22 Cdo 2848/2025-1181 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 26/2013, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 21 Co 37/2025-1128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Po zrušení původního rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 3009/2024-1084, rozhodl v dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 21 Co 37/2025-1128, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zdržet se vypouštění a zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek žalobkyně parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se vypouštění a zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek žalobkyně parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „menší pozemek“) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Ačkoliv Nejvyšší soud v dané věci rozhodl, že jde o imise přímé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2635/2020), odvolací soud vyloučil z ochrany menší pozemek (viz znění výroku II rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu a učinil zjevně nepřiměřený závěr, neboť neoznačil pronikání vody na menší pozemek za přímé imise, přestože to plyne z důkazů. Zároveň byl postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu zjevně nepřiměřený. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
3. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně především vyjádřil souhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že voda z pozemku žalovaného nestéká na menší pozemek žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání taktéž žalovaný. Napadené rozhodnutí je podle něj v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se formalistického postupu orgánu veřejné moci, jehož důsledkem je sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zabezpečení uloženého zákazu nelze podle něj za stávajících hydrogeologických a konstrukčních poměrů dosáhnout žádným bezpečným „provozním“ opatřením. Odvolací soud tedy pouze formalisticky aplikuje zákon, aniž by věc posuzoval v širších souvislostech. Pokud odvolací soud nutí svým rozhodnutím žalovaného buď nastolit nebezpečný stav na dálniční odpočívce, potažmo dálnici, anebo čelit exekuci, staví ho do pozice, aby si „vybral mezi větším a menším zlem“, čímž podle žalovaného svévolně aplikuje zákon. Odvolací soud měl dále aplikovat pouze ta zjištění, která svědčila ve prospěch žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že neobsahuje obligatorní náležitosti; žalovaný nevymezuje právní otázku a předpoklad přípustnosti, jen si obecně stěžuje na posouzení věci odvolacím soudem. Navíc žalovaný nepřípustně rozporuje skutková zjištění a hodnocení důkazů. Tvrzení, že nejde o přímé imise, odporuje závěrům Nejvyššího soudu, které již v této věci uvedl. Závěrem žalobkyně uvedla, že uvedený stav zapříčinila dlouhodobá nečinnost žalovaného. Navrhla odmítnutí dovolání žalovaného a přiznání náhrady nákladů řízení.
6. Dovolání žádného z účastníků není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací § 1013 odst. 1 o. z.
10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Žalobkyně řešení této otázky staví na zpochybnění skutkových závěrů, které učinil odvolací soud. Tj. rozporuje otázku, zda na její menší pozemek proniká voda z pozemku žalovaného, a nepřiměřenost způsobu, který k těmto skutkovým závěrům soud dospěl. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními učiněnými nalézacími soudy vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), vychází proto ze závěru odvolacího soudu, že na menší pozemek voda z pozemku žalovaného neproniká. Za tohoto stavu se odvolací soud nemohl odchýlit od judikatury, kterou žalobkyně v dovolání uvedla, protože její aplikace je vázána právě na závěr, že k imisím dochází. Na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem však žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat ve vztahu k přímým imisím, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k menšímu pozemku k žádnému imisnímu obtěžování jednáním žalovaného nedochází.
12. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Žalovaný namítl, že postup odvolacího soudu je formalistický a jeho sofistikované odůvodňování vede k prosazení zřejmé nespravedlnosti.
14. Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalovaného je na samé hranici věcné projednatelnosti již proto, že žalovaný v dovolání nevymezil žádnou konkrétní zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud ve vztahu k tzv. přímým imisím zabývat, neboť žádá posouzení závěrů přijatých odvolacím soudem právě pro poměry souzené a jedinečné věci. Bez ohledu na to však dovolací soud uvádí, že poukaz na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý. Napadené rozhodnutí žalovanému ukládá zdržet se vypouštění vodních imisí v souladu s § 1013 o.
z. To, jakým způsobem toho má dosáhnout, mu uloženo není; nemusí tedy volit opatření, která by vyvolala nebezpečný stav na odpočívce dálnice. Způsob splnění uložené povinnosti není tak pro rozhodnutí věci podstatný a jde až o otázku plnění pravomocně uložené povinnosti. Žalovaný ostatně svou procesní obranu v průběhu řízení vůbec nezaložil na připuštění důvodnosti žaloby žalobkyně (právě naopak) s tím, že by pouze namítal, že splnění požadované povinnosti – jinak opodstatněné – není reálně možné.
Naopak v průběhu celého řízení se vymezoval vůči nároku žalobkyně věcně.
15. Naznačuje-li snad žalovaný svým poukazem na „nespravedlivé rozhodnutí“, že by ze strany žalobkyně mělo jít o zneužití práva, pak v této souvislosti odkazuje dovolací soud na své druhé kasační rozhodnutí v této věci – rozsudek ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3009/2024 – kde se otázkou aplikace § 8 o. z. podrobně zabýval, neboť v předchozí fázi řízení byla žaloba zamítnuta práva s odkazem na § 8 o. z. V plném rozsahu proto dovolací soud na uvedené rozhodnutí odkazuje. Dovolací soud navíc zdůrazňuje, že po 40 letech trvajících přímých imisí od výstavby a po 12 letech od podání žaloby v této věci nemůže být řeč o zřejmé nespravedlnosti.
Žalovaný byl na porušování práva upozorněn před značnou dobou a měl mnoho příležitostí provést potřebné úpravy. Z přístupu žalovaného ostatně není ani jakkoliv naznačováno, jakým způsobem by v případě závěru o zjevném zneužití měla být vzniklá situace do budoucna řešena (neboť rozhodnutí o zneužití práva by bylo rozhodnutím s výhradou změny poměrů) tak, aby žalobkyně imisemi obtěžována nebyla. To platí v dané věci tím spíše, že jde o obranu proti imisím nikoliv nepřímým, ale přímým, kde je obrana dotčeného vlastníka velmi výrazně posílena (k otázce přímých imisí srovnej v dané věci první kasační rozsudek ze dne 25.
2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2635/2020).
16. K žádné další námitce žalovaný již ani náznakem zobecnitelnou právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání nevymezil.
17. Jelikož dovolání žalovaného také není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. též odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu