22 Cdo 2819/2024-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce GARÁŽE PRUŠÁNECKÁ, družstvo, IČO 44962584, se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4067/1, zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102a, proti žalovanému AUTOMOTO KLUBU Vinohrady v AČR, IČO 00532703, se sídlem v Brně, Vančurova 3132/59, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 194/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 37 Co 93/2022-326, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 1998, č. j. 51 C 194/94-128, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouvy (v rozsudku specifikované) uzavřené mezi žalovanými [Účastníkem řízení byla původně i společnost AUDO, a. s., IČO: 00530620, se sídlem ve Slavkově u Brna, Československé armády 347, jako žalovaná 2); tato společnost pak v průběhu odvolacího řízení zanikla a ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Nynější žalovaný byl označován jako „žalovaný 1)“] ohledně spoluvlastnických podílů ke „garážovým objektům“ (bloku garáží) G 35 a G 36 na sídlišti v Brně – Vinohradech, na pozemcích parc. č. 8894 a parc. č. 8895, k. ú. Židenice, jsou neplatné (výrok I). Dále zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideálních 32/42 v rozsudku konkretizovaných nemovitých věcí, a sice „garážového objektu G 35“ se 42 garážemi a „garážového objektu G 36“ se 42 garážemi (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 37 Co 93/2022-326, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o určení neplatnosti smluv potvrdil (výrok I), ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ohledně výroku II řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení předsoudy obou stupňů (výrok III).
3. Podstata věci: Členy žalobce je - podle jeho údaje - „cca 80 družstevníků“, kteří na základě stavebního povolení ze dne 31. 7. 1990 stavěli pro sebe uvedené garážové objekty; později se však rozhodli dokončit stavbu „dodavatelsky“, tedy zajistit dokončení stavebním podnikatelem, žalovaným 2). Vzhledem k tehdejší právní úpravě nebyly samostatnými předměty vlastnického práva jednotlivé garáže jako jednotky, ale celé bloky; stavby proto „administrativně zajišťoval“ žalovaný 1), který je měl po dokončení převést do vlastnictví žalujícího družstva. Kvůli tvrzeným problémům s platbami, které měl žalobce poukazovat žalovanému 1) na úhradu stavebních prací provedených žalovaným 2), převedl žalovaný 1) spoluvlastnické podíly dvěma smlouvami uvedenými výše žalovanému 2). Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že považoval smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1), o které žalobce opíral tvrzené vlastnické právo, za neplatné, a tudíž žalobce se nemohl stát vlastníkem garážových objektů. V průběhu odvolacího řízení, jež proběhlo 25 let po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, zanikl žalovaný 2) a nemovité věci - garážové objekty uvedené ve výroku II rozsudku soud prvního stupně - byly rozděleny na jednotky a převedeny na další osoby. Žalobce pak dovozoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení z toho, že bude-li rozhodnuto o neplatnosti smluv uvedených v bodě I výroku rozsudku soudu prvního stupně, bude žalobce moci zvážit změnu žaloby nebo žádat, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud však uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv, neboť mohl žalovat přímo na určení vlastnického práva, což také učinil; proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil. Odvolací soud dále zjistil, že žalovaný 2), který měl na základě uvedených smluv nabýt vlastnické právo ke garážovým blokům, zanikl bez právního nástupce po skončení konkursu na jeho majetek. Proto ve výroku II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle § 211 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) zastavil. Odvolací soud uvedl, že „je pouze na žalobci, aby uvážil podání nové určovací žaloby na vlastníky jednotek, v čemž mu procesně ničeho nebrání, neboť s ohledem na povahu takové žaloby nehrozí promlčení případného nároku žalobce“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se otázky existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti napadených smluv, když součástí téže žaloby je mj. návrh na určení vlastnictví k nemovité věci“. Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se otázky legitimního očekávání - tzv. „překvapivosti rozhodnutí“, spočívající v tom, že odvolací soud nepoučil žalobce podle § 118a o.
s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a navrhnout důkazy o existenci naléhavého právního zájmu v situaci, když měl za to, že v řízení není dán, a současně že odvolací soud nevypořádal návrh žalobce na procesní postup, který by umožnil věc projednat dříve než v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Konečně uvádí, že „soud záměrně a úmyslně nezvolil žalobcem navržený procesní postup, který by umožnil žalobu i odvolání, jak byly (přes 25 let) podány řádně projednat… a naopak tajil svůj zamýšlený procesní postup tak, aby mu jej náhodou procesní aktivitou žalobce nenarušil, tedy jednal v rozporu se všemi základními principy civilního práva“.
Dodává, že „rozhodnutí je v prvé řadě chybné z důvodu, že účastníkovi také upírá právo na řádné projednání jeho věci, a to na základě formalistického pojetí procesních práv, bez ohledu na právo hmotné a na právní principy (spravedlivý proces – viz judikatura Ústavního soudu na téma ‚soudy jsou od toho, aby soudily, ne aby věci odmítaly‘, např. III. ÚS 2373/21)“. Dovolatel shrnuje, že „chyby odvolacího soudu v řešení otázek procesního práva založily vady řízení, pro které mají být tyto otázky dovolacím soudem posouzeny jinak“.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
9. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srovnej stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., a nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16; tato rozhodnutí jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
10. Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
12. V projednávané věci žalobce sice vymezil právní otázky, na kterých podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu spočívá, nicméně neuvedl, o který z případů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání opírá. V závěru dovolání sice tvrdí, že vymezené otázky procesního práva mají být dovolacím soudem „posouzeny jinak“, nicméně tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, neboť z § 237 o. s. ř. jasně vyplývá, že důvod přípustnosti dovolání zakládá situace, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh požadující odklon od (již existující) judikatury dovolacího soudu - k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016.
13. Z uvedeného je zřejmé, že o dovolání žalobce nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím pokračovat.
14. Bez vlivu na závěr o vadném (věcně neprojednatelném) dovolání Nejvyšší soud uvádí následující: Věc je výjimečná tím, jak dlouhá doba uplynula od nápadu věci do vydání dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu. Průtahy v soudním řízení však nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Újmu, která vznikla v důsledku délky řízení, nelze odstranit zrušením rozhodnutí a pokračováním v řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 891/2009).
15. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) platí, že „lze- li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 o. s. ř.)“. S tím závěrem je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I plně v souladu. Nelze přisvědčit dovolateli, že požadované určení by mělo sloužit pro posouzení dalšího postupu, tedy pro úvahu o podání žalob proti osobám nyní evidovaným ve veřejném seznamu jako vlastníci garáží. Pro tyto osoby by totiž takový rozsudek nebyl závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); tudíž by závazně neřešil ani prejudiciální otázku platnosti napadených kupních smluv.
16. Obdobně platí, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovité věci, pokud osoby, které jsou jako její vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, nebudou účastníky řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009). Pro tyto osoby by opět rozsudek nebyl závazný a na jeho základě by nemohl být proveden zápis v katastru nemovitostí. Vlastníkem nemovitých věcí na základě smluv uvedených ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně měl být žalovaný 2) a žalovaný 1) v době podání žaloby jako vlastník evidován nebyl. Nyní jsou garáže evidovány jako vlastnictví dalších osob. Žalovaný 1) v řízení netvrdil, že by byl vlastníkem a žalovaný 2) již právně neexistuje. Nejsou-li tedy žalovány osoby, kterým nyní svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení a neměl by jej dokonce ani tehdy, pokud by žalovaný 2) nezanikl.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je sice skutečně „úsporné“, nicméně nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným. Z jeho obsahu jsou zřetelně seznatelné důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem nejen na určení neplatnosti právních úkonů, ale ani na určení práva.
17. Protože žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku III rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu