32 Cdo 3178/2017-194
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně ALADIN plus, a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovice, Košická 63/30,
PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28275357, zastoupené JUDr. Jiřím
Machourkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému
Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem v Čejkovicích, Na
Bařině 945, PSČ 696 15, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupenému JUDr.
Pavlem Kratochvílou, advokátem, se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení
částky 704 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
34 ECm 19/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 7. 2. 2017, č. j. 7 Cmo 207/2016-159, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017, č. j. 7 Cmo 207/2016-159,
a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 34 ECm 19/2013-137,
se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 704 700 Kč se zákonným
úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že obchodní společnost
BJ.VITIS, s. r. o., se sídlem v Brně, Běhounská 7 (dále jen „BJ.VITIS“), dodala
žalované dne 2. 3. 2012 na základě ústní objednávky jednu cisternu vína značky
Modrý Portugal v množství 26 100 l za smluvenou cenu 22,50 Kč za 1 litr bez
DPH. Po dodání zboží pracovník žalovaného potvrdil dodací list a BJ.VITIS
vystavila dne 2. 3. 2012 fakturu na žalovanou částku, kterou žalovaný ani po
výzvách neuhradil. BJ.VITIS postoupila pohledávku žalobkyni a žalovanému bylo
postoupení oznámeno. Žalovaný popřel, že by uzavřel kupní smlouvu na toto zboží a že by mu zboží
bylo dodáno. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 34 ECm 19/2013-137,
žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně především dovodil z předchozí nesporné praxe zavedené mezi
BJ.VITIS a žalovaným při obchodování s vínem v roce 2011 a v letech
předchozích, že pro případ uzavření kupní smlouvy byly obě strany srozuměny „s
její konkludentní formou spočívající v dodávce vína zasílaného cisternou v
množství 26 100 litrů v ceně 22,50 Kč za jeden litr“; takto byly obchody mezi
stranami dlouhodobě realizovány, aniž byla zejména vyžadována písemná forma
smlouvy. Ke sporné otázce, zda došlo k dodání předmětného zboží, uvedl, že při
hodnocení skutkových zjištění z provedených důkazů se přiklonil k tomu, že
žalobkyně dodání zboží dne 2. 3. 2012 žalovanému prokázala a naopak žalovaný
tvrzení žalované o dodání zboží nijak nevyvrátil. O dodání zboží a jeho
převzetí svědčí podle jeho mínění především dodací list č. 020312, z něhož je
(vedle popisu zboží) patrné jméno a podpis expedienta, jméno a podpis řidiče
přepravy, registrační značky vozidel a dva otisky razítka žalovaného, o nichž
členka statutárního orgánu žalovaného B. S. vypověděla, že odpovídají otiskům
razítek užívaných žalovaným. Nedostatkem dodacího listu zůstal pouze nečitelný
podpis u otisků razítka žalovaného; tento podpis se nepodařilo identifikovat,
nebylo však ani tvrzeno, že by podpis připojila osoba neoprávněná za žalovaného
jednat. Soud prvního stupně uvedl, že se ve své praxi zpravidla spokojuje s
dodacím listem vybaveným otiskem razítka a podpisem za kupujícího, aniž z
vlastních pohnutek zkoumá, která konkrétní osoba podpis připojila, a tak tomu
bylo i v této věci, kde proti skutkovým zjištěním získaným z dodacího listu (za
podpory objednávky přepravy, neúplně vyplněných záznamů o provozu vozidla a
vysvětlení podaného jednatelem dopravce J. Č.) stálo pouze tvrzení žalovaného o
tom, že víno nepřevzal, „dokladované“ účastnickou výpovědí zástupkyně
žalovaného o nemožnosti/ neschopnosti identifikovat podpis u otisku razítka,
který nebyl zpochybněn. Soud prvního stupně uzavřel, že za takto zjištěného skutkového stavu se
přiklonil k závěru, že víno bylo dne 2. 3. 2012 mezi BJ.VITIS a žalovaným s
účinky dle § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch.
zák.“), předáno a převzato, což jej vede k rozhodnutí o
tom, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit kupní cenu, přičemž žalobkyně
prokázala, že pohledávku na její zaplacení nabyla postoupením. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní
cenu ve smyslu § 450 odst. 1 věty první obch. zák. je rozhodující, zda mu
prodávající ve shodě se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím
nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. K prokázání tvrzení,
že žalovanému zboží dodala, žalobkyně předložila dodací list opatřený otiskem
razítka žalovaného a nečitelným podpisem, o nichž B. S., tehdejší statutární
zástupkyně žalovaného, uvedla, že otisk razítka na dodacím listu odpovídá
razítku, které žalovaný běžně užíval, přičemž netvrdila, že by se nějaké
razítko ztratilo a posléze bylo případně zneužito. Stejně tak nevyloučila, že
podpis na dodacím listu není podpisem některého ze zaměstnanců žalovaného,
pouze uvedla, že podpis nerozeznává, není schopná jej identifikovat. Odvolací
soud zdůraznil, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat ve smyslu § 15 obch. zák. za podnikatele, musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností, a
tato činnost musí být činností při provozu podniku. Uzavřel, že jestli B. S. netvrdila, že osoba, která zboží za žalovaného převzala, nebyla k této činnosti
pověřena, případně že se nejednalo o činnost související s provozem podniku,
nelze uzavřít, že osoba, která zboží převzala, nebyla oprávněna za žalovaného
jednat; pouhý fakt, že B. S. nebyla schopna podpis přebírající osoby
identifikovat, podle jeho názoru nemůže jít k tíži žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro
řešení „otázky hmotného práva týkající se zastoupení podnikatele při právním
jednání“, při jejímž řešení se soudy nižších stupňů dle jeho mínění odchýlily
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, a ze
dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004. Dovolatel mimo jiné argumentuje, že z dodacího listu, jímž má být prokazováno
dodání předmětného zboží, není patrno, kdo měl zboží za něho převzít, a ani
sama žalobkyně příslušné tvrzení nepředložila. Dovolatel prosazuje názor, že
pokud namítal nepřevzetí zboží a „rozporoval“ podpis osoby, která měla za něho
zboží převzít (uvedl, že není schopen ji identifikovat, resp. že se nejedná o
podpis jemu známého pracovníka), měl žalobce tvrdit, kdo za dovolatele zboží
převzal, a navrhnout k tomuto tvrzení důkazy. Zdůrazňuje, že jeho zaměstnankyně
a členka jeho představenstva B. S. vypověděla, že podpis nerozeznává,
respektive ho nemůže identifikovat s žádným podpisem pracovníka dovolatele, a
prosazuje názor, že pouhý fakt, že B. S. nebyla schopna identifikovat podpis
přebírající osoby na dodacímu listu, nemůže jít k jeho tíži, ale naopak svědčí
o „neprokázanosti dodání zboží“.
Dovolatel zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů neidentifikuje osobu, která
měla dodané zboží převzít, a žádný z provedených důkazů neprokazuje, že podpis
byl učiněn a razítko na dodací list otisknuto v jeho provozovně. Má zato, že
žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení ani povinnost důkazní stran toho, že
byl při údajném převzetí zboží zastoupen konkrétní osobou pověřenou při provozu
podniku určitou činností ve smyslu § 15 obch. zák., či podpůrně, že zboží
převzala v jeho provozovně ve smyslu § 16 obch. zák. jiná osoba, jejíž jednání
ho zavazuje. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Namítá, že dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, když zpochybňuje
toliko správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Odkaz na rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1026/2004 a sp. zn. 23 Cdo 4085/2008 má za
nepřípadný, protože v tam projednávaných věcech skutečně došlo k chybnému
právnímu posouzení věci, pokud se odvolací soud nezabýval splněním podmínek
ustanovení § 15 obch. zák. Tato rozhodnutí byla navíc vydána před účinností
zákona č. 404/2012 Sb., jímž došlo k zásadním změnám dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku
II, části první, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v
souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání,
neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud skutečně není oprávněn přezkoumávat skutkový stav zjištěný v
řízení před soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak jak argumentuje
žalobkyně.
Ačkoliv však dovolatel v souzené věci brojí ve výsledku proti
skutkovému závěru soudů nižších stupňů, že zboží mu bylo dodáno, činí tak (mimo
jiné) prostřednictvím vymezení otázky hmotného práva, jejíž řešení odvolacím
soudem zpochybňuje, totiž zda je možno aplikovat ustanovení § 15, popřípadě §
16 obch. zák., nebyla-li identifikována osoba, která podepsala za kupujícího
převzetí zboží, a nebylo ani určeno místo, kde byla listina o převzetí zboží
podepsána. Jde tu nepochybně o otázku právní, splňující kritéria stanovená v §
237 o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku řešil a jeho rozhodnutí na řešení
této otázky závisí. Nejvyšší soud shledává pro řešení této otázky dovolání
přípustným, neboť dovolatel odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se při jejím
řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, též od
dovolatelem odkazovaných rozsudků sp. zn. 23 Cdo 4085/2008 a sp. zn. 32 Odo
1026/2004. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl při řešení této otázky
od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit (proč by měl tuto otázku řešit
jinak, srov. § 237 o. s. ř.), je dovolání též důvodné, neboť napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 450 odst. 1 obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující
povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto
zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo doklady umožňujícími
kupujícímu nakládat se zbožím. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle § 16 obch. zák. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho
provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není
oprávněna. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004 (jenž je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho
webových stránkách), vytkl soudům nižších stupňů, že nezjistily, kdo podepsal
za žalovaného návrh smlouvy, ani to, zda k podpisu skutečně došlo v provozovně
žalovaného, ale spokojily se se zjištěním, že z kanceláře (provozovny)
žalovaného byl odeslán fax s textem smluvního návrhu, a dovodily, že nebyla-li
zjištěna osoba, která návrh podepsala, jedná se o jinou osobu, jejíž jednání
podnikatele zavázalo ve smyslu § 16 obch. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že
nebyla-li identifikována podepsaná osoba, ani určeno místo, kde byla listina
podepsána, nebylo možno bez dalšího aplikovat § 16 obch. zák. V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 28/2008, pak Nejvyšší soud
zdůraznil, že pro účely aplikace § 15, popř. § 16 obch. zák. je třeba postavit
najisto, zda osoba přebírající zboží byla žalovaným pověřena určitou činností,
popřípadě jednala v jeho provozovně. Jestliže tak soudy nižších stupňů
neučinily, je právní posouzení vzniku práva na zaplacení ceny nesprávné
(neúplné), neboť nebylo prokázáno, že dodané zboží převzal žalovaný (jeho
pracovník či jiná zmocněná osoba), tedy že žalovanému bylo splněno a že
kupujícímu ve smyslu § 450 odst. 1 obch. zák. vznikla povinnost zaplatit kupní
cenu.
V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, Nejvyšší soud posoudil
jako nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že se lze důvodně domnívat, že
podpis neznámé osoby na dodacím listě je podpisem osoby žalovaným pověřené k
převzetí zboží. Dovodil, že na základě praxe, která se vyvinula mezi účastníky,
nelze-li zjistit, která osoba dodací list podepsala, není možné uzavřít, že to
byla osoba žalovaným pověřená ve smyslu ust. § 15 obch. zák. k této činnosti.
V usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, se Nejvyšší soud
přihlásil jak k závěru přijatému v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, podle
něhož nelze-li zjistit, která osoba listinu za podnikatele podepsala, není
možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem pověřená k této činnosti ve smyslu
§ 15 obch. zák., tak i k závěru přijatému v rozsudku sp. zn. 32 Odo
1026/2004, podle něhož nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila
právní úkon, a ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez
dalšího aplikovat § 16 obch. zák.
Lze tedy shrnout, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je při
posuzování zákonného zastoupení podnikatele třeba postavit najisto, zda
jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§ 15 obch. zák.),
popř. jednala v jeho provozovně (§ 16 obch. zák.); nebyla-li identifikována
konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a nebylo ani určeno konkrétní
místo, kde byl učiněn, není možno tato ustanovení bez dalšího aplikovat. Ve
světle těchto závěrů úvaha, o niž opřel odvolací soud své rozhodnutí, nemůže
obstát.
Nad rámec uvedeného je vhodné upozornit na to, že podle ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které
musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní
normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá,
kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z
účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis
jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné
skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (srov. již rozsudek ze dne 19. 6.
1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, a dále např. rozsudky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn.
32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil,
včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s.
ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu