22 Cdo 2580/2022-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. R., narozené XY, b) J. R., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 91/28, proti žalované Radynacestu, s.r.o., IČO 28659112, se sídlem v Ostravě, Chelčického 531/3, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 3, o 130 708 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 159/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2022, č. j. 57 Co 249/2021-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 637,24 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Marka Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 57 Co 249/2021-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 130 708 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 15. 8. 2019 do zaplacení. Rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 34 794 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 15. 8. 2019 do zaplacení, změnil tak, že v tomto rozsahu se rozsudek pro uznání nevydává. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 28 C 159/2020-134, řízení o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 34 794 Kč s příslušenstvím zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do části, v níž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně) podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle žalované nebyly v poměrech projednávané věci splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. (a tedy ani rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť nebyly odstraněny vady žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř., které bránily pokračování v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Z podání žalobců totiž nebylo (a není) zřejmé, z jakého důvodu požadují po žalované plnění k jejich rukám společně a nerozdílně.
Pokud toto nebylo v podání žalobců specifikováno (žalovaná například namítá, že existují různé režimy manželského majetkového práva a pouhá skutečnost, že účastníky řízení jsou manželé, neodůvodňuje postavení žalobců jakožto solidárních věřitelů), nebyl soud ani oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatelky neměl soud vydat rozsudek pro uznání ani z toho důvodu, že v žalobě absentují tvrzení týkající se podstatných vad plnění poskytnutého žalovanou na základě příslušné smlouvy o zájezdu, na základě čehož se žalobci domáhají zaplacení shora uvedené částky.
Proto nebyla žaloba projednatelná ve smyslu § 79 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003), a soud tak nebyl oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. Namítá také, že příslušnou smlouvu o zájezdu uzavřel pouze žalobce b), a nikoliv oba žalobci. V takovém případě však žalobci nebyli oprávněni domáhat se shora specifikovaného plnění v postavení solidárních věřitelů (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že žaloba neobsahovala vady, které by bránily pokračování v řízení a činily by žalobu neprojednatelnou. Tvrzení v žalobě byla dostatečná a odůvodňovala vydání kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř., a tedy i rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.
s. ř. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nedůvodné. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda byly v poměrech projednávané věci splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b odst. 2 o. s. ř., potažmo rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2021, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2021, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má- li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). V rozsudku ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2018, Nejvyšší soud uvedl, že v případech, ve kterých soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání [tedy jestliže žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř.], provádí právní posouzení věci. Ponechají-li se stranou ostatní procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, pak lze říci, že úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) [§ 153a odst. 2 o. s. ř.]. V rozsudku ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněném pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. V tomto rozhodnutí dovolací soud rovněž uvedl, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud vyzval žalovaného k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř.; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, poznamenal, že zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho sežalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3061/2019). V rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, Nejvyšší soud také vysvětlil, že soud nemůže o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení. V projednávané věci není opodstatněná námitka žalované, že nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., potažmo rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť žaloba (podle tvrzení žalované) neobsahovala příslušná skutková tvrzení opodstatňující nárok žalobců. Z obsahu žaloby je zcela zřetelně seznatelné tvrzení žalobců, že uzavřeli jako manželé se žalovanou příslušnou smlouvu o zájezdu. Relevantní tak není námitka (a s tím související argumentace žalované a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007), že smlouvu měl uzavřít jen jeden ze žalobců (a proto není podle dovolatelky důvodný požadavek žalobců na solidární plnění). Ostatně prostřednictvím této námitky žalovaná nepřípustně uplatňuje novou skutečnost, ke které nelze v dovolacím řízení ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet, neboť žalovaná tuto námitku nevznesla v průběhu řízení před soudy nižších stupňů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 663/2021). Domáhali-li se žalobci plnění jakožto solidární věřitelé, lze také předpokládat, že nedošlo ke změně zákonného režimu jejich společného jmění a plnili z finančních prostředků náležejících do jejich společného jmění. Z obsahu žaloby rovněž vyplývá, jakými vadami zájezd pořádaný žalovanou trpěl a z jakých důvodů požadují žalobci po žalované jednotlivé částky s ohledem na vady tohoto zájezdu. Shora uvedené skutkové okolnosti nevylučují závěr odvolacího soudu, že je požadavek žalobců na peněžité plnění v postavení solidárních věřitelů opodstatněný, a nenasvědčují tomu, že by se mělo jednat o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva nebo o zjevný nepoměr mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem. S ohledem na výše uvedené nelze ani dovodit, že by žaloba trpěla takovými vadami, které bránily pokračování v řízení (a proto soud neměl být oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.). K tomu Nejvyšší soud dodává, že žaloba by byla projednatelná, i kdyby v ní žalobci neuvedli, zdali uplatněný nárok vychází ze závazku solidárního, dílčího či nedělitelného (neboť se jedná o posouzení podle hmotného práva, které není nezbytnou náležitostí projednatelnosti žaloby; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1168/2015). A jak již Nejvyšší soud poznamenal shora, skutkové okolnosti tvrzené žalobci nevylučovaly rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání plnění požadovaného žalobci v postavení solidárních věřitelů. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud dovodil, že byly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., potažmo rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a zároveň se nejedná o otázky, které by nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny). Dovolání žalované tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu