22 Cdo 2663/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z.
Š., zastoupené JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou se sídlem ve Frýdlantu nad
Ostravicí, Nádražní 417, proti žalovaným: 1) A. I. a 2) Mgr. M. M., o určení
neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 120/2012, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013, č.
j. 57 Co 253/2013-24, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013, č. j. 57 Co
253/2013-24, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. ledna 2013,
č. j. 17 C 120/2012-16, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku
k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že podání žalobkyně ze dne 17. 9. 2012, kterým
se domáhala „zrušení Dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
ze dne 17. května 2010 výmazem vkladu práva v katastru nemovitostí z důvodu
její neplatnosti“ a „zrušení navazujících zápisů v katastru nemovitostí výmazem
jejich vkladu práva v katastru nemovitostí“, je nesrozumitelné. Žalobkyně vady
neodstranila ani v podání ze dne 27. 12. 2012. Uzavřel, že žalobní návrh
nesplňuje náležitosti řádné žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř., je neprojednatelný
a podání žalobkyně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
28. června 2013, č. j. 57 Co 253/2013-24, potvrdil usnesení soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že ani v
odvolání nedošlo k odstranění vady návrhu spočívající v neurčitosti žalobního
požadavku.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje přitom na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002. Má
za to, že v žalobě, potažmo v jejím doplnění, vylíčila minimálně takové
rozhodující skutečnosti, ze kterých lze vymezit předmět řízení, kterým je
určení neplatnosti Dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
V-3215/2010-802 ze dne 17. května 2010 (dále jen „předmětná dohoda“). Pokud
soudy nižších stupňů její podání odmítly z důvodu jeho nesrozumitelnosti,
spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh, který musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení,
bydliště účastníků, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž
se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005,
publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor) pod C 4447 (navazujícího na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
publikovaného v Souboru pod C 2375), není pochybením soudu, jestliže formuluje
výrok rozsudku za použití jiných slov, než které v jinak určitém a
srozumitelném žalobním návrhu použil žalobce, pokud tím přesněji vyjádří stejná
práva a povinnosti, o nichž má rozhodnout. Podle názoru prezentovaného v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006 (Soubor
C 7084), dokonce žalobce není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Postačí, pokud žalobce označí v žalobě (v kterékoliv části jejího
textu, popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně
povinnost, která má být žalovanému uložena, nebo způsob určení právního vztahu,
práva nebo právní skutečnosti.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002 (dostupném
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „neuvede-li
žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde
o vadu žaloby, která by bránila pokračování řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.),
jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl
vymezen předmět řízení po skutkové stránce“.
V posuzované věci dovolatelka již v podání ze dne 17. 9. 2012 uvedla, že se
domáhá „určení neplatnosti Dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví V-3215/2010-802 ze dne 17. května 2010“, tento požadavek
formulovala i v doplnění tohoto podání ze dne 28. 12. 2012 a vyplývá rovněž z
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo podání ze dne 17. 9.
2012 odmítnuto. Z jednotlivých podání žalobkyně před soudy nižších stupňů je
tedy patrno, čeho se domáhá a co podáním žaloby sleduje (tedy určení
neplatnosti předmětné dohody). Žalobkyně také vylíčila všechny stěžejní
skutkové okolnosti, jež jsou jí ve věci známy, a tyto podpořila označením
důkazů. Z obsahu těchto podání rovněž vyplývá, že jsou splněny i další
náležitosti ve smyslu § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. kladené na návrh na
zahájení řízení.
Pokud odvolací soud přes výše uvedené postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
odmítl podání dovolatelky, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního
práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je tedy
důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a spolu s ním i
rozhodnutí soudu prvního stupně, pro které platí důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval námitkami
ke znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 17 C
120/2012-11, jímž byla žalobkyně vyzvána k doplnění podání ze dne 17. 9. 2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu