30 Cdo 1038/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem
v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zaplacení částky
90.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 107/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012,
č. j. 68 Co 343/2011 - 68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 68 Co 343/2011-68,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2011, č. j. 27 C
107/2010-16, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
žalované zaplatit žalobkyni 90.000,- Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně tak rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy,
která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správních orgánů
(Národního památkového ústavu, dále jen „NPÚ“, a žalované), spočívajícím v
opakovaném nedodržení lhůt k vydání rozhodnutí.
Ohledně vzniku své újmy žalobkyně uvedla, že se dne 8. 6. 2010 obrátila na NPÚ
s žádostí o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím, která byla rozhodnutím ze dne 21. 6. 2010, č. j. NPÚ-302/4655/2010,
odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 6. 2010 odvolání,
které bylo rozhodnutím žalované ze dne 11. 8. 2010, č. j. MK 14868/2010 OOP,
zamítnuto a rozhodnutí NPÚ o odmítnutí žádosti o informaci potvrzeno. Dle
žalobkyně žalovaná rozhodla 5 týdnů po zákonné lhůtě. Dne 14. 6. 2010 podala
žalobkyně u NPÚ žádost o informaci, která byla rozhodnutím ze dne 16. 6. 2010,
č. j. NPÚ-302/4806/2010, odmítnuta. Na základě odvolání žalobkyně ze dne 21. 6. 2010 bylo rozhodnutím žalované ze dne 11. 8. 2010, č. j. MK 14862/2010 OOP,
rozhodnutí NPÚ zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dle žalobkyně
rozhodla žalovaná 5 týdnů po zákonné lhůtě. Dále žalobkyně podala dne 16. 6. 2010 u NPÚ žádost o informaci. Proti rozhodnutí NPÚ ze dne 23. 6. 2010, č. j. NPÚ-302/4880/2010, kterým byla tato žádost žalobkyně odmítnuta, podala
žalobkyně dne 28. 6. 2010 odvolání. Rozhodnutím žalované ze dne 16. 8. 2010, č. j. MK 15615/2010 OPP, bylo rozhodnutí NPÚ zrušeno a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Podle žalobkyně rozhodla žalovaná 1 měsíc po zákonné lhůtě. Další žádost o informaci podala žalobkyně u NPÚ dne 5. 8. 2010 a o ní rozhodl
NPÚ dne 9. 8. 2010, rozhodnutím č. j. 302/6694/I/2010. O odvolání žalobkyně
bylo rozhodnuto žalovanou rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010, č. j. MK 18299/2010
OPP. Podle žalobkyně rozhodla žalovaná 14 dnů po zákonné lhůtě. Dále žalobkyně
podala dne 10. 8. 2010 další žádost o informaci. Proti výzvě NPÚ k úhradě
nákladů za poskytnutí informace podala žalobkyně stížnost, která ještě v
polovině října nebyla vyřízena. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vyzval žalovanou
výzvou podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřila ve věci samé
a v případě, že nárok neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu proti žalobě, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a
připojila listinné důkazy, jichž se dovolává. Zároveň soud žalovanou poučil, že
jestliže se bez váženého důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani soudu v této
lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který
žalobkyně uplatnila, uznává. Výzva byla žalované řádně doručena dne 18. 1. 2011. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud proto, aniž by nařizoval jednání,
rozhodl na základě zákonné fikce uvedené v § 114b odst. 5 o. s. ř. ve věci
rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3, 4 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že
byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval, že za
situace, kdy žalobkyně tvrdí, že v pěti jí označených věcech došlo k
nesprávnému úřednímu postupu formou průtahů, přičemž porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., samo o sobě zakládá vyvratitelnou
domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma,
za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst.
1 téhož
zákona, nelze souhlasit s námitkou žalované, že se v dané věci jedná o zřejmě
bezúspěšné uplatňování práva. Již z žaloby bylo seznatelné, že žalovaný nárok
zjevně mohl vzniknout a že žaloba nebude zjevně bezúspěšná. Uzavřel, že soud
prvního stupně, pokud vydal usnesení dle ust. § 114b o. s. ř., postupoval
správně. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání označuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolání bylo žalovanou doplněno podáním ze dne 30. 5. 2013. Dovolatelka především namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku
pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. se má vydávat pouze tehdy, pokud takový procesní postup vyžaduje povaha věci
nebo okolnosti případu, což podle žalované nebyl její případ. Povahou věci se
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozumí skutková či právní obtížnost
věci, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Vydání usnesení podle §
114b o. s. ř. tak přichází do úvahy tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu
věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného
nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné rozhodnout;
v jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno. Okolnosti případu
jsou pak vymezeny skutečnostmi, jež doprovázejí konkrétní spor, a to bez ohledu
na jeho skutkovou či právní obtížnost (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Žalovaná považuje z žaloby
a dalších okolností případu za bezesporu zjevné, že žalobkyní uplatněný nárok
nemohl vzniknout a že žaloba je jako prostředek bezdůvodného uplatňování práva
zcela bezúspěšná. O takové žalobě dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. K tomu
odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo
2054/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10 2003, sp. zn. 29 Odo
296/2003. Žalovaná dále poukazuje na množství soudních sporů, které žalobkyně vede u
jiných soudů a na rozhodnutí v těchto věcech, ze kterých lze bezúspěšnost
uplatňovaného práva dovozovat. Žalobkyně je bývalou zaměstnankyní NPÚ a od doby
pracovně právních sporů s bývalým zaměstnavatelem, adresuje množství podání jak
NPÚ, tak Ministerstvu kultury, přičemž se jedná o žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb. Úkony povinných subjektů v řízení podle zák. č. 106/1999 Sb. žalobkyně posléze napadá u správního soudu a u soudu civilního iniciuje řízení
dle zákona č. 82/1998 Sb., v nichž uplatňuje nároky za domněle utrpěnou
nemajetkovou újmu.
Žalobkyně obdobné spory o náhradu nemajetkové újmy před
soudy prohrává, a to zejména z důvodu neunesení břemene tvrzení, když
relevantním způsobem neuvádí, jaká nemajetková újma jí měla vzniknout, nakolik
intenzivně se měla projevit v její osobní sféře a na základě jakých skutečností
dovozuje výši náhrady, kterou v těchto řízeních uplatňuje. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010-91, ve věci žalobkyně
uvedl, že četnost sporů iniciovaných stěžovatelkou a její předsedkyní
(odborovou organizací, za kterou žalobkyně jedná a žalobkyní), stejně jako
jejich podstata a postup stěžovatelky v jejich rámci legitimně vede k závěru,
že stěžovatelka, ovlivněna finančními spory se zaměstnavatelem, u něhož působí,
šikanózně zneužívá nástroje zakotvené zákonem o svobodném přístupu k
informacím. Přitom důsledně využívá i nástroje správního soudnictví. V
některých případech stěžovatelka nepochybně nepostupuje s cílem dobrat se
meritorního rozhodnutí ve sporné věci. K tomu se ostatně vyjádřil i Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 49/2009-113. Procesní
aktivita ve zmíněné věci ukazuje účelovost postupu stěžovatelky, která v rámci
řízení operativně mění procesní stanoviska, a to nikoli v úmyslu dobrat se
meritorního rozhodnutí v souzené věci. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, obstál i při přezkumu ze strany
Ústavního soudu (nález ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/2010). K
institutu zneužití práva se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, nebo Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48 (rozhodnutí Ústavního soudu zde uvedená
jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách nalus.usoud.cz, rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu zde uvedená jsou veřejnosti dostupná na jeho
webových stránkách www.nssoud.cz). Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání žalované za
nepřípustné, neboť neobsahuje žádnou otázku zásadního právního významu, která
by dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. odlišně, než jak činí ve své judikatuře
Nejvyšší soud. Dovolání je důvodné. Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož
i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním
rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy
podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99
odst. 1 a 2) a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. K podání vyjádření
určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Toto
usnesení nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c o. s. ř. nebo po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba
a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou; náhradní doručování je
vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li
splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Podle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo
základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem
podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen
zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit
smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také
tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 o. s. ř.). Jen pro vydání
rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012,
zabýval výkladem ust. § 114 b o. s. ř. a konstatoval, že prvním předpokladem
vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. je, že povaha věci nebo okolnosti případu
vyžadují, aby pro účely přípravy jednání bylo k dispozici stanovisko
žalovaného. Pokud však už na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se
žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak
ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy
jednání byl žalovaný usnesením podle § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. V
takovém případě, kdy postup soudu při vydání usnesení v rámci přípravy jednání
nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v
žalobě, a nelze proto ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3
o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo
296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002). Zřejmá bezúspěšnost
uplatňování práva není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec
vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného
nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými
slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první
pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu
(rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Od uvedeného závěru se nemá dovolací soud důvod odchýlit a uplatní se i v
poměrech projednávané věci. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve
výši 90.000,- Kč podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma jí měla
být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím v porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Již z
vylíčení žalobních tvrzení (viz výše) je zřejmé, že uvedenými postupy žalované
nemohla být žalobkyni způsobena nemajetková újma v takové intenzitě, aby jí
bylo třeba odškodnit v penězích, natož částkou ve výši 90.000,- Kč. Taková
částka je přiznávána za nemajetkové újmy neporovnatelně závažnější (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Mezi
skutkovým vylíčením uplatněného nároku (žalobkyní tvrzenou újmou) a žalobním
petitem (požadavkem na zaplacení částky 90.000,- Kč) je tak zjevný nepoměr, že
nelze než uzavřít, že v rozsahu žalobou uplatněného nároku jde o zřejmě
bezúspěšné uplatnění práva. Za této situace nebyl důvod v rámci přípravy
jednání k postupu podle § 114b o. s. ř., a nebyly tedy ani splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn.
29 Odo 296/2003, uveřejněný pod
č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud k
jinému závěru, je jeho dovoláním napadený rozsudek nesprávný. Dovolací soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2, věta ze středníkem o. s. ř.) a
vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se
vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a
věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodně soud o
náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.