22 Cdo 2597/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Klubu lyžařů České perličky, se sídlem v Zásadě 188, IČO:
43256937, zastoupeného JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci
nad Nisou, V Aleji 23, proti žalovanému Odborovému svazu zaměstnanců
sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a porcelánu, se sídlem v Praze 3
– Žižkově, Winstona Churchilla 1800/2, zastoupenému JUDr. Věrou Bognárovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o zdržení se neoprávněného
zásahu do vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-
pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 220/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 51/2012-335,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 37 Cm 220/2007-286, uložil
žalovanému povinnost odstranit instalovaná osvětlovací zařízení z 8 sloupů
nacházejících se v areálu lyžařského vleku Zásada na pozemcích parc. č. 389/2,
parc. č. 364/2, parc. č. 364/1, parc. č. 360/3, parc. č. 360/2, parc. č. 389/1,
to vše v katastrálním území a obci Zásada, a zdržet se dalšího užívání těchto
sloupů (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 24. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 51/2012-335, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to z důvodu
zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a nesprávného právního posouzení věci. Vadou řízení má být podle dovolatele
skutečnost, že soud pokračoval v řízení po prohlášení konkurzu na majetek
původního žalovaného KKK SPORT s. r. o., ačkoliv nebyly splněny podmínky
stanovené v insolvenčním zákoně. Dále namítl, že ve věci rozhodovaly věcně
nepříslušné soudy. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud považoval 8 ks sloupů za samostatné věci, ačkoliv se jedná podle
jeho názoru o součásti stavby, "Rekonstrukce lyžařského areálu v Zásadě". Sloupy podle jeho názoru tvoří součást osvětlení lyžařského vleku. Odvolacímu
soudu vytýká, že se nevypořádal s důkazy, které měly mít rozhodující vliv na
zjištění majetku, který žalovaný nabyl ve veřejné dražbě (osvětlení lyžařského
areálu v Zásadě), včetně 8 sloupů, které dovolatel považuje za majetek v
listinách o dražbě označených jako "osvětlení sjezdovky" nebo ,"osvětlení". Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu a
nedoplnil dokazování výslechem insolvenční správkyně k prokázání skutečného
obsahu a k vymezení majetku zahrnutého do majetkové podstaty. Má za to, že
sloupy tvoří součást osvětlení lyžařského areálu, které vydražil. Odvolací soud
pochybil, pokud považoval za osvětlovací tělesa pouze osvětlovací lampy na
sloupech lyžařského areálu. Má za to, že součástí majetku úpadce bylo 8 ks
kompletních sloupů s osvětlením, které nabyl. Dovolatel je přesvědčen, že
osvětlovací tělesa nelze od sloupů oddělit, neboť jsou jeho součástí, když by
se oddělením funkčně znehodnotily jak sloupy, tak osvětlovací tělesa. Navrhl,
aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy
a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k zásahu do vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a
před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval
dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. dubna 2012,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) –
(dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností), ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou
otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory
odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže
být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné pod č. C 4666 v Souboru). Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice uvádí, že dovolání
je podle jeho názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v čem
konkrétně však spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a s tím
korespondující otázkou zásadního právního významu, však z dovolání zřejmé není. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bez významu dovolací námitky vystihující
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání nelze a k případným
vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání. I když dovolatel tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti je obsahem námitek pouhá kritika postupu
odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, který podle jeho názoru
nevzal do úvahy argumenty a jimi navrhované důkazy, nevyhověl důkazním návrhům,
navržené důkazy neprovedl, a dostatečně tak nezjistil skutkový stav. Obsahově
tak dovolatel vystihuje podle obsahu dovolání i ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř. Uvedenou kritikou však dovolatel
odvolacímu soudu vytýká, že měl dospět k jiným – pro dovolatele příznivým -
skutkovým zjištěním, na základě kterých by také následně zaujal odlišný právní
názor.
Tím ovšem nepodrobuje kritice samotné právní posouzení věci, ale
skutková zjištění ze kterých odvolací soud vycházel. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na
posouzení nároku žalobce, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem,
ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle
uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo
1774/2012, dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 3362/2009
(dostupném na www.nsoud.cz) uvedl, že "námitky, že odvolací soud (případně soud
prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) zjistil skutkový
stav věci neúplně, neboť neprovedl označené důkazy, popřípadě dospěl na základě
provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) nenaplňují. Prostřednictvím těchto námitek právní
posouzení věci odvolacím soudem v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, již
proto, že skutkové okolnosti věci rozsudek odvolacího soudu po právní stránce
zásadně významným nečiní". Při uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel protichůdně uvádí, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, současně však tvrdí, že
odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem, resp. nepostupoval v
souladu s konstantní judikaturou. Dovolacímu soudu tak není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje naplnění
přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Nad rámec dovolací soud dodává, že v řešené věci byla v rovině právní významná
otázka, zda jsou předmětné věci (sloupy) součástí jiných věcí nebo jsou
samostatným předmětem právních vztahů, pro zjištění, zda se stal dovolatel
jejich nabytím ve veřejné dražbě vlastníkem, a může na nich ponechat
osvětlovací lampy nebo zda je povinen je v opačném případě odstranit. V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud vyložil, že "podle
§ 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží
a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut
součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto
hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci
složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně
samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost
věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti
věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti.
První kritérium představuje spíše
subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží" se určuje do
značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke
konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té
věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více
věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k
individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo
možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik
neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium
je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" však
nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich
oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon
nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od
přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu),
přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po
pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od
telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty
případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní
(nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením
nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným
odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení
funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy
hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému
původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické
oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní
důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní
věci nezávislou". Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou
podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího
spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v
samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt
do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla
nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá
věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto
vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může
jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z
původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem
právních vztahů).
Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová
(popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby
původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto
požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a
vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10,
str. 446). Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v
nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může
přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o
úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný pod č. 574 v Souboru,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007,
uveřejněný pod č. C 7761 v Souboru nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, dostupný na www.nsoud.cz). Odvolací soud (ve spojitosti s rozhodnutím soudu prvního stupně) vyložil, z
jakých skutkových zjištění při posuzování toho, zda jsou sloupy součástí
samostatnou věci a proč je považuje za samostatné věci. Vyložil rovněž, proč
nelze pod pojmem osvětlovací tělesa, resp. osvětlení lyžařského vleku,
považovat předmětné sloupy, které jsou samostatnými věci ve vlastnictví
žalobce. Ve smyslu uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
přitom zohlednil kromě hlediska, "peněžního" znehodnocení také hledisko
znehodnocení funkčního. Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její
součást, vyplývá z úvahy soudu, kterou v řešené věci nelze označit za zjevně
nepřiměřenou, a tedy rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel ostatně ani žádnou polemiku v rovině právní s těmito závěry nevede;
své výhrady pojí – jak již bylo shora uvedeno – výlučně s námitkou, že odvolací
soud vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu, který nadto nemá oporu v
podstatné části v provedeném dokazování. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byl
úspěšný žalobce, měl by nárok na náhradu dovolacího řízení. Nicméně uznatelné
náklady žalobci v dovolacím řízení nevznikly, a proto dovolací soud rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu