22 Cdo 2688/2025-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovaným 1) Z. H. a 2) I. H., zastoupeným Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 55/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2025, č. j. 19 Co 108/2025 138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 110 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 10 C 55/2024-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. č. st. XY, v k. ú. XY, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, ve prospěch žalobce a všech budoucích vlastníků pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, v k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud). Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 19 Co 108/2025-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2014, kde dovolací soud vyslovil názor, že v případě zjištění, že žalovaní nabídli žalobci uzavření takové smlouvy zajišťující přístup k nemovité věci, jejíž uzavření lze po něm spravedlivé požadovat, pak je možné zamítnout žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak než zřízením nezbytné cesty soudem, a to na základě smluvního obligačního práva.
Žalobce by neměl být nucen uzavřít jakoukoliv navrženou smlouvu, pokud by nezajistila právní jistotu ve věci. Soudy dále nedostatečně poměřovaly výhodu, kterou zřízení služebnosti nezbytné cesty představuje, s újmou, která by vznikla zřízením této služebnosti vlastníku zatížené nemovitosti. Zdůraznil také, že je soudům ponechán při rozhodování těchto otázek poměrně široký prostor pro úvahu, tím spíš by měly své závěry řádně odůvodnit, zabránit jejich zjevné nevyváženosti a nepřiměřenosti, a dbát tak na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1976/2017.
S ohledem na nedostatečné poměřování proporcionality při vzájemném poměřování práv účastníků pak žalobce pokládá za důležité, aby dovolací soud posoudil následující otázku – zásah do vlastnického práva žalovaných a právo žalobce řádně svůj pozemek užívat s přihlédnutím k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nelze zohlednit okolnosti, které tu byly dány již v době předchozího řízení, a s jeho názorem o nepřiléhavosti nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.
ÚS 3045/23, neboť je přesvědčen, že otázky výkladové, právního posouzení věci a obecně právní doktríny podléhají vývoji a nejsou tedy neměnnými. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaní ve svém vyjádření uvedli, že mají za to, že dovolání žalobce je namístě odmítnout, případně zamítnout. Rozhodnutí soudů jsou plně v souladu s požadavky uvedenými v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnění obou rozsudků pokládají za přesvědčivá, netrpí žalobcem tvrzenými rozpory s rozhodnutími dovolacího soudu, a proto dovolání není přípustné. Podle žalovaných k tvrzenému odchýlení od závěru dovolacího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 999/2014 nedošlo, neboť soudy dospěly k závěru, že přístup žalobce k jeho pozemkům mohl a měl být zajištěn jiným způsobem než soudem zřízenou služebností nezbytné cesty, a to prostřednictvím žalovanými nabízené obligační smlouvy. Rozhodnutí rovněž obsahují konkrétní a vyčerpávající úvahy o tom, zda lze uzavření takové obligační smlouvy po žalobci s ohledem na její obsah spravedlivě požadovat. Dovolací polemika je tak jednak nepřípustná, protože napadá skutková zjištění, a jednak nedůvodná, protože soudy přesvědčivě vyložily, proč je v tomto případě zajištění přístupu žalobce na jeho pozemky smluvním návrhem žalovaných zcela dostatečné a v souladu se zákonným požadavkem minimalizace zásahu do práv vlastníků zatíženého pozemku. Žalovaní považují za přiléhavé závěry dovolacího soudu v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1814/2015 a 22 Cdo 1638/2016, kde stojí, že povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti, při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být omezeno, pokud možno, co nejméně. Podmínky pro povolení nezbytné cesty nejsou dány ani tehdy, pokud žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Nezbytnou cestu nelze povolit rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty. K žalobcově argumentaci, vztahující se k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3045/23 žalovaní upozornili, že sám žalobce v dovolání uvedl, že se o jeho zdravotním stavu soudy v odůvodnění rozhodnutí zmiňují, a pokud žalobce nyní tvrdí, že pro svůj zdravotní stav má potíže s pěším překonáváním vzdálenosti k jeho rodinnému domu, pak tuto skutečnost v rámci svého účastnického výslechu neuvedl. Řešená situace je navíc odlišná od té řešené Ústavním soudem a i podle něj je možná varianta zřízení relativního práva.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Žalobce vymezil otázku, zda může soud žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty zamítnout s odkazem na to, že žalobce odmítl nabídku obligační smlouvy, ačkoliv tento návrh smlouvy by objektivně neumožnil žalobci nemovitost řádně užívat. A rovněž, zda je takový postup možný, pokud soud nezkoumal, zda nabízená smlouva objektivně umožňuje řádné užívání nemovitosti žalobce.
9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), uvedl, že v případě, že by uzavření obligační smlouvy zajišťující přístup k nemovitosti bylo možno po žalobci spravedlivě požadovat, tedy takové, která by mu v konkrétní věci poskytla potřebnou právní jistotu při užívání nemovitosti, by bylo možno zamítnout žalobu s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak, na základě obligačního práva. V usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1419/2018, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že návrh smluvního zajištění přístupu za podmínek, jejichž přijetí lze po žadateli o nezbytnou cestu spravedlivě požadovat, protože by postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty, je důvodem pro zamítnutí žaloby o povolení nezbytné cesty (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 673/20, dostupném na http://nalus.usoud.cz, kde se při posouzení uvedené otázky shodl s řešením soudy přijatým).
11. Soudy v řešené věci vyšly z toho, že žalovaní opakovaně žalobci nabízeli (a to i v průběhu řízení) uzavření obligační smlouvy, která by navazovala na smlouvu, co mezi stranami v podstatě bezproblémově fungovala v letech 2014–2024, kdy skončila uplynutím doby. V posledním návrhu smlouvy bylo navrženo, že smlouva bude uzavřena na dobu neurčitou, za úplatu 2 000 Kč ročně, a byly v ní stanoveny další podmínky a ujednání, smlouva se vztahovala jak na žalobce, tak na jeho rodinné příslušníky. Posun ve zdravotním stavu žalobce od roku 2016, kdy soudy poprvé rozhodovaly o nároku na povolení nezbytné cesty, neposoudily jako takový, že by sám o sobě byl důvodem ke změně původního zamítavého rozhodnutí.
Nadto ve vztahu k právu průchodu by právě žalovanými učiněný návrh smlouvy i při zhoršení zdravotního stavu žalobce žalobci přístup bez problémů zajistil. Účastníci učinili nesporným, že povolení nezbytné cesty by se týkalo trasy dlouhé cca 24 metrů. Jde o vzdálenost, která je běžně překonávána pěším způsobem při přístupu do nemovitostí (např. při parkování u bytových domů). Žalobce ani netvrdil, že by tuto vzdálenost v současné době nebyl schopen překonávat. Navíc jsou žalovaní ochotni reagovat na vývoj zdravotního stavu žalobce a výslovně ve smlouvě podchytit možnost užívání např. elektrického invalidního vozíku.
Soudy výslovně uzavřely, že návrh smluvního řešení přístupu pro žalobce není v žádném ohledu nevýhodnější oproti obsahu smlouvy, která mezi účastníky byla uzavřena v letech 2014–2024 (naopak je považovaly ze strany žalovaných vůči žalobci ještě za vstřícnější). Soudy se rovněž vypořádaly s tím, proč není možné zřídit přístup automobilem jako právo průjezdu (záměr by vyžadoval stavební úpravy příjezdové cesty, včetně zásahu do pergoly na pozemku žalovaných s hodnotícím závěrem, že vývoj zdravotního stavu žalobce od roku 2016 takový zásah neodůvodňuje).
Poukázaly též na to, že ani sami žalovaní ke své nemovitosti po žalobcem navrženém přístupu osobním automobilem nepřijíždí, a výslovně zdůraznily (bod 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „s ohledem na dispozice a rozměry pozemku by průjezd až na pozemek žalobce byl značně obtížný, ne-li nemožný“. Požadavek na právo průjezdu pak posoudily jako zjevně nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalovaných ve vztahu k odůvodněným potřebám na straně žalobce.
12. Ze závěrů soudů neplyne, že by návrh obligační smlouvy objektivně neumožnil žalobci nemovitost řádně užívat nebo že by se soudy tímto aspektem nezabývaly. Soudy naopak vzaly v potaz individuální okolnosti daného případu, vtělily je do svého hodnotícího soudu a odůvodnily, proč lze i za aktuální zdravotní situace žalobce po něm spravedlivě požadovat zřízení přístupu v podobě práva chůze obligační smlouvou. Žalobce v dovolání neuvedl konkrétní námitky a skutková zjištění, které by nalézací soudy ve své úvaze nezohlednily a pro které by napadený závěr neměl obstát. Argumentuje jen obecným odkazem na zhoršení zdravotního stavu. S ním se však soudy vypořádaly; žalobce však již dále nerozvedl, proč by měla být úvaha soudů nesprávná. A jak již uvedl dovolací soud výše, právě uzavření navržené smlouvy žalobci přístup k jeho nemovitostem právně zajistí. Pro úplnost dovolací soud dodává, že vedle navržené smlouvy má žalobce k dispozici pro případy spojené s většími zásahy do jeho nemovitosti ustanovení § 1022 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož dosah není smlouvou navrženou žalovanými nijak dotčen a žalobce je může v případně nutnosti využívat.
13. Podle dovolacího soudu se tedy závěry napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchylují. Soudy správně vyhodnotily, že v řešeném případě je zřízení přístupu k nemovitostem žalobce obligační smlouvou dostačující. Lze tak uvažovat na základě dlouhodobého, bezproblémového přístupu smluveného v minulém období i s ohledem na smluvní nabídky žalovaných i jejich ochotu tolerovat současné průchody žalobce bez právního titulu. Soudy se správně vypořádaly i s možností řádně užívat nemovitosti při obligačním zřízení práva průchodu žalobce. Zohlednily skutkové závěry – které v dovolacím řízení již nelze přezkoumat, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario – že posun zdravotního stavu žalobce není výrazný; nehodnotily jej proto jako důvod pro změnu posouzení. Zároveň se vypořádaly i s tím, že vzdálenost 24 metrů od veřejné komunikace není neobvyklá, že žalovaní nabídli možnost užívání např. elektrického invalidního vozíku a že zřízení práva průjezdu by vyžadovalo úpravy pozemku žalovaných. Ze zjištěného skutkového stavu ani z dovolacího důvodu se tak nepodává, že by přístup na základě obligační smlouvy neumožňoval řádné využívání ani, že tuto otázku soudy nezkoumaly. Napadené rozhodnutí proto obstojí.
14. Žalobce dále namítl, že soudy nedostatečně posuzovaly proporcionalitu při poměřování práv účastníků.
15. V této části trpí dovolání vadami. Nicméně se odvolací soud neodchýlil od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 o zvážení zásahu do vlastnického práva, resp. poměřování výhody zřizované cesty s újmou, která zřízením vznikne, a o potřebě soudcovské úvahy.
16. V prvé řadě žalobce v dovolacím důvodu vůbec neuvedl, jak by se měl odvolací soud od závěrů citovaného rozhodnutí odchýlit, zejm. jaká jeho úvaha neměla být proporcionální a v čem konkrétně mělo být posouzení právně nesprávné. Takto obecně formulovaná námitka by znamenala, že by dovolací soud měl přezkoumávat napadené rozhodnutí jako celek; dovolací řízení však není založeno na bezbřehém přezkumu. V dovolání žalobce soudům pouze vytkl, že dostatečně nehledaly řešení, které bude kompromisem mezi zájmy žalobce a žalovaných. Soudní praxe ale není založena na závěru, že by soud měl hledat kompromis mezi zájmy stran. Úkolem obecných soudů totiž není hledání kompromisu mezi zájmy účastníků – k tomu mohou sloužit metody řešení sporů jako je vyjednávání nebo mediace – nýbrž rozhodnutí o oprávněnosti nároku uplatněného v žalobě. K tomu, že soudy posoudily individuální okolnosti případu, ač v neprospěch žalobce, se dovolací soud již vyjádřil v bodech 11–13.
17. Dále žalobce vymezil otázku, zda lze vyloučit zřízení služebnosti nezbytné cesty na základě předchozího rozhodnutí mezi účastníky v podobné věci.
18. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil.
19. Odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3045/23 se do řešení vymezené dovolací otázky nepromítá. Závěr odvolacího soudu je vystavěn na zdůraznění účinku závaznosti a nezměnitelnosti předchozího pravomocného rozhodnutí ve věci, tj. soudy mohly tuto věc projednat, pokud žaloba spočívala na jiném skutkovém základu. Tomu dostály, když v rámci své úvahy nad rámec původního rozhodnutí přihlédly k novým rozhodujícím skutečnostem spočívajícím v posouzení zdravotního stavu žalobce a skončení původní smlouvy stran zajišťující průchod žalobce. Podle dovolacího soudu však nedošlo, jak namítá žalobce, k vyloučení zřízení služebnosti na základě předchozího rozhodnutí mezi účastníky; soudy pouze dospěly k závěru, že ani za aktuální situace tu nejsou podmínky pro zřízení nezbytné cesty. Ostatně Ústavní soud v odkazovém nálezu otázku vázanosti předmětem sporu neřešil, a proto se od něj nemohl odvolací soud odchýlit. Nalézací soudy tady pouze vyšly z toho, že mezi účastníky již soudní řízení o povolení nezbytné cesty probíhalo a podotkly, že skutečnosti, které se od té doby mezi účastníky nezměnily (vlastnické poměry, absence přístupu žalobce apod.), jsou mezi účastníky předchozím rozhodnutím vyřešeny a pokud by nedošlo k žádné změně poměrů, byla by dána překážka rozsouzené věci. Právě proto, že však žaloba žalobce v nynější věci část nových skutečností obsahovala, zabývaly se soudy tím, zda zakládají důvody pro povolení nezbytné cesty v současné době, tj. skutečnostmi tvrzenými žalobcem v nyní projednávané věci.
20. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu