeba rozlišovat otázku
práva mít na cizím pozemku stavbu komunikace a příp. nároku vzešlého z
neoprávněného umístění stavby komunikace na cizím pozemku na straně jedné, a
právo užívat tuto místní komunikaci na straně druhé (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2873/2010). O neoprávněnou stavbu jde v
případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99).
17. V projednávané věci odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že na
dané části předmětného pozemku se nachází stavba místní komunikace jako
samostatná věc v právním smyslu ve vlastnictví žalovaného 1), shledal, že sama
tato skutečnost zakládá i omezení vlastnického práva žalobkyně k dané části
předmětného pozemku. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
se však vůbec nezabýval tím, na základě jakého právního důvodu byla stavba
pozemní komunikace na danou část pozemku umístěna, tedy zda se jedná o stavbu
oprávněnou či neoprávněnou. Takové zjištění je nicméně pro rozhodnutí ve věci
rozhodující, neboť pokud by nebylo zjištěno oprávnění žalovaného 1) mít na
předmětném pozemku umístěnu stavbu pozemní komunikace, pak by se žalobkyně po
právu domáhala zdržení se užívání dané části předmětného pozemku. Již jen z
tohoto důvodu tak odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného
právního posouzení věci, neboť o naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
1 o. s. ř. jde i v případě, že některou z právních otázek, jež připadaly v
úvahu, neřešil; jedná se o neúplné právní posouzení věci (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 462/2022).
18. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek
zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu
řízení.
19. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku možnosti
umístění pozemní komunikace jakožto samostatné věci v právním smyslu na cizím
pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, dalšími v dovolání vymezenými otázkami a
námitkami (viz bod 7 tohoto rozsudku) se dovolací soud, s ohledem na zrušení
napadeného rozsudku, pro jejich předčasnost nezabýval. Těmito nechť se zabývá
odvolací soud v dalším řízení, pokud shledá, že žalovanému 1) svědčí právo mít
na dané části předmětného pozemku umístěnou stavbu pozemní komunikace.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu