22 Cdo 2679/2025-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně: Z. spol. s r. o., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 C 102/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 14 Co 142/2025-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 Co 142/2025-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Žalobkyně rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, jelikož měla za to, že v rozhodované věci má být právní otázka vyřešena jinak, případně, že jde o vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo že má být vyřešená právní otázka vyřešena jinak. Odvolacímu soudu vytkla, že o žalobkyni uvažoval v kategoriích platných pro fyzické osoby – např. že si „musela být vědoma“, ačkoliv u právnických osob lze určité kategorie či atributy lidského chování pouze předpokládat, např. u odpovědnosti právnické osoby je třeba, aby za ni protiprávně jednal např. její statutární orgán. V souzené věci společníkům či jednatelům nebyl prokázán nepoctivý záměr, proto je třeba předpokládat, že žalobkyně v nepoctivém úmyslu nebyla a nejednala. Dobrá víra žalobkyně se měla předpokládat a bylo na žalované, aby tuto víru vyvrátila, což se jí předloženými důkazy nepodařilo ani ve vztahu k žalobkyni ani ve vztahu ke kterémukoliv jejímu společníkovi či jednateli. Nevyvratitelným faktem zůstalo, že se po dobu minimálně 10 let nikdo coby stát vůbec o své vlastnictví zajímal. V jaké víře než ve víře dobré by tedy mohla dovolatelka v takovéto situaci být. Nepoctivý úmysl by tedy hledala spíše u žalované, která se cca 16 let o předmětné nemovitosti nezajímala, nechala dovolatelku, aby se o ně starala, a posléze jí je bude chtít buď sebrat, nebo „znovu“ prodat. Dovolatelka také zdůraznila, že předmětné nemovitosti kupovala od pana H., se kterým měla zkušenost již s jedním úspěšně proběhlým prodejem, proto společníci dovolatelky neměli žádný důvod nevěřit tomu, že by se dovolatelka vlastníkem nestala. S ohledem na to, že pochybení obou soudů lze napravit pouze zrušením napadeného rozsudku, navrhla, aby ho dovolací soud zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. 9. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. 10. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 11. V projednávaném případě dovolatelka nevymezila konkrétní právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit. K přípustnosti dovolání potom uvedla, že v rozhodované věci má být právní otázka vyřešena jinak, případně jde o vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo že má být vyřešená právní otázka vyřešena jinak. Dovolacímu soudu není zřejmé, který ze čtyř důvodů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. měla dovolatelka v projednávaném případě za splněný, jelikož z výkladu v bodě 9 jasně vyplývá, že ke konkrétní právní otázce může být v zásadě naplněn vždy pouze jeden z případů přípustnosti. Dovolatelka neuvedla ani žádnou rozhodovací praxi, od které by se měl odvolací soud odchýlit, nebo kterou by bylo třeba posoudit jinak. 12. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 13. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 14. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti se dovolací soud dovoláním vůbec nemohl věcně zabývat. Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, přičemž bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Námitky v dovolání obsažené vůbec nebyly otevřeny dovolacímu přezkumu. 15. Lze uzavřít, že dovolatelka nedostála obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. 16. Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu