ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. B., zastoupené Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 107/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 253/2023-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 253/2023-157, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 10 C 107/2022 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), které zaniklo ke dni 3. 7. 2019 právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 10 C 107/2022-122, přikázal ve výroku I specifikované věci do výlučného majetku žalovaného (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na vypořádání zaniklého SJM žalobkyni částku 155 863 Kč (výrok II). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vypořádání vnosu finančních prostředků ze SJM do výlučného majetku žalovaného, představovaného souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru poskytnutého žalobkyni ze strany Modré Pyramidy stavební spořitelny, a. s., na základě úvěrové smlouvy č. 3009142551 (dále též jen „úvěr 1“) a na uhrazení úvěru poskytnutého účastníkům ze strany Komerční banky, a. s., na základě úvěrové smlouvy č. 99005060455 (dále též jen „úvěr 2“) – (výrok III). Zamítl rovněž návrh žalovaného na vypořádání vnosu finančních prostředků ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalobkyně, představovaného souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru 1, a dále na vypořádání zůstatku úvěru 2, a to ve výši ke dni 3. 7. 2019, jakož i na vypořádání splátek tohoto úvěru uhrazených žalovaným po datu 3. 7. 2019. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 7. 2019, do 3. 7. 2022 tak kdokoliv z bývalých manželů mohl podat jak žalobu na vypořádání, tak vznést své nároky – de facto vzájemnou žalobu (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zdůraznil, že je možné vypořádat v rámci tohoto řízení ty položky, které se SJM týkají a účastníci – každý z nich (tj. i žalovaný) – je uplatnili do řízení před uplynutím lhůty 3 let od zániku SJM (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
4. Žalobkyně v žalobě mj. požadovala, aby soud vypořádal vnos finančních prostředků do výlučného majetku žalovaného, což bylo ztotožněno tím, že jde o vnos představovaný souhrnem splátek, které byly poukázány za dobu trvání manželství ze společných prostředků jednak ve výši 294 180,92 Kč (souhrn splátek i jednorázové úhrady) na úvěr 1, jednak na úvěr 2, který byl poskytnutý – dle tvrzení žalobkyně – pouze žalovanému (viz bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při prvním jednání dne 14. 3. 2023 žalobkyně uvedla, že prostředky z úvěrů jako takových byly vynaloženy na nemovitý majetek žalovaného (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
5. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že „bylo jednoznačně ověřeno, že závazek z úvěru 1 byl výlučným závazkem žalobkyně převzatým za dobu před uzavřením manželství... Ve vztahu k druhému úvěru 2 bylo mezi účastníky shodné, navíc důkazem v podobě příslušné úvěrové smlouvy prokázané, že šlo o závazek společný; ...“ (viz bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
6. Přestože žalovaný požadoval vypořádat vnos ze SJM na úhradu úvěru 1 jako výlučného závazku žalobkyně, soud prvního stupně k tomuto požadavku uvedl, že tento „byl rovněž vznesen až poté, kdy uplynula lhůta 3. 7. 2022 k vypořádání SJM.“ (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). „To proto, že jde o požadavek na zohlednění vnosu, který je postaven v jiném skutkovém tvrzení, než bylo žalobkyní v jediném – z hlediska běhu tříleté lhůty od zániku SJM – ze strany účastníků v řízení včas učiněném podání.“ (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
7. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 253/2023-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV v části, jíž byl zamítnut návrh žalovaného na vypořádání vnosu finančních prostředků ze SJM do výlučného majetku žalobkyně představovaných souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru 1, změnil tak, že po přikázání věcí specifikovaných ve výroku I do výlučného majetku žalovaného uložil žalobkyni povinnost na vypořádání SJM zaplatit žalovanému 308 741 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
8. Žalovaný se v podaném odvolání neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na vypořádání vnosu ze SJM na hrazení úvěru 1 (poskytnutého žalobkyni) uplatnil až po uplynutí tří let od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Zdůraznil, že žalobkyně v žalobě vymezila okruh majetku, který určila předmětem vypořádání. Správně jej vymezila jako vnos společných prostředků, který je nutno vypořádat, pouze chybně tvrdila, že má být vypořádán vnos do majetku žalovaného (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, podle kterého v řízení o vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnos ze SJM do výlučného majetku žalobkyně představovaný souhrnem splátek poukázaných na uhrazení úvěru 1 byl uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty. Uvedl, že žalobkyně chtěla uvedený vnos ze SJM vypořádat, přičemž žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 8. 2022 (po uplynutí lhůty tří let od zániku SJM) požadoval vypořádat tyto prostředky jako vnos ze SJM na výlučný majetek žalobkyně. K tomu odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně předmětné splátky učinila ve tříleté lhůtě předmětem vypořádání.
Pod bodem 17 odůvodnění rozsudku uzavřel: „Žalobkyně v žalobě stanovila, co má být vypořádáno. Pouze v žalobě tvrdila, že se jedná o vnos do výlučného majetku žalovaného, přičemž žalovaný tvrdil a v řízení bylo prokázáno, že šlo o vnos ze SJM do výlučného majetku (na úhradu výlučného dluhu) žalobkyně. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že se jedná o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku SJM nebyly v řízení nijak
zmiňovány. Jde pouze o právní posouzení tvrzených skutečností, které byly (žalobkyní) uplatněny ve lhůtě stanovené v § 741 o. z.“ Vyšel přitom ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v tom směru, že na úvěr 1 byly za trvání manželství uhrazeny splátky ve výši 929 208, 69 Kč, přičemž po započtení na hodnotu věcí přikázaných do majetku žalovaného činí částka, kterou má žalobkyně zaplatit jako náhradu vnosu ze SJM do jejího výlučného majetku, celkem 308 741 Kč.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně pak napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly řešeny v judikatuře Nevyššího soudu nebo je odvolací soud řešil v rozporu s touto judikaturou. Otázky formulovala následovně: a) Je přípustné, aby odvolací soud učinil předmětem vypořádání zaniklého společného jmění aktivum – nárok, který nebyl žádným z účastníků řízení v prekluzivní lhůtě 3 let ode dne právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství učiněn předmětem řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů? b) Je přípustné, aby odvolací soud jako aktivum vypořádávaného zaniklého společného jmění manželů učinil dosud nesplacený společný závazek bývalých manželů – účastníků řízení? Poukázala na to, že z její strany byl před uplynutím propadné tříleté lhůty učiněn předmětem vypořádání vnos finančních prostředků SJM do výlučného majetku žalovaného, nikoliv vnos finančních prostředků SJM do jejího výlučného majetku. K tomu dodala, že prostředky použité z úvěru poskytnutého Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a. s., byly použity na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Úvěr poskytnutý Komerční bankou, a. s., není doposud splacen. Odvolací soud tak svým rozhodnutím zavázal žalobkyni ke dvojímu plnění stejného závazku. Dále pak odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových tvrzeních, jež nemají oporu v obsahu soudního spisu, a to konkrétně na skutkovém zjištění, že žalobkyně učinila svým žalobním návrhem předmětem vypořádání splátky úvěru u Modré Pyramidy stavební spořitelny, a. s., čímž odvolací soud postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř. a porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, neboť za podstatné považuje, že byl ve lhůtě tří let navržen k vypořádání specifikovaný majetkový obnos. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Z obsahu dovolání je patrné, že žalobkyně brojí především proti vypořádání vnosu ze SJM na výlučný majetek žalobkyně v podobě splátek hrazených za trvání manželství na úvěr poskytnutý Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a. s., (úvěr 1).
15. Co se týče námitek směřujících proti vypořádání úvěru poskytnutého Komerční bankou, a. s., (úvěr 2), z dovolání se sice podává žalobkyní formulovaná otázka ad b), nicméně na závěru o vypořádání nesplaceného zůstatku úvěru 2 napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se totiž úvěrem 2 ve svém rozhodnutí nezabýval; žalobkyně pouze zevrubně konstatuje, že odvolací soud měl předmětem vypořádání učinit jako vnos ze SJM na výlučný majetek žalobkyně prostředky, které nikdy vynaloženy nebyly. Z toho ostatně není zřejmé, na jaké prostředky žalobkyně poukazuje, neboť – jak bylo již uvedeno výše – odvolací soud se jako vnosy ze SJM na výlučný majetek žalobkyně zabýval splátkami vynaloženými na úvěr 1, nikoliv na úvěr 2. Otázka ad b) formulovaná dovolatelkou tak přípustnost dovolání nezakládá.
16. Naproti tomu otázka ad a) formulovaná dovolatelkou, tedy zda je přípustné, aby odvolací soud učinil předmětem vypořádání zaniklého společného jmění aktivum – nárok, který nebyl žádným z účastníků řízení v prekluzivní lhůtě 3 let ode dne právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství učiněn předmětem řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, zakládá přípustnost dovolání a dovolání je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Protože společné jmění účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství ke dni 3. 7. 2019, postupoval dovolací soud podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
18. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
19. Podle § 741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.
20. Z § 742 odst. 1 písm. b) vyplývá, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použije se pro vypořádání pravidlo, že každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek.
21. Již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se judikatura ustálila na tom, že vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“ v řízení o vypořádání společného jmění manželů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Shodné závěry se uplatní i pro vypořádání vnosu ze společného majetku do majetku výlučného [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016)].
22. Tyto závěry (učiněné k požadavku na řádné uplatnění vnosu) se uplatní rovněž při vypořádání SJM v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy u vypořádání SJM zaniklého po 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022).
23. Odvolací soud svůj závěr ohledně vnosu ze SJM do výlučného majetku žalobkyně založil na tom, že již žalobkyně v rámci tříleté lhůty v žalobě stanovila, co má být vypořádáno, avšak tvrdila, že se jedná o vnos do výlučného majetku žalovaného, přičemž žalovaný tvrdil (nejdříve ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 8. 2022) a v řízení bylo prokázáno, že šlo o vnos ze SJM do výlučného majetku (na úhradu výlučného dluhu) žalobkyně. Vypořádání vnosu ze SJM do výlučného majetku žalobkyně odůvodnil odvolací soud tím, že „nelze uzavřít, že se jedná o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku SJM nebyly v řízení nijak zmiňovány“ (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
24. Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že k řádnému uplatnění vypořádání vnosu (splátek vynaložených na úhradu úvěru 1) postačuje učinění majetkových hodnot předmětem řízení o vypořádání SJM ve tříleté lhůtě, aniž by došlo k uplatnění tvrzení, že finanční prostředky byly užity ve prospěch majetku jednoho z manželů s požadavkem na jejich uhrazení (zde ve prospěch žalobkyně), a tím k řádnému uplatnění nároku ze strany druhého manžela (zde žalovaného), je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jinými slovy, neobstojí závěr odvolacího soudu o tom, že řádným uplatněním vnosu v rámci tříleté lhůty je „pouhé“ učinění majetkových hodnot v podobě splátek předmětem vypořádání, aniž by došlo k uplatnění – byť obecného – tvrzení v tom smyslu, na čí majetek byl vnos vynaložen. Ostatně není rozumné přijmout závěr, že žalobkyně sama před uplynutím tříleté lhůty uplatnila vnos ze SJM na svůj majetek za situace, kdy žalovaný zůstal před uplynutím této lhůty pasivní.
25. Řádné uplatnění vnosu k vypořádání podle závěrů konstantní judikatury totiž vyžaduje tvrzení, že k majetkovému přesunu mezi společným jměním a majetkem jednoho z manželů (nebo opačně) došlo a současně, že se některý z manželů domáhá nahrazení vynaložených částek (buď jako vnosu ze společného majetku do výlučného nebo vnosu z výlučného majetku do majetku společného) ve svůj prospěch (případně ve svůj neprospěch).
26. Odvolací soud v narační části svého rozhodnutí (bod 3 odůvodnění) jednoznačně konstatoval, že žalobkyně se v žalobě domáhala vypořádání vnosu v podobě poskytnutých společných prostředků na výlučný majetek žalovaného ke konkretizovanému úvěru, bez pochybností s tím, že tyto částky má žalovaný do společného jmění manželů nahradit. Jestliže soudy dospěly k závěru, že daný úvěr není dluhem žalovaného, ale dluhem žalobkyně, je zřejmé, že jejímu požadavku na vypořádání vnosu nemohly vyhovět, protože o vnos ze společného majetku do majetku žalovaného v tomto směru nešlo. Nicméně samotná okolnost, že šlo – jak vyplynulo z provedeného dokazování – o dluh žalobkyně, ještě bez dalšího neumožňuje tento majetkový přesun vypořádat jako vnos ze společného majetku do majetku druhého z manželů (zde žalobkyně). Takový postup by byl podmíněn návrhem žalovaného, aby žalobkyně nahradila do společného jmění manželů částku, kterou společné jmění vynaložilo na její výlučný majetek (zde dluh). Z obsahu spisu není pochyb o tom, že takový požadavek žalovaný ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů v soudním řízení neuplatnil, a proto jej odvolací soud nebyl oprávněn vypořádat.
27. Dovolací soud se však nezabýval námitkou, že prostředky získané z úvěru 1 byly vynaloženy ve prospěch (rekonstrukce) nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného. Na tomto skutkovém základě napadené rozhodnutí vůbec nespočívá, k čemuž dovolací soud podotýká, že již soud prvního stupně ve vztahu k těmto tvrzením žalobkyně uvedl, že byla uplatněna po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů. S tímto se dovolací soud ztotožňuje, k čemuž odkazuje např. na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016.
28. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu