22 Cdo 2748/2024-517
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Č., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 27/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 22 Co 36/2023-305, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 22 Co 36/2023-305, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně zjistil, že zůstavitel J. Č. (manžel žalobkyně) se na základě kupní smlouvy ze dne 15. 1. 1963 stal vlastníkem hospodářské usedlosti (tvořené nemovitostmi blíže specifikovanými v bodě 17 jeho rozsudku). Po jeho smrti přešlo vlastnické právo k nemovitostem tvořícím hospodářskou usedlost na žalobkyni. Sousedící pozemková parcela č. XY patřila původně manželům H., následně státu. V roce 1966 byla tato parcela přidělena k žádosti J. Č. Místním národním výborem ve Struhách do jeho trvalého užívání za částku 25 Kčs ročně. Následně došlo k přisloučení předmětných pozemků do pozemků tvořících hospodářskou usedlost manžela žalobkyně. V roce 2016 vyrozuměl katastrální úřad J. Č. o rozdělení pozemkové parcely č. XY v souladu s nabývacími tituly na pozemky parc. č. XY, XY a XY a pozemkové parcely č. XY na pozemky parc. č. XY a XY.
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla předmětné pozemky nabýt na základě řádného vydržení, neboť nemá, resp. její manžel neměl k předmětným nemovitostem žádný nabývací titul. Předmětné pozemky pak podle soudu prvního stupně žalobkyně nemohla nabýt ani na základě mimořádného vydržení, protože 1) nejpozději v dubnu roku 2016 byla žalobkyně, resp. její manžel, vyrozuměn o tom, že předmětné nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví, pročež vydržecí doba skončila dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a 2) se v daném případě nejedná o poctivou držbu s ohledem na skutečnost, že v roce 1966 byla stavební parc. č. XY přidělena manželu žalobkyně do užívání, což svědčí o jeho povědomí o tom, že daná parcela nebyla v jeho vlastnictví.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 22 Co 36/2023-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud shledal, že manžel žalobkyně nenabyl předmětné pozemky, resp. pozemek parc. č. st. XY, na základě kupní smlouvy, ani vydržením do roku 2014 v režimu právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť nemohl být v dobré víře, že mu tento pozemek patří. Následně dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohla žalobkyně nabýt ani na základě mimořádného vydržení, neboť v roce 2016, kdy byl manžel žalobkyně vyrozuměn o tom, že katastrální úřad přistoupil k vyřešení poznámky o přisloučení parcel a že dle nabývacích titulů není vlastníkem předmětných pozemků, muselo dojít k přerušení běhu mimořádné vydržecí doby, která nemůže skončit dříve než k 1. 1. 2019. Odvolací soud dodal, že „od toho okamžiku, kdy byl informován o skutečném právním stavu, nelze u manžela žalobkyně hovořit o držbě v nikoliv nepoctivém úmyslu podle ustanovení § 1095 o. z. a minimálně od tohoto okamžiku mimořádná vydržecí doba nadále neběžela.“
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V dovolání formuluje otázku přetržení běhu mimořádné vydržecí doby pozdějším zjištěním, že podle příslušné evidence (katastru nemovitostí) je jakožto vlastník věci evidován někdo jiný než držitel vlastnického práva, a s tím související otázku splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), totiž že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Nesprávné právní posouzení shledala v závěru odvolacího soudu, podle nějž nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům, neboť v průběhu mimořádné vydržecí doby, která nemůže skončit dříve než k 1. 1. 2019, došlo k přetržení jejího běhu. Rozporovala, že toliko vyrozuměním manžela žalobkyně ze strany katastrálního úřadu či pouhým zápisem poznámky o přisloučení parcel do katastru nemovitostí v roce 1987, mohlo dojít k přerušení (přetržení) běhu mimořádné vydržecí doby. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že manžel žalobkyně od počátku užívání předmětných pozemků věděl, že pozemky nejsou v jeho vlastnictví, pročež je nemohl užívat v nikoliv nepoctivém úmyslu. Dále podotkla, že dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolacímu soudu v době jeho rozhodnutí zřejmě nebylo známo s ohledem na datum jeho publikování. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k posouzení otázku přetržení běhu mimořádné vydržecí doby pozdějším zjištěním, že podle příslušné evidence (katastru nemovitostí) je jakožto vlastník věci evidován někdo jiný než držitel vlastnického práva, a s tím související otázku splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., totiž že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. 11. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 14. Podle § 3066 o. z. vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. 15. Nejvyšší soud se otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení, zabýval již v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, (dostupném stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). V něm vysvětlil, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (k tomu srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024). 16. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud uvedl, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. 17. V nyní souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že manžel žalobkyně předmětné pozemky nedržel „v nikoliv nepoctivém úmyslu“ podle § 1095 o. z. od roku 2016, kdy byl katastrálním úřad vyrozuměn o vyřešení poznámky o přisloučení parcel a o tom, že dle nabývacích titulů není jejich vlastníkem. K tomuto okamžiku mělo dojít k „přetržení“ běhu mimořádné vydržecí doby. Takový závěr však odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, pročež napadené rozhodnutí v dovolacím řízení nemůže obstát. Sama o sobě skutečnost, že je držitel pozemku vyrozuměn o absenci jeho vlastnického práva k drženým nemovitým věcem, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Dospěl-li odvolací soud k opačném závěru, zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. 18. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 19. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 20. O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). 21. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu