22 Cdo 2504/2021-1007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, 1. máje 869/27, proti žalovaným společnostem 2) DITREX, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Za Kostelem 448/24, IČO: 25848909, zastoupené Mgr. Pavlou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 64/1, a 3) DPX 3000, a. s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1955/19, zastoupené Mgr. Helenou Ličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Vilémovská 966, o oddělení z podílového spoluvlastnictví a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 383/2016, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. března 2021, č. j. 69 Co 59/2021-971,
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19.
1. 2021, č. j. 24 C 383/2016-955, zamítl návrh žalované 2) v rámci řízení o vzájemné žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 7. 10. 2020 ve znění podání učiněného při jednání dne 14. 10. 2020 a ve znění podání ze dne 18. 11. 2020 na přistoupení celkem šesti dalších účastníků na stranu žalobkyně blíže specifikovaných v tomto usnesení. K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2021, č. j. 69 Co 59/2021-971, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, neboť podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů se měly odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť žalované 2) odmítly přiznat právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 o. s. ř., přestože případná neplatnost darovací smlouvy by zásadním způsobem změnila její postavení v řízení. Současně považuje za nutné vyřešit otázku procesního práva, zda je neplatnost darovací smlouvy předběžnou otázkou v řízení o vypořádání spoluvlastnictví.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů záležitost nedostatečně posoudily a nezohlednily veškeré skutečnosti ani její argumentaci. Důvodem pro podání návrhu na přistoupení dalších účastníků jsou důvodné pochybnosti ohledně vlastnického práva a postupů žalobkyně, která podle žalované 2) měla svůj spoluvlastnický podíl získat na základě absolutně neplatného právního jednání. Dovolatelka se domnívá, že jí nalézací soudy odpírají možnost dispozice s předmětem řízení, přestože má de facto postavení žalobkyně.
Ohrazuje se vůči závěru, že její postup je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Tento závěr považuje za tendenční a diskriminační, jelikož jí jsou odpírána právním předpisem vyhrazená práva. Pro doložení svých tvrzení navrhuje provedení důkazů prostřednictvím řady důkazních prostředků. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně ve věci rozhodl sám. Žalovaná 3) ve vyjádření k dovolání uvádí, že se s ním zcela ztotožňuje a má za to, že je důvodné a že by mu mělo být vyhověno.
Souhlasí s tím, že je dán právní zájem na vyřešení platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a navrhovanými dalšími účastníky řízení. Rozporuje závěr, že by žalovaná 2) nebyla oprávněna k návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí pro nepřípustnost, příp. zjevnou neopodstatněnost. Uvádí, že žalovaná 2) netvrdí předpoklady přípustnosti, opakuje skutkovou polemiku a oddaluje meritorní rozhodnutí ve věci. Soudy podle žalobkyně správně posoudily zásadu hospodárnosti řízení.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání projednatelné již z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka nejprve výslovně uvádí, že se soudy obou stupňů měly odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť jí odmítly přiznat právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 80 o. s. ř., přestože případná neplatnost smlouvy by zásadním způsobem změnila její postavení v řízení. Napadené rozhodnutí nicméně nikterak nezávisí na hodnocení existence právního zájmu žalované 2) k podání určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., neboť žádná určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. není předmětem řízení.
Odvolací soud se zabýval pouze tím, zda jsou dány podmínky pro připuštění dalších účastníků do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Dovolaní nadto neobsahuje ani jediný odkaz na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu. Tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Z obsahu dovolání lze dále dovodit naznačenou otázku procesního práva, a to zda je otázka neplatnosti darovací smlouvy předběžnou otázkou v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Rovněž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože dovolatelka s ní jednak nepojí žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a jednak na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Jestliže je v dovolání naznačen velmi stručně formulovaný nesouhlas se stěžejními závěry odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), na kterých je zamítavé rozhodnutí ohledně požadavku na přistoupení dalších založeno, tj.: a) dovolatelka není oprávněna návrh na přistoupení podat, b) tento návrh je v rozporu s hospodárností řízení, pak ve vztahu k nim zcela absentuje i jen jakýkoliv náznak vymezení přípustnosti dovolání.
Vzhledem k absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. Jelikož dovolání žalované 2) trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu