23 Cdo 2987/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Scott & Hagget Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Celetná
598/11, PSČ 110 00, IČO 25133977, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, proti žalované KŠD LEGAL
advokátní kancelář s.r.o. (dříve KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kancelář, s.r.o.), se
sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/5b, PSČ 140 00, IČO 25711229, o zaplacení
částky 1 642 000 Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 42 Cm 31/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 312/2011-167, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo
312/2011-167, v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 11. července 2011, č. j. 42 Cm 31/2008-128, ve výrocích pod body I
a II, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2011, č. j. 42 Cm
31/2008-128, ve výrocích pod body I a II se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
smluvní pokutou ve výši 979 481 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 460 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,08 % denně z
částky 821 000 Kč od 21. 2. 2006 do 1. 6. 2006, z částky 821 000 Kč od 29. 5. 2006 do 1. 6. 2006, z částky 460 000 Kč od 2. 6. 2006 do zaplacení a z částky
983 200 Kč od 11. 7. 2011 do zaplacení a v části, v níž se žalobkyně domáhala
zaplacení smluvní pokuty ve výši 489 240 Kč (výrok pod bodem III), a rozhodl o
doplacení soudního poplatku (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že strany svými podpisy ze dne 3. listopadu 2004
stvrdily listinu označenou jako potvrzení nabídky S 126857 – vyhledání a výběr
kandidátů na pozici právník/advokát pro advokátní kancelář K., Š., D., která
byla stvrzena podpisy za oba účastníky dne 3. listopadu 2004. Předmětem plnění
bylo nalezení tří kandidátů splňujících požadavky – jazykové znalosti – výborná
znalost anglického jazyka, německý jazyk výhodou, ukončené vysokoškolské
vzdělání právního směru, LLM či studium/praxe v zahraničí výhodou, minimálně
tři roky praxe v oblasti obchodního práva, flexibilita a vysoké pracovní
nasazení, schopnost komunikovat a prezentovat se, vysoká úroveň písemného
projevu, s tím, že kandidáty bude rozšířen tým žalované. Zvláštní požadavek byl
popsán jako vlastní klientela, která s kandidátem přejde k žalované. Podmínku
obratu kandidáta 5 000 000 Kč ročně text listiny neobsahoval a soud prvního
stupně ani nevzal za prokázanou ústní dohodu o této podmínce. V listině byla
dále dohodnuta i analýza trhu. Cena byla stanovena na 250 000 Kč za analýzu, za
kandidáty celkem 1 920 000 Kč při ceně za každého kandidáta 640 000 Kč. Paušál
za komunikační náklady byl stanoven na 38 400 Kč. Smluvní pokuta byla sjednána
ve výši 0,08 % z dlužné částky od 15 dnů po obdržení faktur žalovanou. V
listině nebyla nijak omezena doba platnosti. Žalobkyně provedla analýzu trhu a nalezla kandidáty - advokáty JUDr. Š. a Mgr. T. a zprostředkovala jejich kontakt s žalovanou. Tito poté vstoupili do
žalované tak, že odkoupili podíly původních společníků. Původní společníci v
žalované nadále působili. U jazykových znalostí soud vzal za potvrzenou
konverzační znalost angličtiny Mgr. T. a přes okolnost, že Mgr. T. nezpracovával v tomto jazyce texty, uzavřel soud prvního stupně, že nebylo
prokázáno, že by Mgr. T. výslovně nesplňoval toto kritérium, neboť smlouva o
práci s textem nehovoří. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna podmínka obratu 5
000 000 Kč, nezohlednil soud námitku o nesplnění této podmínky Mgr. T. Tvrzenou
skutečnost, že žalobkyně vyhledala i třetího kandidáta JUDr. V, soud prvního
stupně nevzal za prokázanou. Mailem ze dne 16. 12. 2005 nabídl JUDr. Š. jednateli žalobkyně 350 000 Kč s
tím, že 578 400 Kč již bylo zaplaceno – za analýzu trhu 250 000 Kč, za
komunikační paušál 38 400 Kč – k tomu je přičtena částka 640 000 Kč za získání
jednoho advokáta splňujícího parametry, čímž by byla naplněna uzavřená smlouva.
Žalobkyně žalované vyúčtovala cenu za analýzu trhu a vyhledání tří kandidátů a
žalovanou dále upomínala o zaplacení. Doručení faktury bylo zjištěno ke dni 17. května 2006. Předmětem sporu byla otázka, zda došlo ke vzniku nároku žalobkyně na odměnu,
když část odměny ve výši 578 400 Kč již žalovaná uhradila. Podle závěru soudu
prvního stupně se jednalo o platbu za analýzu trhu podle článku D smlouvy ve
výši 250 000 Kč a dále za první splátku ceny – zálohu na plnění splatnou při
zahájení vyhledávání právníků/advokátů ve výši 290 000 Kč a ve výši 38 400 Kč. Soud prvního stupně věc právně posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena
platná smlouva o zprostředkování podle § 642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to v písemné podobě. Závazek žalobkyně považoval soud prvního stupně za splněný vyhledáním advokátů
JUDr. Š. a Mgr. T. – v kanceláři žalované se vstupem obou nových společníků
zvětšil počet advokátů po dobu nejméně jednoho roku o dva, když zde současně
působili původní i noví společníci. Z pohledu dikce smlouvy, která neuvádí, v
jaké pozici mají být původní společníci či noví kandidáti při splnění závazku v
kanceláři žalované, je přitom jejich vnitřní zařazení u žalované bez významu. Soud prvního stupně došel k závěru, že v souladu se smlouvou žalobkyni náleží
odměna 2 x 640 000 Kč, tj. 1 280 000 Kč, s DPH celkem 1 523 200 Kč. Po odečtení
uhrazených částek ve výši 290 000 Kč a 250 000 Kč náleží žalobkyni částka 983
200 Kč, kterou soud prvního stupně žalobkyni přiznal a ve zbytku nároku ve výši
685 800 Kč žalobu zamítl. Nárok na smluvní pokutu shledal soud prvního stupně v souladu s § 300 a násl. obch. zák. Odvolací soud vzal za odůvodněný nárok žalobkyně na smluvní pokutu
za období od 2. června 2006 (15 dnů po doručení) do data svého rozhodnutí 11. července 2011, neboť po tomto datu se jedná o dosud nesplatný nárok na smluvní
pokutu, který podle stále aktuální judikatury nelze žalobkyni přiznat. Aplikoval dále § 301 obch. zák., podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu
může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a
to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní
povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Soud nemohl odhlédnout od
značné délky prodlení s platbou žalované, proto pokutu snížil pouze o jednu
třetinu tak, aby svou výškou nepřesahovala jistinu ve věci. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 3 Cmo 312/2011-167, rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví opravil v označení
žalované na správné znění obchodní firmy a sídla žalované, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za provedený
v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci a pro vlastní potřebu zopakoval
důkaz smlouvou o poskytnutí služeb ze dne 11. října 2004, písemně potvrzenou
nabídkou č. S 126857 ze dne 3. listopadu 2004. Se všemi závěry, které soud
prvního stupně učinil, se odvolací soud ztotožnil.
I odvolací soud posoudil smlouvu účastníků jako platnou smlouvu o
zprostředkování uzavřenou podle § 642 a násl. obch. zák. v písemné podobě
označené účastníky jako potvrzení nabídky S 126857. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu
neurčitosti vymezení jejího předmětu, neboť v souladu se zásadou smluvní
volnosti bylo na účastnících, jakou formu vymezení předmětu splní, a tu, kterou
zvolili v dané smlouvě, nelze považovat za neurčitou, neboť obsahuje vymezení
předmětu – zajištění výběru advokátů v souladu s § 11 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii. Neshledal důvodnou ani opakovanou námitku žalované, že žalobkyni
nenáleží dohodnutá odměna, když nevybral současně všechny tři advokáty a
nevstoupil s nimi do právního vztahu, neboť nesplňovali potřebné předpoklady. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval, že podle obsahu
smlouvy (jejího článku C a článku D) mohlo být kandidátů více či méně, v řízení
však bylo prokázáno splnění závazku žalobkyně ohledně dvou advokátů, tj. JUDr. Š. a Mgr. T., o které byl tým advokátní kanceláře K., Š., D. po určitou dobu
rozšířen. V souladu s touto skutečností shledal odvolací soud výpočet –
vyúčtování odměny podle počtu získaných advokátů, tedy dvou, tak, jak byl
proveden soudem prvního stupně, správným. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a v rozsahu jeho výroku, jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, napadla žalovaná
dovoláním. Jeho přípustnost založila na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uplatnila důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení
předcházející napadenému rozsudku je postiženou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posouzení smlouvy účastníků jako smlouvy zprostředkovatelské uzavřené podle §
642 obch. zák. dovolatelka akceptuje, nicméně ji považuje za absolutně
neplatnou pro neurčitost, neboť nebylo účastníky smlouvy jednoznačně dohodnuto,
jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2005, sp. zn. 32 Odo 520/2005, a rozhodnutí ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry
uvedených rozhodnutí. Otázkou zásadního právního významu pak je, zda je
vymezení konkrétní smlouvy, která má být zprostředkována, podstatnou
náležitostí zprostředkovatelské smlouvy, jejíž absence má za následek absolutní
neplatnost zprostředkovatelské smlouvy.
Právní závěr odvolacího soudu, že z hlediska platnosti předmětné smlouvy je
dostatečné, když předmět zprostředkování je vymezen tím, že se hledá advokát/
právník, aniž by bylo specifikováno, v jakém právním postavení má takový
advokát či právník působit – zda jako samostatný advokát na základě zřejmě
mandátní smlouvy, zda jako advokát ve sdružení či jako advokátní koncipient na
základě pracovněprávního vztahu, je podle názoru dovolatelky nesprávný, přičemž
posouzení této otázky hodnotí jako zcela klíčové pro rozhodnutí ve věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že došlo k „získání“
Mgr. T. a JUDr. Š. jako kandidátů ve smyslu smlouvy účastníků za situace, kdy
byly uzavřeny smlouvy mezi Mgr. T. a JUDr. Š. na straně jedné a JUDr. K., JUDr. Š a JUDr. D. na straně druhé, čímž došlo k záměně společníků žalované. Došlo
tím k uzavření smluv mezi společníky žalované a třetími osobami, nikoliv mezi
žalovanou a třetími osobami. Vztahy společníků obchodní společnosti vůči třetím
osobám nelze slučovat se vztahy obchodní společnosti. Podle dovolatelky nelze
smlouvu vykládat tak, že by došlo k jejímu naplnění bez jakéhokoliv úkonu
žalované, například tím, že by společníci žalované odprodali své podíly třetím
osobám. Z uvedeného dovolatelka vyvodila, že odvolací řešil dvě otázky, jež mají dle
jejího názoru zásadní právní význam, neboť jde o otázky dosud dovolacím soudem
neřešené. První otázkou je, zda může být předmět zprostředkování naplněn a nárok na
provizi vzniknout i tím, že je zprostředkovávaná smlouva (bez výslovné dohody
zprostředkovatele a zájemce) uzavřena nikoliv zájemcem, ale jeho společníky (či
obecně třetími osobami s využitím informací předaných zprostředkovatelem
zájemci). S tím souvisí další otázka – zda může být ve smyslu § 642 obch. zák. předmětem
zprostředkování příležitost k uzavření smlouvy nikoliv mezi zájemcem a třetí
osobou, ale mezi dvěma třetími osobami odlišnými od zájemce. Odvolací soud obě uvedené otázky vyřešil podle názoru dovolatelky nesprávně,
když na ně odpověděl kladně. Dovolatelka má dále za to, že smlouvou o zprostředkování byl sjednán požadavek
na počet „alespoň“ tří získaných právníků/advokátů, takže smlouva
nepředpokládala možnost dílčího plnění. Získáním JUDr. Š. a Mgr. T. za
kandidáty získané žalobkyní tak nebyla smlouva naplněna. Opačný závěr
odvolacího soudu je tudíž nesprávný. Vada řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, spočívá podle
názoru žalované v přesunu důkazního břemene z žalobkyně na žalovanou, k čemuž
došlo skutkovým závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by Mgr. T. a
JUDr. Š. nesplňovali podmínky kladené na kandidáty smlouvou o zprostředkování. To představuje zásadní procesní vadu, neboť podle judikatury „mají účastníci
ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky,
břemeno tvrzení a důkazní povinnost“. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že řešení právních otázek navozených
dovolatelkou nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam, přičemž se
ztotožnila se závěry odvolacího soudu. K námitce dovolatelky ohledně neplatnosti smlouvy o zprostředkování pro
neurčitost jejího předmětu odkázala na stranu 5 smlouvy body B.1 a B.2, kde je
přesně popsán předmět smlouvy i přesná specifikace kandidáta, který měl být
zprostředkovatelem vyhledán. Žalobkyně přitom v řízení prokázala listinnými
důkazy, že jejím přičiněním došlo k vyhledání kandidátů pro předmět této
smlouvy, tito s ním vyslovili souhlas, stejně jako objednatel, kancelář v
tehdejším složení „KŠD“ a že až do doby zaslání žaloby nebyly ze strany
dovolatelky žádné výhrady k plnění. Stávající výhrady hodnotí jako ryze
účelové. K typu smlouvy, jež byla zprostředkovávána, odkázala na ustanovení pod
písmenem D na straně 8 předmětné smlouvy, kde se jednalo o tom, že v případě,
že klient uzavře pracovněprávní nebo jiný právní vztah s dalším z představených
kandidátů na obdobnou nebo jinou pozici, která není předmětem této smlouvy, v
časovém období od jednoho roku ode dne představení kandidáta jakoukoli formou,
je klient povinen uhradit žalobkyni smluvní odměnu v plné výši podle článku C
této smlouvy do 15 dnů ode dne účinnosti pracovněprávního nebo jiného právního
vztahu s kandidátem. Toto ustanovení reflektovalo možnost uzavřít typově různé
smlouvy. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná byla veřejnou obchodní společností,
která jiný způsob, než ukončení účasti původních společníků, neumožňovala. Tento vstup, který byl mimochodem diktován otázkou daňové výhodnosti, nemohla
žalobkyně jako zprostředkovatel žádným způsobem ovlivnit. To, že
zprostředkovávané osoby nenastoupily do pracovního poměru nebo vztahu
spolupracujícího advokáta, ale došlo k jejich vstupu do veřejné obchodní
společnosti, je jen technickou záležitostí. Šlo o to, že úsilím žalobkyně jako
zprostředkovatele došlo k představení konkrétních osob, které splňovaly
parametry dané smlouvou a tím žalobkyně své povinnosti splnila. Žalobkyně
navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen
pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení,
jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího
soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a
nemůže je doplňovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je i důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že otázku „zda je vymezení konkrétní
smlouvy, která má být zprostředkována, podstatnou náležitostí
zprostředkovatelské smlouvy, jejíž absence má za následek absolutní neplatnost
zprostředkovatelské smlouvy“, řeší v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
(usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005, rozsudek ze dne 25.
května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009).
Podle § 642 obch. zák. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje,
že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít
určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit
zprostředkovateli úplatu (provizi).
Jak vyplývá z dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze
dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005, rozsudek ze dne 25. května 2011,
sp. zn. 23 Cdo 2305/2009), nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování
jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být
zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské
smlouvy tato smlouva neplatná.
Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by sporná smlouva obsahovala vymezení
smlouvy, kterou měla žalovaná zájem uzavřít. Pouhým vymezením cíle (rozšířením
týmu advokátní kanceláře), kterého má být zprostředkovávaným úkonem dosaženo,
není dostatečně určena smlouva, která má být zprostředkována. Chybí tedy
podstatná náležitost zprostředkovatelské smlouvy. Posuzovaly-li soudy obou
stupňů předmětnou mlouvu jako platnou smlouvu zprostředkovatelskou, učinily tak
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Tento závěr však ještě neznamená, že posuzovaná smlouva je neplatným právním
úkonem. Je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 84/2005), že „základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a
podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím
spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v
rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují
výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy
nezakládajícím“.
Nabízí-li se tedy vedle výkladu, podle kterého je smlouva neplatnou
zprostředkovatelskou smlouvou, výklad, podle kterého by posuzovaná smlouva
mohla být platnou smlouvou, je ústavně konformní výklad přisuzující smlouvě
platnost.
O takovém výkladu je možno uvažovat s ohledem na ustanovení § 269 odst. 2 obch.
zák., podle kterého „mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není
upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět
svých závazků, smlouva uzavřena není.“
Zjištěný skutkový stav však neumožňuje posouzení platnosti smlouvy jako smlouvy
innominátní a ani posouzení námitky dovolatelky, zda smlouva svou povahou
vylučovala možnost částečného plnění ze strany žalobkyně. V dalším řízení proto
soudy doplní skutková zjištění ohledně obsahu smlouvy a budou zkoumat, zda
smlouva splňovala podmínky ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., jaké byly
podmínky týkající se nároku na odměnu (na který okamžik smlouva vázala jeho
vznik – např. zda na okamžik vyhledání kandidáta či na okamžik uzavření smlouvy
mezi žalovanou a kandidátem, apod.).
V této situaci se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky
směřujícími vůči právnímu posouzení smlouvy a vztahů z ní vzniklých odvolacím
soudem, neboť tyto námitky byly založeny na tom, že smlouva je smlouvou o
zprostředkování.
Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž založeno na nesprávném právním posouzení
důkazního břemene, když odvolací soud došel k závěru, že nebylo prokázáno, že
Mgr. T. nesplňoval požadavky smlouvy na jazykové znalosti kandidátů, a tuto
absenci důkazu kladl k tíži žalované.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho
procesním neúspěchu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které
musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní
normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá,
kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z
účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis
jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné
skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu.
V tomto řízení to byla ovšem žalobkyně, která tvrdila, že splnila povinnosti
vyplývající jí z hmotného práva – ze smlouvy (včetně povinnosti vyhledat
kandidáty splňující požadavky smlouvy) a měla tedy nárok na odměnu. Skutečnost,
že Mgr. T. měl patřičné jazykové znalosti, byla ku prospěchu žalobkyně. Proto
to byla právě žalobkyně, která měla označit důkaz k prokázání toho, že Mgr. T.
v rozhodné době splňoval dané požadavky. Důkazní břemeno tedy neleželo na
žalované a ta nemusela označovat důkazy k prokázání tvrzení, že Mgr. T. dané
požadavky nesplňoval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v
napadeném rozsahu (tj. v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod
bodem II) a v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s.
ř. v odpovídajícím rozsahu i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda
senátu