22 Cdo 2761/2012

22 Cdo 2761/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně Ing. M. V., bytem v O. – P., zastoupené JUDr. Vladimírem

Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti žalovaným 1) A.

H., bytem v P., 2) L. K., bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Věrou Ottlovou,

advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o určení vlastnického práva k

nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 49/2011, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května

2012, č. j. 28 Co 95/2012-175, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího

řízení ve výši 1.980,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně

žalovaných JUDr. Věry Ottlové.

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 1059 (dále jen

,,předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku parc. č. st. 10, to vše

v katastrálním území a obci B., na základě geometrického plánu.

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 15. listopadu 2011, č. j. 6 C 49/2011-120, ve výroku I. určil, že žalobkyně

je vlastnicí předmětného pozemku, odděleného od pozemku žalovaných parc. č. st.

10 v katastrálním území a obci B. na základě geometrického plánu

specifikovaného v tomto výroku. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o

náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí

pozemku parc. č. st. 9 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. října 2008.

Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 10, a to na

základě kupní smlouvy ze dne 11. září 1995. Předmětný pozemek vznikl oddělením

geometrickým plánem z pozemku parc. č. 10.

Soud prvního stupně konstatoval, že je dán naléhavý právní zájem

žalobkyně na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí jsou jako

vlastníci zapsáni žalovaní. Uvedl, že žalobkyně prokázala svou dobrou víru jako

nezbytný předpoklad pro nabytí vlastnického práva vydržením. Vzhledem k

právnímu titulu nabytí, jakož i právním titulům nabytí jejími právními

předchůdci měla za to, že jí patří i předmětný pozemek. Dobrou víru žalobkyně

lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit i z přírodního reliéfu krajiny,

kdy pozemek parc. č. 9 a předmětný pozemek jsou ukončeny strmým srázem a

vepředu zpevněny a ohraničeny kamennou zdí. Žalovaní nikdy nevznesli námitku,

že by měla hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem žalobkyně probíhat jinde.

Žalobkyně užívala předmětný pozemek v rozsahu, v jakém jej užívali i její

právní předchůdci. V dobré víře přestala být až 2. listopadu 2010, kdy došlo k

oddělení předmětného pozemku geometrickým plánem. Soud prvního stupně uvedl, že

předmětný pozemek představuje 6 % celkové výměry nabytého pozemku a omyl na

straně žalobkyně je vzhledem k poměru nabytého a skutečně užívaného pozemku

omluvitelný. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla nejméně od roku

1984, kdy nabyl pozemek parc. č. 9 její právní předchůdce J. H. na základě

rozhodnutí o dědictví po původním vlastníkovi pozemku J. H., v dobré víře, že

jí předmětný pozemek patří. Protože uplynula desetiletá vydržecí doba

(žalobkyně si započetla oprávněnou držbu svých právních předchůdců), stala se

vlastnicí předmětného pozemku vydržením.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“)

rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 28 Co 95/2012-175, rozsudek soudu

prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí

předmětného pozemku zamítl (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a III. rozhodl

odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupě není vykonatelný,

neboť k němu nebyl připojen geometrický plán oddělující předmětný pozemek,

který není dosud evidován v katastru nemovitostí. Předmětný pozemek byl oddělen

z pozemku parc. č. st. 10, který byl původně ve vlastnictví státu a později ve

vlastnictví obce Bílkovice. Podle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního

stupně procesně správně, neboť předtím, než provedl koncentraci řízení,

žalované nepoučil ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen

,,o. s. ř.“). Odvolací soud proto znovu provedl a doplnil dokazování. Dospěl k

závěru, že předmětný pozemek, který byl oddělen z pozemku parc. č. st. 10, byl

ve vlastnictví státu a později obce a nemohl být tedy předmětem vydržení před

účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť z

vydržení byly vyloučeny pozemky v socialistickém vlastnictví. Uvedený pozemek

by však mohl být i přesto žalobkyní vydržen po účinnosti této novely, avšak

pouze za splnění předpokladů § 134 občanského zákoníku.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní

předchůdce žalobkyně J. H. od doby, kdy se stal vlastníkem pozemku parc. č. st.

9, musel vědět, že k tomuto pozemku nepatří předmětný pozemek, který byl

později přisloučen k pozemku parc. č. st. 10. O této skutečnosti musela vědět i

matka J. H., která byla rovněž dědičkou po zemřelém J. H. Žalobkyně tedy nemůže

odvozovat svou dobrou víru od svých právních předchůdců, resp. právních titulů,

na základě kterých měli předmětný pozemek užívat. Předmětný pozemek totiž v

těchto právních titulech (zejména v rozhodnutí o dědictví po zemřelém J. H.)

nebyl zmíněn; naopak bylo uvedeno, že předmětem dědictví je pozemek nyní parc.

č. st. 9 bez přisloučeného předmětného pozemku. J. H. byl o skutečnosti, že mu

předmětný pozemek nepatří, informován i tehdejším místostarostou města

Bílkovice. Na tom nemění nic ani skutečnost, že J. H. na předmětném pozemku

postavil kamennou zeď a drobnou stavbu a ani to, že žalovaní užívali pozemek

parc. č. st. 10 bez předmětného pozemku. Žalobkyně nemůže svá tvrzení o

vydržení předmětného pozemku založit ani na tom, že jej měla v oprávněné držbě

H. B., dcera J. H., neboť H. B. pozemek držela jen jeden rok, a nebyla tak

splněna podmínka desetileté vydržecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání je

podle jejího názoru založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a

odst. 2 písm. b)] o. s. ř. a namítá, že skutková zjištění, ze kterých odvolací

soud vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř.)]. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku

ztráty dobré víry jejího právního předchůdce. Ačkoliv bylo v dědickém

rozhodnutí po zemřelém J. H. uvedeno, že předmětem dědictví je pozemek dnes

parc. č. st. 9 bez přisloučeného předmětného pozemku, žalobkyně ani její právní

předchůdci vzhledem k hranici v terénu nemohli mít za to, že jim předmětný

pozemek nepatří. Na to, že jí nebo jejím právním předchůdcům předmětný pozemek

nepatří, nebyla nikdy upozorněna. Naopak žalovaní si svůj pozemek oplotili,

aniž by oplocení vztáhli i na předmětný pozemek. Pozemek parc. č. st. 10

kupovali žalovaní od svého právního předchůdce ,,bez právních vad“, tedy ani

sami neměli vědomost o tom, že předmětný pozemek neoprávněně užívá dovolatelka,

resp. její právní předchůdci. Dovolatelka uvedla, že v pochybnostech je třeba

mít držbu za oprávněnou. Podle jejího názoru si může započíst i oprávněnou

držbu svých právních předchůdců a má tedy za to, že vydržecí doba již uplynula. Dovolatelka upozornila na to, že před nalézacími soudy nebyl ze strany

žalovaných předložen žádný důkaz, který by vyvrátil její dobrou víru a jejích

právních předchůdců. Zpochybnila pravost a hodnověrnost prohlášení bývalého

místostarosty obce Bílkovice, ze kterého odvolací soud dovodil zánik její dobré

víry. Vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi

obcí Bílkovice a žalovanými, ze které se podávalo, že na pozemku parc. č. st. 10 neváznou žádné vady. Podle jejího názoru z důkazů, které odvolací soud

provedl, nevyplývá, že nebyla v dobré víře a že neuběhla potřebná desetiletá

vydržecí doba. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že žalobkyni vydržecí doba nepočala

běžet, protože nikdy nebyla v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří. Dobrou

víru je třeba posuzovat z objektivního hlediska a žalobkyně ohledně

skutečností, ze kterých by mohla svou dobrou víru dovozovat, neunesla důkazní

břemeno. Naopak z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že žalobkyně v dobré

víře nebyla. Hranice mezi pozemky byla podle názoru žalovaných známa již od

roku 1920 a na této skutečnosti nic nemění ani průběh oplocení mezi pozemky. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.

ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. května 2012,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není

však důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobkyně není

vlastnicí předmětného pozemku, neboť do běhu vydržecí doby se nemůže započíst

dobu držby svých právních předchůdců. Jak J. H., tak i jeho matka M. H. nebyli

oprávněnými držiteli předmětného pozemku, protože věděli, že v rámci dědických

řízení předmětný pozemek do vlastnictví nenabyli. Dovolatelka v dovolání pak s tímto východiskem odvolacího soudu polemizuje ve

prospěch závěru, že její právní předchůdci byli oprávněnými držiteli

předmětného pozemku, a proto si může do běhu vydržecí doby započíst i dobu

držby svých právních předchůdů. Podstata výhrad vůči právnímu posouzení věci

odvolacím soudem ze strany dovolatelky spočívá v jejím přesvědčení, že byla

oprávněna si do doby své držby započíst i dobu držb svých právních předchůdců. Součet těchto dob je pak dostačující pro závěr, že vlastnické právo k pozemkům

vydržela. Aniž by byl dovolací soud nucen vyjádřit se ke správnosti východisek, na

kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, z hlediska procesní ekonomie

uvádí, že i kdyby byla správná dovolací argumentace žalobkyně, nemělo by to na

věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu žádný vliv. Jinými slovy řečeno, i

kdyby byla držba předmětného pozemku právních předchůdců žalobkyně oprávněná,

nemohla se žalobkyně vlastnicí předmětného pozemku stát a její žaloba na určení

vlastnického práva nemohla být důvodná. Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqg5pxg4s7gnpxg

5dsl4ytamq22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3,

ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho

právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že

vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný

pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné

v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy

vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování

vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho

právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný

pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví.

Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o

tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy

uplynula vydržecí doba deseti let.“

Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné

nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v

soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího

závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že

vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení

svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového

účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v

rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od

svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgfpwgxzrgazt

gmy22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333). Aplikace těchto závěrů v poměrech souzené věci má nutně za následek, že

žalobkyně vlastnicí předmětného pozemku není. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která nejsou dovoláním zpochybněna,

vyplývá, že J. H., jehož oprávněné držby se žalobkyně dovolává, zemřel dne 18. února 2007 a na základě schválené dohody o vypořádání dědictví nabyla pozemek

st. parc. č. 9, pozemek parc. č. 1 a budovu na st. parc. č. 9 dcera zůstavitele

H. B. Jestliže by J. H. oprávněným držitelem předmětného pozemku nebyl (jak uzavřel

odvolací soud), nelze dobu jeho faktické držby předmětného pozemku jakkoliv

promítnout do úvah o možném vydržení z hlediska zápočtu tohoto období právě

proto, že držba J. H. nebyla oprávněná. O zápočtu doby jeho držby lze totiž

pojmově uvažovat pouze tehdy, pokud by byl držitelem oprávněným a současně sám

vlastnické právo nevydržel. Pokud by J. H. byl oprávněným držitelem předmětného pozemku, jak tvrdí

dovolatelka v dovolání, přinejmenším od roku 1984, kdy nabylo právní moci

rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví po matce J. H. M. H., na jehož základě

se stal J. H. vlastníkem i zbývající jedné poloviny pozemku st. parc. č. 9,

pozemku parc. č. 1 a budovy na st. parc. č. 9 až do své smrti v roce 2007,

uplynutím desetileté vydržecí doby (§ 134 občanského zákoníku) by se stal

vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení vlastnického práva k němu

právě J. H. V takovém případě by se ovšem žalobkyně nemohla dovolávat jeho

oprávněné držby právě z toho důvodu, že J. H. by vlastnické právo k pozemku již

nabyl. Předmětem dědického řízení po zemřelém J. H. předmětný pozemek nebyl a právní

nástupkyně H. B. se nemohla stát jeho vlastnicí na základě výsledků řízení o

dědictví. K dodatečnému projednání dědictví ohledně tohoto pozemku taktéž

nedošlo. Rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví by toliko – v případě pro žalobkyni

nejpříznivějším – mohlo představovat putativní titul pro oprávněnou držbu dcery

J. H. H.

B., na základě kterého by bylo možno uvažovat o její oprávněné držbě. Ta by však případně započala až v roce 2007, kdy se na základě výsledků

dědického řízení chopila držby předmětného pozemku a k žádnému zápočtu doby

držby ze strany jejího předchůdce J. H. nemohlo dojít. Vzhledem k tomu, že kupní smlouvou uzavřenou dne 10. října 2008 prodala H. B. pozemek st. parc. č. 9, pozemek parc. č. 1 a budovu na st. parc. č. 9

žalobkyni, je zřejmé, že vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla

ani H. B., jejíž držba je datována pouze roky 2007 a 2008. I kdyby bylo možné

považovat její držbu za oprávněnou, a tudíž by si období držby v letech 2007 a

2008 mohla započíst do běhu vydržecí doby samotná žalobkyně, pro niž by

putativním titulem pro držbu pozemku mohla být právě uzavřená kupní smlouva z

roku 2008 (neboť předmětný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy z roku 2008),

je zřejmé, že ani samotné žalobkyni nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba,

a to vzhledem ke skutečnosti, že v roce 2011 bylo zahájeno soudní řízení a

rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 15. listopadu 2011. U žalobkyně by

tak bylo možno uvažovat – v nejpříznivějším případě – o době oprávněné držby (i

s připočtením držby H. B.) od roku 2007 do roku 2011, z čehož je zřejmé, že k

uplynutí zákonné desetileté vydržecí doby nemohlo dojít, a žalobkyně tak

vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla vydržet, i kdyby doba držby

jejích právních předchůdců byla období oprávněné držby. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b

odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž

žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího

řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátkou) sestávají (v

souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní

odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní

hodnoty 25.000,- Kč podle § 7 bodu 5. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 3

písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),

ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný

úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2.100,- Kč

(vyjádření k dovolání ze dne 26. července 2012 - § 11 odst. 1 písm. k)

vyhlášky). Takto určená odměna je u každé z žalovaných snížena o 20 % podle § 12 odst. 4

vyhlášky a činí 1.680,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za

jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku

1.980,- Kč u každé z žalobkyň . Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.

by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za

zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou

se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo

notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou

se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,

ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení

zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního

tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení

podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu

(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna

2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,

nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o

sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni

je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby každému z žalovaných, kteří mají v

řízení postavení samostatných společníků, nahradila náklady dovolacího řízení

ve výši 1.980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně

žalovaných (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, mohou se

oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.