USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně P. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/6, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Březince 1232/16, o žalobě z rušené držby, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 288/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem–pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2024, č. j. 35 Co 100/2024-166, 35 Co 101/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o žalobě z rušené držby. Posuzoval především námitku dovolatelky, že v řízení neuplatňovala pouze požadavek plynoucí z rušené držby, ale domáhala se také „petitorní žalobou práva užívat veřejný prostor“.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 29 C 288/2023-121, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 3. 2024, č. j. 29 C 288/2023-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se „všech jednání bránících žalobkyni v průchodu a chůzi po pozemku p. č. XY v k. ú. XY, který je v majetku statutárního města XY, zejména zdržet se bránění průchodu a chůze uzavřením ocelové výsuvné brány či umístěním jakékoli jiné brány ve veřejném prostoru, kterým je pozemek p.
č. XY v k. ú. XY podle zák. o obcích č. 128/2000 Sb.“ Zamítl rovněž žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se „všech jednání bránicích žalobkyni v průchodu a chůzi na pozemek p. č. XY v k. ú. XY, který je v jejím majetku na základě držby řádné, potivé a pravé z pozemku p. č. XY v k. ú. XY, který je veřejným prostranstvím a právem užívat tento prostor každou osobou, zejména je povinen zdržet se bránění průchodu a chůze uzavřením ocelové výsuvné brány či umístěním jakékoli zábrany ať již v prostoru nepovolené stavby na p.
č. XY nebo na obecním pozemku.“
3. Soud prvního stupně posoudil požadavek žalobkyně jako žalobu na ochranu rušené držby ve smyslu § 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na zjištěný skutkový stav vyhodnotil požadavek žalobkyně jako nedůvodný. Proto žalobu zamítl.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem–pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 35 Co 100/2024-166, 35 Co 101/2024, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
7. Žalobkyně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), který její požadavek na uložení povinnosti žalovanému zdržet se všech jednání bránících žalobkyni v průchodu a chůzi po pozemku p. č. XY v k. ú. XY posoudil jako žalobu, kterou se domáhá ochrany rušené držby ve smyslu § 176 a násl. o. s. ř., tedy jako tzv. posesorní žalobu. Tuto žalobu soud zamítl, jelikož „držba veřejného práva není možná“. Žalobkyně má za to, že z jejích jednotlivých podání je patrné, že se ve vztahu k pozemku p. č. XY nedomáhala ochrany držby (tedy nejedná se o posesorní žalobu), ale uplatnila právo „obecného užívání veřejného prostoru“, které vzniká přímo ze zákona. Jinými slovy v této části je podle dovolatelky nutné posuzovat její požadavek jako žalobu petitorní (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3474/21). Proto nelze zamítnout v této části žalobu s odůvodněním, že „držba veřejného práva není možná“.
8. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, ve kterém Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět.“ K tomu poznamenává, že odvolací soud o petitorní žalobě vůbec nerozhodl.
9. Nad rámec uvedeného žalobkyně rovněž polemizuje s některými aspekty rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k posesorní žalobě (především v souvislosti s otázkami spojenými s během lhůty pro podání žaloby z rušené držby).
10. Uzavírá, že pokud odvolací soud posoudil její požadavek vztahující se k pozemku p. č. XY nesprávně (jako žalobu posesorní, a nikoliv petitorní), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ve vztahu k pozemku p. č. XY v k. ú. XY zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby.
15. V daném případě je dovolání nepřípustné již jen z toho důvodu, že soudy posoudily požadavek žalobkyně jako žalobu v řízení o ochraně rušené držby (§ 1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ a § 176 a násl. o. s. ř.). V těchto věcech je přitom dovolání podle § 238 odst. 1 písm. g) nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2743/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4489/2018; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami dovolatelky souvisejícími s otázkami ohledně běhu lhůty pro podání žaloby z rušené držby.
16. Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitka dovolatelky, že v žalobě uplatnila ve vztahu k pozemku p. č. XY „petitorní žalobu práva užívat veřejný prostor“, není opodstatněná.
17. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022).
18. V posuzované věci je nutné zohlednit, že dovolatelka označila žalobu ze dne 10. 11. 2023 jako žalobu na „ochranu rušené držby práva vstupu na pozemek v majetku žalobkyně a práva vstupu na pozemek, který je veřejným prostorem – veřejným statkem podle ustanovení § 490 zák. č. 89/2012 Sb.“ V bodě I žaloby uvádí, že „veškeré pozemky a prostory v žalobě uváděné jsou v katastrálním území i obci XY a podání posesorní – ochranné žaloby“ Okresnímu soudu v Liberci odpovídá pravidlům věcné a místní příslušnosti soudů stanoveným v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V tomto bodě rovněž poukazuje na skutečnost, že byla splněna (i v souvislosti s žalobkyní tvrzenou rušenou držbou pozemku p. č. XY) lhůta 6 týdnů ve smyslu § 1008 odst. 1 o. z. V bodě VIII žaloby zmiňuje, že žalovaný narušuje pokojný stav, pokud zamezil vstupu žalobkyně na pozemek p. č. XY. Rovněž v bodě IX dovolatelka uvádí, že žalovaný svémocně ruší držbu práva vstupu žalobkyně na pozemek p. č. XY. Lze také zohlednit, že dovolatelka v žalobě navrhuje, aby soud rozhodl usnesením, a nikoliv rozsudkem (k tomu dovolací soud poznamenává, že v řízení o žalobě z rušené držby soud rozhoduje ve smyslu § 180 odst. 1 o. s. ř. usnesením, a nikoliv rozsudkem).
19. Z uvedeného obsahu podání žalobkyně i z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobkyně požadovala i v souvislosti s pozemkem p. č. XY ochranu držby podle § 1003 o. z., a nikoliv ochranu jiného práva (konkrétně práva „obecného užívání veřejného prostoru“). O tomto požadavku také odvolací soud, jehož rozhodnutí žalobkyně dovoláním napadla, podle § 1003 o. z. a násl. a § 176 o. s. ř. a násl. rozhodoval.
20. Pokud by uvedenou argumentaci žalobkyně posuzoval dovolací soud i z hlediska pro dovolatelku nejvíce příznivého tak, že skutečně v žalobě uplatnila i nárok na ochranu práva „užívat veřejný prostor“, o kterém – jak uvádí sama dovolatelka – soudy nižších stupňů vůbec nerozhodly, šlo by o námitku, že soudy nerozhodly o části uplatněného nároku; nápravou takového stavu by bylo vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu § 166 o. s. ř. Takový neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle § 236 odst. 2 o. s. ř. přípustné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3649/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4489/2018). IV. Závěr a náklady řízení
21. Jelikož v poměrech projednávané věci směřuje dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o žalobě z rušené držby, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné.
22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. žalobkyni rovněž vznikla ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) povinnost zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Soudnímu poplatku totiž podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1445/2023).
24. O povinnosti žalobkyně k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodne soud prvního stupně.
25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu