32 Cdo 1428/2018-198
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CLEAR BALANCE, SE, se sídlem v Praze 8, Libeň, Podlipného 942/11, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 24811718, zastoupené JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou, se sídlem v Lázních Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovanému F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 211 654 Kč a částky 130 822,45 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 231/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2017, č. j. 25 Co 201/2017-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2017, č. j. 25 Co 201/2017-162, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 C 231/2016-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 C 231/2016-134, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 211 645 Kč a částku 130 822,45 Kč v měsíčních splátkách ve výši 6 000 Kč, splatných vždy do konce kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku do zaplacení tak, že splátky budou započteny v pořadí jistina, úrok a smluvní pokuta, a to pod ztrátou výhody splátek, a nahradit jí náklady řízení v částce 53 835 Kč ve splátkách po 6 000 Kč měsíčně, splatných vždy do konce kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po zaplacení plateb dle výroku I.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní věřitel CREDIT ALIANCE, SE, identifikační číslo osoby 24805394, smlouvou o postoupení pohledávky č. 200-067/2014 postoupil žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru č. CA 100187/2012 ze dne 12. 12. 2012, s odkazem na smlouvu zástavní č. CA 100187/2012 z téhož dne, přičemž předmětem postoupení byly veškeré nároky jak ze smlouvy úvěrové, tak ze smlouvy zástavní, včetně nároku na smluvní pokutu; o postoupení žalovaného vyrozuměl oznámením doručeným dne 7.
3. 2014. Původní věřitel a žalovaný jako podnikatel, označený ve smlouvě identifikačním číslem a sídlem, uzavřeli dne 12. 12. 2012 ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), úvěrovou smlouvu, která podle čl. VII bod 1 v částech výslovně neupravených odkazovala na Všeobecné úvěrové podmínky původního věřitele ze dne 1. 6. 2012 (dále též jen „VÚP“). Na základě této úvěrové smlouvy a na žádost žalovaného v souladu s dodatkem č. 1 k úvěrové smlouvě, datovaným rovněž dnem 12.
12. 2012, původní věřitel poskytl žalovanému částku 120 000 Kč podle čl. 1.13 VÚP pro účely podnikání s tím, že žalovaný se v čl. 4/3 smlouvy zavázal doložit způsob využití prostředků pro podnikatelské účely, současně se zavázal vrátit jistinu s úrokem 0,84 % měsíčně, sjednaným podle § 502 odst. 1 obch. zák. v pravidelných splátkách 463 Kč vždy k 7., 14., 21. a 28. dni v měsíci s odkazem na splátkový kalendář, který byl součástí úvěrové smlouvy a z něhož vyplývalo, že celková měsíční splátka činila 1 852 Kč a úvěr měl být splácen v období od 7.
2. 2013 do 28. 1. 2021 v celkovém rozsahu 96 měsíců s tím, že nad rámec minimálních splátek mohl dlužník zaplatit dle svých možností; současně bylo sjednáno oprávnění věřitele podle čl. 11.6.1 VOP požadovat v případě prodlení žalovaného s úhradou více než tří splátek splácení ve splátkách navýšených na 1,5 násobek. V článku 11.4.1 VÚP byla sjednána smluvní pokuta z prodlení ve výši 3 % z každé jednotlivé opožděné platby za každý měsíc prodlení. Žalovaný se k listopadu 2013 dostal do prodlení s úhradou tří splátek, splatnost úvěru nastala uplynutím 30.
dne prodlení s úhradou splátky splatné 7. 11. 2013, tj. ke dni 8. 12. 2013, a věřitel oznámením ze dne 9. 1. 2014 zvýšil od 7. 2. 2014 dohodnutou lhůtní splátku na částku 694 Kč.
Do zesplatnění uhradil žalovaný 6 128 Kč na jistinu a 10 540 Kč na úrok, jeho dluh tak ke dni 8. 12. 2013 činil 113 872 Kč na jistině a 124 868 Kč na úrocích. Po zesplatnění žalovaný zaplatil dne 4. 3. 2014 částku 1 852 Kč a dne 4. 6. 2014 stejnou částku a obě tyto platby byly započteny na nesplacený úrok, který se tím snížil na 121 164 Kč. Dne 29. 3. 2016 žalovaný zaplatil na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 5 C 160/2015-68 částku 23 381,50 Kč, započtenou rovněž na nesplacený úrok, jenž poté činil 97 782 Kč, a dne 20.
6. 2016 zaplatil částku 134 038 Kč, z toho částku 48 582,77 Kč na zákonný úrok z prodlení z nesplacené části úvěru od 9. 12. 2013 do 11. 7. 2016 a částku 85 455,23 Kč na smluvní pokutu z prodlení – nikoliv na jistinu, jak požadoval. Jeho dluh tak činí 113 872 Kč na jistině, 97 782 na úrocích z úvěru a 130 822,45 Kč na smluvní pokutě z prodlení ve výši 3 % měsíčně z nesplacené jistiny a úroku z úvěru od 9. 12. 2013 po dobu 31 měsíců. Soud prvního stupně konstatoval, že ve sporu mezi týmiž účastníky o zaplacení částky 23 381,50 Kč a smluvní pokuty za porušení povinnosti pojistit zastavenou nemovitost ve výši 24 000 Kč, vedeném před týmž soudem pod sp. zn. 5 C 160/2014, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dovodil v rozsudku ze dne 16.
3. 2016, č. j. 25 Co 439/2015-90, že k tvrzení žalovaného, podle něhož smlouvu uzavřel jako spotřebitel a nikoliv jako podnikatel, nelze přihlížet, neboť z úvěrové smlouvy je zcela zřejmé, že ji uzavíral jako podnikatel, když ve smlouvě je označeno jeho identifikační číslo a místo jeho podnikání a v čl. 1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o podnikatelský úvěr, který bude použit pro účely podnikání. Proto je nezpochybnitelný závěr o tom, že žalovaný smlouvu uzavíral jako podnikatel. Pokud se žalovaný dovolává toho, že smlouvu neuzavíral jako podnikatel, nýbrž jako spotřebitel, dovolává se vlastního nepoctivého jednání, kterému není možné přiznat ochranu, a z tohoto důvodu nelze hodnotit jako neplatné ujednání VÚP o zvýšení splátek na 1,5 násobek při prodlení s placením tří splátek.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil i námitku žalovaného, že nejde o vztah řídící se režimem obchodního zákoníku, když v tomto případě jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Soud prvního stupně vyšel z povahy úvěrové smlouvy, jak ji posoudil odvolací soud ve shora uvedeném rozsudku, a uzavřel, že žalovaný se zavázal splatit úvěr v souladu s uzavřenou smlouvou a úvěrovými podmínkami, které byly její součástí, svou povinnost však dosud nesplnil a je proto povinen zaplatit žalobkyni dluh ve výši 113 872 Kč na jistině, 97 782 Kč na úrocích z úvěru a 130 822,45 Kč na smluvní pokutě.
Usoudil, že sazba smluvní pokuty sjednaná ve výši 3 % měsíčně (tj. 36 % ročně) není vzhledem k tomu, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli, nepřiměřená ani s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Námitky žalovaného, že před uzavřením úvěrové smlouvy nepodnikal, k obstarání živnostenského listu byl donucen a z jeho podhledu to byla jen formalita vyžadovaná původním věřitelem, proto by mělo být na předmětnou úvěrovou smlouvu nahlíženo jako na smlouvu spotřebitelskou, soud prvního stupně vyhodnotil jako vyvrácené obsahem živnostenského listu i úvěrové smlouvy a dodal, že pokud se žalovaný při uzavření úvěrové smlouvy prokazoval živnostenským listem, postupoval v rozporu s dobrou vírou věřitele, že uzavírá úvěrovou smlouvu s podnikatelem.
Odmítl argument, že by žalovanému měla být poskytnuta stejná ochrana jako spotřebiteli; zdůraznil, že žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu dobrovolně, k jejímu podpisu ani k obstarání živnostenského listu nebyl nucen, živnostenský list si opatřil proto, aby úvěr získal, a smlouvu uzavíral se záměrem získané prostředky využít na nákup bytového zařízení, tedy v rozporu s ujednáním ve smlouvě. Důkazy navržené žalovaným proto posoudil jako nadbytečné a stran námitek neplatnosti jednotlivých smluvních ujednání odkázal na závěry Krajského soudu v Plzni č. j.
25 Co 439/2015-90. Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 20 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení, zda může žalobkyně požadovat smluvní pokutu sjednanou pouze v obchodních podmínkách (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), zda může požadovat úroky z úroků a zda může platby přednostně započítávat na úroky a na smluvní pokutu a nikoliv na jistinu, jak určil žalovaný, je podstatné, zda žalovaný úvěrovou smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele, jak se v celém průběhu řízení domáhá.
Konstatoval, že k této otázce se vyjádřil již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Co 439/2015, v němž učinil závěr, že žalovaný uzavřel smlouvu jako podnikatel, a to nejen proto, že je ve smlouvě označen svým identifikačním číslem a místem podnikání, ale také tím, že ve smlouvě potvrdil, že se jedná o podnikatelský úvěr, který bude použit pro účely podnikání. Dovodil, že obrana žalovaného, že si živnostenský list vyřídil, protože to po něm věřitel požadoval, aby mu byl úvěr poskytnut, avšak nikdy předtím ani potom nepodnikal, nemůže vést k závěru, že lze na žalovaného nahlížet jako na spotřebitele a na vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele tak, jak to vyplývá z § 262 odst. 4 obch. zák. Argumentoval, že žalovanému muselo být při obstarávání živnostenského listu zřejmé, že ho to posouvá do speciální kategorie osob, s čímž se pojí i určité další povinnosti, např. vést účetnictví, odvádět daně, platit si sociální pojištění apod., neboť jde o notoriety známé prakticky každému.
Jestliže žalovaný zcela cíleně učinil kroky směřující k získání podnikatelského oprávnění, které předložil žalobkyni, aby získal úvěr, a podepsal prohlášení ve smlouvě, že jej použije pro podnikatelské účely, nemůže se dovolávat zvýhodnění, které právní předpisy poskytují v rámci ochrany spotřebitele. Odvolací soud poznamenal, že ve věci jde zejména o to, zda může věřitel požadovat smluvní pokutu sjednanou pouze v obchodních podmínkách (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.
I. ÚSD 3512/11), zda může požadovat úroky z úroků a zda může platby přednostně započítávat na úroky a smluvní pokutu. Odvolací soud uzavřel, že smlouvu o úvěru nemůže shledat neplatnou a nemůže vyloučit aplikaci Všeobecných úvěrových podmínek a tedy nepřiznat žalobkyni nároky z nich vyplývající, nejen proto, že žalovanému nelze přiznat postavení spotřebitele, ale rovněž proto, že sjednaná práva a povinnosti se obecně vzato nejeví jako nepřiměřené ani jednoznačně sjednané jen ve prospěch věřitele nebo jsoucí v rozporu s dobrými mravy.
Dodal, že jednotlivá ustanovení jsou pro dlužníka relativně přísná, avšak tato přísnost ještě nevybočuje z mezí toho, co je obvykle sjednáváno, aby byla zajištěna také určitá ochrana věřitele, a že celkový uplatněný nárok je sice zcela nepřiměřený tomu, že žalovaný si na počátku půjčil částku 120 000 Kč, dlužník však mohl všem důsledků a zvýšeným nárokům věřitele předejít včasným a řádným splácením. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 3 % za měsíc, tj. 36 % ročně, odpovídá tomu, co bývá běžně sjednáváno, naopak v podnikatelských vztazích bývá běžně sjednávána i smluvní pokuta vyšší, není proto důvod pro moderaci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud se a) při řešení otázky, zda smlouva uzavřená mezi účastníky byla simulovaným právním úkonem podle § 41 (míněn zřejmě § 41a) odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dané rozhodnutím sp. zn. 29 Odo 3/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), b) při řešení otázek, zda uzavřená smlouva o úvěru je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku „dle § 301 obch. zák.“, resp. v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., a zda měla být sjednaná smluvní pokuta moderována podle § 301 obch. zák., se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dané rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 1646/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1646/2007), a c) při řešení otázky, zda je ujednání o podřízení právního vztahu ze smlouvy o úvěru obchodnímu zákoníku v rozporu s § 56 odst. 1 obč. zák., se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 4601/2008 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008) a sp. zn. 23 Cdo 2924/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp.
zn. 23 Cdo
2924/2009, uveřejněný pod číslem 5/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel prosazuje názor, že předmětná úvěrová smlouva byla simulovaným právním úkonem, jímž byl zastřen právní úkon jiný, totiž spotřebitelská úvěrová smlouva. Opakuje tvrzení, přednesená již před soudem prvního stupně, že nikdy před uzavřením úvěrové smlouvy nepodnikal a podnikat neměl v úmyslu. Na podzim roku 2012 nalezl v inzertních novinách inzerát, který nabízel možnost získání úvěru, o úvěr projevil zájem a uváděl, že peníze potřebuje na běžné záležitosti.
Zde mu však bylo řečeno, že si musí udělat živnostenský list, že je to ale jen formalita, podnikat ve skutečnosti nemusí a peníze může použít, na co bude chtít. Živnostenský list si tedy vyřídil, následně získal úvěr a finanční prostředky nepoužil na podnikání. Nikdo nekontroloval, na co peníze ve skutečnosti použil, ani jejich použití nechtěl doložit, ač to bylo ve smlouvě uvedeno; věřitel se o záležitost začal zajímat, až když přestal splácet, protože mu nebyla v zaměstnání vyplácena mzda. Po celý život se živil jako zedník v pracovním poměru a tak tomu bylo i po vyřízení živnostenského listu a uzavření úvěrové smlouvy.
Vytýká soudům nižších stupňů, že mu neumožnily prokázat tvrzení ohledně simulovaného právního úkonu a s jeho námitkami se nevypořádaly. Rozpor s dobrými mravy dovolatel shledává v nepoměru mezi půjčenou částkou (120 000 Kč) a tím, co již zaplatil (177 792) a co je vůči němu uplatněno (342 475,95 Kč). Vytýká odvolacímu soudu, že důsledky jeho prodlení neposuzoval uceleně, v celém souhrnu všech sankčních ujednání. Rozebírá jednotlivá ujednání smlouvy, která považuje za problematická, a tvrdí, že žalobkyně a její právní předchůdce vytvořili sofistikovaný model poskytování půjček nízkopříjmovým skupinám občanů, kteří jsou právními laiky, vlastní však nemovitý majetek, a že věřitel v rámci tohoto modelu nemá zájem na splacení půjčky, nýbrž na tom, aby došlo k porušení splátkového kalendáře a nastoupily drakonické sankce.
K tomu, aby byly tyto sankce vymožitelné, jsou dlužníci přiměni k tomu, aby si formálně udělali živnostenské listy a stali se tak podnikateli, neboť u spotřebitelských smluv by byly sjednané sankce neplatné pro rozpor se zákonem. Podle dovolatele tu jde o lichvu, resp. o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku. Podpůrně dovolatel prosazuje názor, že tu byly předpoklady pro moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák.; argumentuje, že úrok byl sjednán ve výši dostatečné, což by mělo platit tím spíše, že došlo k jeho navýšení na dvojnásobek.
Poukazuje také na to, že se s odkazem na § 56 odst. 1 obč. zák.
dovolal relativní neplatnosti ujednání o podřízení právního vztahu režimu obchodního zákoníku, o oprávnění věřitele jednostranně zvýšit splátky na 1,5 násobek a tomu úměrnému zvýšení úrokové sazby, o okamžitém zesplatnění veškerých peněžitých závazků, o tom, že nebude-li úrok z úvěru uhrazen v den splatnosti, hledí se něj jako na nový úvěr, který se slučuje s dosavadním úvěrem, a o oprávnění věřitele stanovit bez ohledu na určení dlužníka, který závazek je plněním splněn. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud posoudil otázky předložené žalovaným v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě otázku, zda je předmětná smlouva simulovaným právním úkonem, posoudil souladně s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008. Tvrdí, že původní věřitel nikdy neměl v úmyslu sjednat s žalovaným spotřebitelskou úvěrovou smlouvu a jeho vůle směřovala k uzavření úvěrové smlouvy podle § 497 a násl. obch. zák. Prosazuje názor, že o simulovaném právním úkonu nelze ani uvažovat, neboť otázka spotřebitelského charakteru úvěrové smlouvy je odvislá od statutu účastníků při uzavření smlouvy, deklarovaného ve smlouvě.
Žalovaný uzavřel smlouvu v pozici podnikatele podle § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák. a prostředky poskytnutého úvěru se zavázal využít ve prospěch podnikání. Podnikatelský charakter úvěrové smlouvy byl v ní jasně deklarován, a pokud žalovaný ve skutečnosti nechtěl úvěr využít pro podnikání, pak zřejmě sám jednal vůči původnímu věřiteli protiprávně a takového jednání se nemůže dovolávat. Žalobkyně dále argumentuje, že v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nemůže být samotný právní úkon, ale pouze výkon práv z něj plynoucích, a že v posuzované věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti spojené s uplatňováním nároků z úvěrové smlouvy, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.
4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015. Odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž dovozuje, že úvěrová smlouva ani žádné její ujednání nejsou v rozporu s dobrými mravy a sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká. Poukazuje na to, že právní vztah ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem podle jeho ustanovení § 261 odst. 1 a § 261 odst. 3 písm. j), a zdůrazňuje autonomii vůle smluvních stran a zásadu interpretace právních úkonů, která nezakládá jejich neplatnost, ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je ujednání, podle něhož se právní vztah z předmětné smlouvy o úvěru řídí obchodním zákoníkem, v rozporu s § 56 odst. 1 obč. zák., přípustnost dovolání neotevírá, již z toho důvodu, že úvěrová smlouva takové ujednání neobsahuje a napadené rozhodnutí tedy na řešení takové otázky nezávisí (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Především však platí, že závazkový vztah ze smlouvy o úvěru se bez ohledu na povahu jeho účastníků řídil obchodním zákoníkem (ustanoveními jeho části třetí) přímo ze zákona – srov. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. I přes svou povahu výlučného obchodního závazku však byla smlouva o úvěru tam, kde dlužník nebyl podnikatelem, smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. obč. zák., a proto se v takovém případě uplatnilo ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněný pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným proto, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda dovolateli přísluší ochrana poskytovaná spotřebiteli, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 41a odst. 2 obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.
Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. V usnesení ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, na které odkazuje dovolatel, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zastřeným právním úkonem může být smlouva téhož typu jako simulovaná smlouva, jejíž podmínky jsou rozdílné od podmínek uvedených v simulované smlouvě. Vysvětlil, že není žádný důvod vyloučit aplikaci ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. i na takový postup; směřovala-li vůle účastníků smlouvy k jejímu uzavření za jiných podmínek (v tam projednávané věci za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavřená smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavíraná za cenu, kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli.
V rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn.
29 Cdo 4332/2013, však Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází, je takový právní úkon neplatný podle § 39 obč. zák.; o simulovaný právní úkon v takovém případě nejde. Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.
Jinak řečeno, zákon je obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejichž nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný pod číslem 47/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 1999, pod číslem 129, rozsudek ze dne 26.
4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v témže časopise, sešit č. 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 tamtéž, rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit číslo 4, ročník 2009, pod číslem 54, nebo rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se ve zde souzené věci přiklání k názoru, že byla-li by prokázána tvrzení dovolatele, nešlo by přísně vzato právě o tu situaci, na niž míří závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4332/2013. Dovolatel netvrdí, že se s poskytovatelem úvěru ve skutečnosti domluvili na jiných podmínkách, než jak jsou zachyceny v písemně uzavřené smlouvě a v úvěrových podmínkách. Dissimulace by se snad mohla týkat označení dovolatele jako podnikatele - z definice obsažené v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák. je zřejmé, že (na rozdíl od osob zapsaných do obchodního rejstříku) určitá osoba není podnikatelem již z toho samotného důvodu, že má živnostenské oprávnění; splnění této formální podmínky nestačí.
Podnikatelem je jedině za současného splnění podmínky věcné, totiž že na základě podnikatelského oprávnění skutečně podniká, přičemž podnikáním se podle § 2 odst. 1 obch. zák. rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Kdyby však bylo účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli, s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, šlo by o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele.
Ve světle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4332/2013 nejde o simulovaný právní úkon tam, kde bylo úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází; takový právní úkon je podle § 39 obč. zák. neplatný, popřípadě, za splnění podmínek stanovených v § 41 obč. zák., je neplatná jeho část, na niž se důvod neplatnosti vztahuje. Kdyby byla předmětná smlouva o úvěru uzavřena za těch okolností, jak je tvrdí dovolatel, šlo by o obcházení zákona s důsledky shora uvedenými.
V názoru, že jsou tato tvrzení právně nevýznamná pro posouzení postavení dovolatele jako smluvní strany, se Nejvyšší soud s odvolacím soudem rozhodně neztotožňuje. Jinak by tomu mohlo být v situaci, kdy by původní věřitel CREDIT ALIANCE, SE, poskytoval výlučně podnikatelské úvěry a dovolatel by si proto, aby od něho získal úvěr, který by mu jinak poskytnut nebyl, z vlastní iniciativy za tímto účelem opatřil živnostenské oprávnění a předstíral, že je podnikatelem, takže poskytovatel úvěru by byl v dobré víře, že nejedná se spotřebitelem.
Závěr, že tomu tak bylo, z něhož soudy nižších stupňů zjevně vycházejí, však postrádá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Tvrzení dovolatele, že byl k obstarání živnostenského listu původním věřitelem „donucen“, zcela jistě nemůže být vyvráceno obsahem živnostenského listu a úvěrové smlouvy; tento argument soudu prvního stupně postrádá logiku. Soudy nižších stupňů se též nikterak nevypořádaly s veřejně dostupnou informací, že společnost CREDIT ALIANCE, SE, měla v době od 9. 1. 2012 do 1. 3.
2019 v zapsaném předmětu podnikání mimo jiné (vedle výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona) též poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (srov. obchodní rejstřík vedený Městským soudem v Praze, oddíl H, vložka 309). Jistěže by se ani skutková verze tvrzená dovolatelem neobešla bez jeho součinnosti, ta by mu však jen stěží mohla být přičítána k tíži, tak jak to činí soudy nižších stupňů; šlo by přeci o typický případ zneužití nerovného postavení ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník, profesionál), v němž spotřebitel buď přistoupí na podmínky stanovené dodavatelem, aniž by měl jakoukoliv možnost je ovlivnit, anebo může odejít s prázdnou (obchodní jednání „take it or leave it“), srov. k tomu v podrobnostech např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže soudy nižších stupňů nezjistily okolnosti, za nichž byla smlouva o úvěru uzavřena, a neposoudily je ze shora uvedených hledisek, nelze než
uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Lze k tomu ještě dodat, že je to dovolatel, koho tíží důkazní břemeno stran jím tvrzených okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy o úvěru (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017, a judikaturu v něm odkazovanou).
Zabývat se ostatními dovolacími námitkami by bylo v této procesní situaci nadbytečné a tudíž nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2020
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu