33 Cdo 1243/2022-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
LABOX spol. s r.o. se sídlem v Jirnech, Brandýská 8, identifikační číslo
49707833, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem v Praze 10, K
Sokolovně 37/2, proti žalované PRIMA spol. s r.o., se sídlem v Hradci Králové,
Bratří Štefanů 973/63a, identifikační číslo 00486361, zastoupené JUDr. Romanem
Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o 165 893 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C
67/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 4. 1. 2022, č. j. 47 Co 169/2021-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9 728,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Romana Krmenčíka, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 1.
2022, č. j. 47 Co 169/2021-63, potvrdil rozsudek ze dne 23. 6. 2021, č. j. 12 C
67/2021-33, jímž Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“)
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 165 893 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 22. 11. 2019 do zaplacení a žalované
přiznal na náhradě nákladů řízení 35 085,40 Kč; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalovaná - přestože je přesvědčena, že dovolání nenaplňuje podmínky
přípustnosti, resp. že žalobkyně řádně nevymezila přípustnost dovolání - se
vyjádřila ke všem dovolacím námitkách a navrhla, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnulo, případně jako nedůvodné zamítnuto. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-
li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že
dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak,
musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není úkolem
dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při
pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy
povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na §
237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně
odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či
procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený
postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených
formálních náležitostí dovolání. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za
to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval
absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval
zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní
reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na
spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí
jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolání – přes svou obsáhlost - uvedené postuláty nesplňuje. Formulace, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a
to v rozsahu těchto aspektů: a) odvolací soud nedostál svým povinnostem
plynoucích mu z rozhodovací praxe NS ČR a nálezů ÚS ČR, když ve věci dospěl ke
zcela formalistickému závěru, aniž by řádně zkoumal individuální aspekty dané
věci a své závěry řádně odůvodnil, b) odvolací soud na své rozhodnutí nesprávně
aplikoval rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 a sp, zn. 25 Cdo 1620/2020,
která na danou věc zjevně nenapadá, tedy je nelze analogicky aplikovat, a c)
přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, by bylo namístě formulovat
nově a přesněji zásady posuzující naplnění aplikace jeho § 6 v soudní praxi a
její dopad na konkrétní řešení soukromoprávních vztahů účastníků řízení, vše za
situace, kdy rozvinutí a upřesnění této zásady demokratického právního systému
je důležité z hlediska principu právní jistoty, protože obecná formulace tak,
jak byla pojata může svádět k zneužívajícím výkladům či výkladům, které ve své
podstatě mohou vést k právním jednáním odporujícím dobrým mravům, které však
zůstanou obecně nesankcionována“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v
intencích ustanovení § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka pod bodem a), že
„odvolací soud nedostál povinnostem, které mu plynou z rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně z nálezů Ústavního soudu“, nespecifikuje, při řešení
jakých konkrétních otázek hmotného nebo procesního práva se soudy odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zmiňuje-li rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 a 25 Cdo 1620/2020, pak nikoli proto, že by
odvolacímu soudu vytýkala, že se od jejich závěrů při rozhodování odchýlil, ale
naopak proto, že je přesvědčena, že jimi soudy (konkrétně soud prvního stupně)
podpořily svou argumentaci, ačkoli jejich závěry na nyní posuzovanou věc
nedopadají. V bodě c) se pak žalobkyně dožaduje nově, resp. přesněji formulovat
zásady pro aplikaci § 6 o. z. v soudní praxi, aniž uvádí, zda otázku výkladu §
6 o. z. má za dosud dovolacím soudem neřešenou nebo zda požaduje, aby dovolací
soud vyložil citované ustanovení zákona jinak než ve svých dosud vydaných
rozhodnutích (namátkou lze zmínit rozsudky ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo
56/2019, ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, nebo v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021). Chybějící údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), nelze dovodit ani z obsahu
tohoto podání. Nesouhlas s právním závěrem, že její pohledávka je promlčena,
dovolatelka zakládá na vlastní – od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi, že
v listině ze dne 25. 4. 2016 neupomínala žalovanou o vrácení zádržného, nýbrž
že tato listina sloužila pouze k inventarizaci jejích pohledávek, jejíž
součástí je oznámení obchodnímu partnerovi, že pohledávka je evidována, a že
neměla reálně možnost zjistit, zda žalovaná již předala dílo investorovi. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že bez dalšího přisvědčil argumentaci žalované
s odkazem na zásadu, že práva patří bdělým a podřadil věc co do počátku
subjektivní promlčecí lhůty hledisku zaviněné nevědomosti žalobkyně, zatímco
její právní názor, že se na případ vztahují zásady formulované v § 6 o. z. (že
nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, tedy jednání, které vyvolal
nebo nad kterým má kontrolu), nerespektoval. Dovolatelka pomíjí, že dovolací
soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost
(úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení s
úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění
způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přisvědčit nelze názoru, že vznesení námitky promlčení žalovanou v dané
věci odporovalo dobrým mravům ve smyslu tezí uvedených v nálezu Ústavního soudu
ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II ÚS 2062/2014, nebo v řadě jí zmíněných
rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. že jednání žalované lze označit za nepoctivé
jednání.
Dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že obecná právní zásada
nemo turpitudinem suam allegare potest byla součástí právního řádu již před
účinností zákona č. 89/2012 Sb. (tj. před 1. lednem 2014), a to nikoli jen jako
„podpůrné“, nýbrž jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4008/2010, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, nebo jeho usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo
5170/2007, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015, popř. nálezy
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, a ze dne 22. 2. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2849/07). Není tudíž potřeba její výklad „zpřesňovat“. Právní otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud zabýval
ve své početné judikatuře; přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen ve
zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak
významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit
námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, nebo jeho rozhodnutí ze
dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5122/2016, případně
nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne
21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS
262/10). O jednání vykazujícímu znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce
není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný
příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Závěr odvolacího soudu, že jednání žalované, která v průběhu řízení uplatnila
námitku promlčení, nelze označit za nemravné, je správný. Odvolací soud
respektoval závěry, které v souvislosti s korektivem dobrých mravů Nejvyšší
soud dovodil např. v rozhodnutích ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze
dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nebo ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33
Odo 561/2006 a které se uplatní i při výkladu § 6 o. z. Zabýval se chováním
žalované vůči žalobkyni, které sice označil za ne zcela korektní, jestliže jí
nesdělila, že dílo bylo investorovi předáno (byť tuto povinnost podle smlouvy
neměla) a pokud zádržné poté, co se stalo splatným, sama dobrovolně žalobkyni
nevyplatila. Shodně se soudem prvního stupně však správně akcentoval, že
chování žalované nedosáhlo takové intenzity, která by jí vyloučila z uplatnění
námitky promlčení. Přihlédl totiž současně k tomu, do jaké míry byla žalobkyně
jednáním žalované omezena ve svých možnostech domoci se svého práva a do jaké
míry se na dalším vývoji posuzovaného právního vztahu podílela její vlastní
nečinnost (při přiměřené opatrnosti, pokud by se se o osud díla alespoň trochu
zajímala, mohla se o předání dozvědět dříve než 3 roky před podáním žaloby). Uzavřel, že žalobkyně měla dostatek možností k ochraně svých práv a její právní
pozice nebyla determinována postojem žalované; marné uplynutí promlčecí lhůty
nezpůsobila žalovaná jednáním, proti kterému žalobkyně neměla žádnou obranu, a
k promlčení práva došlo v důsledku absence jakékoli iniciativy ze strany
žalobkyně, která se o uplatnění svého práva nepostarala, ač tak učinit mohla a
měla. Závěr odvolacího soudu hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých
mravů není zřejmě nepřiměřený a konvenuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu