22 Cdo 5302/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce H. A., bytem S., zastoupeného JUDr. Vladimírem
Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovanému J. H.,
bytem v N., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 14 C 15/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2009, č. j.
20 Co 242/2009-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
dubna 2009, č. j. 14 C 15/2009-41, zamítl ve výroku I. žalobu, kterou se
žalobce domáhal určení, že „část A pozemku, označeného jako zahrada, zapsaného
v katastru nemovitostí, v listu vlastnictví pro S., katastrální území Ř.
patří do dědictví po zemřelé A. A., zemřelé v Domově důchodců v N., a výrokem
II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 20 Co 242/2009-55, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Závěr, že žalobě na určení vlastnického práva nemohlo být vyhověno, jestliže
nesměřovala proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako jeho
spoluvlastníkům, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Žalobce nemá
naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovitosti, pokud
osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, nebudou
účastníky řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu –
dále jen „Soubor“ – č. C 1637). Nejvyšší soud též vyslovil, že „naléhavý
právní zájem na žalobě o určení vlastnictví k nemovitosti není dán, jestliže
nesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou
jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Pokud některé osoby zapsané v
katastru nemovitostí jako vlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly
by vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující,
nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované“; konstatoval též, že
„rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím,
kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky
řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo
1597/2001, Soubor č. C 1309). Tyto právní závěry nejsou samoúčelné; pokud by
totiž žalobě bylo vyhověno, pak v případě, že katastrální úřad by provedl
záznam práva žalobce do katastru, nemohl by současně vymazat právo dalších
spoluvlastníků, kteří by nebyli rozsudkem vázáni (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.); vznikl by tak duplicitní zápis práva, vyvolávající další soudní spory. Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých
důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí,
nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod
druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo
2426/2000, Soubor č. C 779). Proto by bylo nadbytečné zabývat se druhým z
uvedených důvodů pro zamítnutí, tj.
aktivní legitimací žalobce, a existencí
relevantního právního důvodu, který by mohl založit jeho vlastnické právo. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud
je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl
požadovat, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu