22 Cdo 2724/2025-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, PhD., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně B. J., zastoupené JUDr. Václavem Polomisem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 206, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 304/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 85/2025-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Neustupného, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2.
1. Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 C 304/2021-246, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem plotu, který tvoří rozhradu mezi pozemky parc. č. XY, XY a XY a pozemky parc. č. XY a XY, vše v k. ú. XY (dále jen „plot“) je žalobkyně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 85/2025-319, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výrocích III a IV změnil tak,
že o nákladech státu se nerozhoduje (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí řešilo právní otázky, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Vrchního ani Nejvyššího soudu vyřešeny, nebo jsou rozhodovány rozdílně, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. Jde především o otázky: 1) Možnost soudu rozhodnout o spoluvlastnictví movité věci (oplocení) v situaci, kdy jedna ze stran dlouhodobě vykonává výlučné vlastnické právo, udržuje a opravuje plot, přičemž druhá strana nijak neprojevuje vlastnickou vůli. Je nutné stanovit, zda a za jakých okolností může soud dospět k závěru o spoluvlastnictví, pokud důkazní břemeno bylo uneseno pouze jedním účastníkem, a zda takový závěr obstojí bez existence důkazů o spolufinancování, údržbě nebo jiné formě výkonu vlastnického práva druhou stranou. K této otázce dále doplnila, že odvolací soud pochybil, pokud na základě dílčích a nepřesvědčivých důkazů dospěl k závěru o spoluvlastnictví oplocení mezi dovolatelkou a žalovanou, a to i přesto, že žalovaná nijak neprokázala, že by na výstavbě, opravách či údržbě oplocení jakkoliv participovala. Skutečnost, že oplocení stojí na společné hranici dvou pozemků, sama o sobě nezakládá domněnku spoluvlastnictví. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovozuje, že samotné umístění věci na rozhraní pozemků nezakládá bez dalšího existenci spoluvlastnictví, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3600/2006.
4. Dále dovolatelka uvedla ještě další dvě otázky, a sice: 2) Procesní přípustnost odborného vyjádření jako náhrady znaleckého posudku, pokud rozhodnutí soudu závisí na odborných otázkách (původ, stavební charakteristiky a historie oplocení). Je třeba jednoznačně vymezit hranici mezi odborným vyjádřením a znaleckým posudkem a postavit najisto, zda lze učinit skutkové závěry s dopadem na výsledek řízení na základě neautorizovaného, neprověřeného a metodicky nedoloženého vyjádření, které nebylo vydáno znalcem podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. 3) Aplikace institutu vydržení dle § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – zejména, zda je soud povinen se tímto hmotněprávním titulem řádně zabývat, pokud účastník uplatní konkrétní skutková tvrzení i důkazy nasvědčující držbě v dobré víře po zákonem stanovenou dobu. Je nutné vyjasnit, zda opomenutí této právní kvalifikace v rozsudku představuje porušení práva na zákonného soudce a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zda je takový postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu k principu materiální pravdy.
5. Měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobkyně nepovažuje za důvodné, opodstatněné a dostatečné. Vymezení důvodu přípustnosti považuje za zcela nedostatečné a vadné, právní otázka není v dovolání určitě a dostatečně srozumitelně vymezena. Žalovaná zásadně nesouhlasí s argumentací žalobkyně prezentovanou v dovolání a konstatuje, že v podstatě akceptuje závěry plynoucí z napadeného rozhodnutí. Dovolání není přípustné ani důvodné, a proto žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobkyně je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
13. Dovolatelka v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedla, že „napadené rozhodnutí řešilo právní otázky, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Vrchního ani Nejvyššího soudu vyřešeny, nebo jsou rozhodovány rozdílně, nebo se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů.“ Dovolatelka tak uvedla tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Nadto k prvnímu případu přípustnosti uvedla alternativu, kterou zákon v § 237 o. s. ř. ani nepředvídá, a sice řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Vrchního soudu vyřešena. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (vyjma např. případů, kdy dovolatel tvrdí, že určitá právní otázka byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou specifikuje, s tím, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že ve všech souvislostech nebyla tato otázka dosud vyřešena, jde o právní otázku dosud neřešenou).
14. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že v případě jedné právní otázky může být splněno v zásadě vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.
15. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud přesto vyrozuměl, že dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3600/2006, z něhož vyvodila, že samotné umístění věci na rozhraní pozemků nezakládá bez dalšího existenci spoluvlastnictví. Skutečnost, že oplocení stojí na společné hranici dvou pozemků, sama o sobě nezakládá domněnku spoluvlastnictví.
16. Tato námitka ovšem přípustnost dovolání nemůže založit už proto, že z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se vůbec nepodává právní závěr, který z něj dovolatelka učinila; navíc rozhodnutí na projednávaný případ ani nedopadá.
17. V usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3600/2006, Nejvyšší soud řešil případ vydržení pozemku zpevněné plochy autobusového nádraží, dobrou víru držitele vycházející z právního titulu, kterým byla privatizace, naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k vydrženému pozemku. Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by mohlo být uvedené usnesení použitelné pro posouzení projednávané věci. Není ani jasné, jakým způsobem z něj dovolatelka dovodila, že skutečnost, že oplocení stojí na společné hranici dvou pozemků, sama o sobě nezakládá domněnku spoluvlastnictví, a že samotné umístění věci na rozhraní pozemků nezakládá bez dalšího existenci spoluvlastnictví, když takové úvahy vůbec nebyly předmětem uvedeného rozhodnutí.
18. Již z těchto důvodů se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nemohl od uvedeného usnesení Nejvyššího soudu odchýlit, jelikož to pro projednávaný případ vůbec není přiléhavé, řešilo zcela jinou situaci. Proto tato námitka nemohla přípustnost dovolání založit.
19. Nadto musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit, že svou dovolací argumentaci postavila na odlišných skutkových závěrech, než jaké učinily soudy v nalézacím řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že se žalobkyni její vlastnické právo nepodařilo prokázat, jelikož některé provedené důkazy svědčily ve prospěch žalobkyně, jiné naopak v její neprospěch. Otázka vlastnického práva k plotu tedy zůstala neobjasněna (body 11 a 12 napadeného rozhodnutí).
20. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
21. S ohledem na to, že k dalším námitkám dovolatelky zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání, které je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, představují tyto námitky pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu. Proto se dovolací soud touto částí námitek vůbec nemohl zabývat, neboť bez zákonných náležitostí nemohou vést k založení přípustnosti dovolání.
22. Pouze pro úplnost uvádí dovolací soud k otázkám formulovaným dovolatelkou následující: 1) „K možnosti soudu rozhodnout o spoluvlastnictví movité věci (oplocení) v situaci, kdy jedna ze stran dlouhodobě vykonává výlučné vlastnické právo, udržuje a opravuje plot, přičemž druhá strana nijak neprojevuje vlastnickou vůli,“ je třeba uvést, že odvolací soud své rozhodnutí na závěru o existujícím spoluvlastnictví vůbec nezaložil a nevyšel z toho, že by to byla žalobkyně, kdo dlouhodobě a výlučně vykonává k plotu vlastnické právo. 2) Otázka formulovaná jako „Procesní přípustnost odborného vyjádření jako náhrady znaleckého posudku, pokud rozhodnutí soudu závisí na odborných otázkách“ nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná, neboť potvrzující zamítavé rozhodnutí založil na neunesení důkazního břemene ohledně vlastnického práva žalobkyně k plotu. 3) K namítanému „opomenutí institutu vydržení“, je nutné doplnit, že odvolací soud se možným posouzením nároku žalobkyně z pohledu vydržení vlastnického práva zabýval podrobně v bodě 15 odůvodnění rozsudku, kde jasně vysvětlil, proč k vydržení nemohlo dojít. S touto argumentací dovolatelka nijak věcně nepolemizuje a ani nemůže, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že se námitkou vydržení vůbec nezabýval.
23. Na závěr ještě pro úplnost dovolací soud doplňuje, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
24. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu