22 Cdo 3009/2024

22 Cdo 3009/2024-1084

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO: 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem v Praze, Čerčanská 2023/12, IČO: 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 26/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. V dané věci již Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Cdo 2635/2020-701, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, s tím, aby zvážil, zda činnost žalovaného může představovat přímé imise. Odvolací soud v dalším řízení zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2018, č. j. 7 C 26/2013-551, a věc mu vrátil k doplnění dokazování a opětovnému projednání.

2. Soud prvního stupně v dalším řízení rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 7 C 26/2013-962. V něm zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zdržet se vypouštění povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemky žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na předmětné pozemky žalobkyně (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť šlo ze strany žalobkyně o zjevné zneužití práva, které nemůže požívat ochrany podle § 1012 a 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), a to ze dvou důvodů. Zaprvé, žalobkyně koupila předmětné pozemky v dražbě, nic do nich neinvestovala a nečinila opatření ke zlepšení vodních poměrů. Navrhla žalovanému odprodej za odhadní cenu, žalovaný však nemůže nakupovat nemovitosti, které ke své činnosti nepotřebuje. Soud považoval za šikanu to, že žalobkyně neučinila žádná opatření ke zlepšení vodních poměrů a že si podáním této žaloby pouze vytvářela podmínky pro výhodný prodej předmětných pozemků. Zadruhé, žalovaný zahájil rekonstrukci odpočívky L., která by byla realizována podle v současné době platných právních předpisů týkajících se způsobu odvádění srážkových vod z tělesa dálnice. Proti stavebnímu řízení však žalobkyně obstruuje.

4. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III potvrdil a změnil nákladový výrok IV (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zjevném zneužití práva ze strany žalobkyně a rozvedl jeho závěry. Uvedl, že jde o případ nepravé zpětné retroaktivity (předchozí právní úprava institut přímých imisí neznala). Dále poukázal na nekalé praktiky personálně propojených obchodních společností, které spočívaly v tom, že se účastnily veřejných dražeb, v nichž spekulativně nabývaly vlastnická práva k nemovitostem a následně vytvářely tlak na vlastníky sousedních pozemků tak, že jim neumožňovaly příjezd na pozemky, zpoplatňovaly jejich užívání, rozebraly stavbu před dokončením, neumožňovaly zbudování přípojek a podobně, přitom samy se o své nemovitosti vůbec nestaraly, neudržovaly je, neopravovaly a přistupovaly k nabídkám odprodeje svých takto nabytých nemovitostí za výrazně vyšší cenu, než za jakou je nabyly v dražbách.

Podobně si počínala i žalobkyně – pozemky v roce 2005 vydražila, neužívala je a nestarala se o ně a posléze učinila žalovanému nabídku odkupu za odhadní cenu. Odvolací soud odkázal na judikaturu, podle které v případě dlouhotrvajícího zásahu, proti němuž se vlastník věci bez racionálního důvodu po delší dobu nebrání, lze zvažovat i vydržení práva opravňujícího k zásahu do věci, konkludentní souhlas či posouzení chování vlastníka jako zjevné zneužití práva. Jedná se sice o legitimní způsob podnikání, nicméně pokud žalobkyně vydražila sporné pozemky za nízkou cenu, na niž zjevně měly vliv zhoršené odtokové poměry a podmáčenost, nelze považovat za souladné s dobrými mravy, aby se nyní žalobkyně domáhala vydání rozsudku na zákaz přímých imisí.

Dalším důvodem je blokace žalobkyně stavby dešťové kanalizace a vsakovací nádrže. Žalovanému se nepodařilo doložit stavebnímu úřadu povolení o nakládání s vodami, protože žalobkyně v řízení podávala opravné prostředky a dokonce i námitky podjatosti pracovníků stavebního úřadu.

6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm vymezila otázku hmotného práva související s přiměřeností aplikace § 8 a 1013 o. z., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o uplatnění jejího práva na zdržení se a zamezení vypouštění vod z pozemku žalovaného na předmětné pozemky v rozporu s dobrými mravy, resp. jako zjevné zneužití práva, považovala za zjevně nepřiměřený. Kritizovala především, že soudy učinily závěry o zjevném zneužití práva bez dalšího dokazování a přejaly spekulace žalované. Nebylo přípustné, aby jí bylo přičítáno k tíži jednání jiných společností. Podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu pak nelze nabytí věci v dražbě za nižší cenu klást k tíži nabyvatele. Nemůže tak jít o důvod pro ospravedlnění vypouštění přímých imisí na její pozemek. Není pravda, že by žalobkyně imise tolerovala; brání se proti nim žalobou již více než 11 let. Není ani pravdou, že by žalobkyně bránila ve vydání povolení pro stavbu dešťové kanalizace a vsakovací nádrže. Žalovaný o povolení usiluje teprve od roku 2021, přičemž jím předkládané žádosti neměly základní náležitosti; ani samotné vedení stavebního řízení pak není zárukou realizace stavby. Zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu přichází zneužití práva do úvahy toliko výjimečně. Napadené rozhodnutí také označila za nepřezkoumatelné; nevypořádalo se s tím, že zakládá stav trvalého odepření nerušeného výkonu vlastnického práva žalobkyně k jejím pozemkům, které slouží jako jímky na vodu. Soudy navíc ignorovaly závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 22 Cdo 2635/2020-701. Pokud se odvolací soud nezabýval posouzením obdobných lokalit, je jeho rozhodnutí neúplné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkami žalobkyně nesouhlasí a že je dovolání nedůvodné. Napadené rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelné. Zneužití práva žalobkyně bylo prokázáno – na jedné straně se domáhala zamezení zaplavování svých pozemků žalovaným a na druhé straně dlouhodobě obstruuje vydání povolení k rekonstrukci odpočívky, díky níž budou povrchové vody vsakovány a likvidovány výhradně na pozemku žalovaného. Osm let – od roku 2005, kdy žalobkyně pozemky nabyla, až do podání žaloby v roce 2013 – se proti údajnému zamokřování nikdo nebránil; lze tak podle judikatury dovolacího soudu dovodit konkludentní souhlas. Pozemky žalobkyně navíc nejsou zastavitelné, jsou v ložiskovém a v záplavovém území – ochranném pásmu dálnice, není k nim přístup z veřejné cesty a nejsou udržovány. Připomněla simulovanou smlouvu, kterou žalobkyně předložila, aby zlepšila své postavení v řízení, a opakující se praktiky personálně propojených společností. S odkazem na znalecký posudek znalce Jůzy zdůraznil, že v případě vyhovění žalobkyni by došlo k nastolení nebezpečného stavu odpočívky (zaplavení vozovky). Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

8. Žalobkyně se v replice vyjádřila nesouhlasně k argumentaci žalovaného. K přímým imisím podle ní dochází a při uložení povinnosti žalovanému se jich zdržet mu může být stanovena přiměřená lhůta ke splnění povinnosti.

9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

11. Žalobkyně vymezila otázku aplikace § 8 o. z.

12. Dovolání je přípustné, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).

14. Dovolací soud ve své judikatuře připustil i zcela výjimečné odepření ochrany výkonu vlastnického práva. Tak např. v usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, či v rozsudku ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1341/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Obdobně v minulosti Nejvyšší soud i Ústavní soud nahlížely na zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99), s tím, že judikaturu přijatou k rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na výklad § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).

15. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud hodnotil uplatnění nároku žalobkyně na ochranu před vodními imisemi jako zneužití práva ze dvou důvodů: 1) způsob nabytí, užívání a jednání žalobkyně, 2) blokace stavby dešťové kanalizace a vsakovací nádrže žalobkyní.

16. Při přezkumu závěru odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu, že je řízení vedeno ohledně nároku žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva. Možnost zamítnout žalobu pro zjevné zneužití práva je proto v takovém řízení oproti jiným případům velmi omezená, resp. měla by být zcela výjimečná.

17. O takovou výjimečnou situaci však podle dovolacího soudu nejde.

18. Jako důvod pro zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva v tomto případě nepostačí výhodné nabytí pozemků žalobkyní v dražbě (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21), nedostatečné užívání, snaha odprodat pozemky žalovanému, a dokonce ani případné obstrukční chování žalobkyně. Ani jedna z uvedených okolnosti totiž neodůvodňuje to, aby žalovaný mohl odvádět vodu ze svého pozemku (dálnice) přímo na pozemek žalobkyně a aby tak mohl do jejího vlastnického práva zasahovat neomezeně i nadále. I kdyby pak bylo možné dovodit, že vyhovění žalobě nepřinese žalobkyni odpovídající prospěch, nebylo v řízení postaveno najisto, jak by tato okolnost vážně poškodila žalovaného a jakého jeho zvlášť závažného zájmu by se vyhovění žalobě dotýkalo. Uvedené okolnosti pro zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva proto nepostačí.

19. Při posuzování otázky zneužití práva je nutno zohlednit především to, že vzniklý stav má počátek již v 80. letech 20. století, kdy byla povolena stavba dálniční odpočívky L., přičemž podle zjištěného skutkového stavu (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebylo vydáno vodoprávním úřadem žádné rozhodnutí, které by povolovalo vypouštění dešťových vod na pozemky žalobkyně. Znaleckým dokazováním (bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) byly jednoznačně zjištěny příčiny současného zavodňování pozemků žalobkyně jako důsledek existence a fungování odvodňovací soustavy sloužící k odvodnění povrchových vod a realizace stavby dálnice XY, a působení těchto vlivů na pozemky žalobkyně. Ostatně, kdyby základ nároku nebyl věcně důvodný, nemohl by odvolací soud dospět k závěru, že vyhovění žalobě představuje zneužití práva žalobkyně, jestliže by jí žádný nárok na ochranu vlastnického práva v této věci nesvědčil. To také správně odvolací soud vystihl v bodě 18 odůvodnění, kde uvedl, že „bylo prokázáno, že v důsledku stavební činnosti žalovaného, a to výstavby předmětné dálniční odpočívky kolaudované v roce 1982 došlo ke změně odtokových poměrů v dané lokalitě vedoucí k nadměrnému zavodňování pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY a jedná se o přivádění přímých imisí na tento pozemek ve vlastnictví žalobkyně (u pozemku parcelní číslo XY uvedený závěr z provedeného dokazování, zejména ze znaleckých posudků, nevyplývá, což je zjevné i z jeho polohy a umístění v terénu).“

20. Odvolací soud při úvaze o zneužití práva ze strany žalobkyně poukázal v prvé řadě na to, že v době výstavby dálničního tělesa a odpočívky platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž v § 127 odst. 1 poskytoval ochranu pouze před tzv. nepřímými imisemi. Zohlednění dnešní právní úpravy sousedských práv poskytující ochranu před imisemi tzv. přímými by podle odvolacího soudu bylo porušením principu ochrany důvěry, který by měl obstát v konfrontaci s důsledky tzv. nepravé zpětné retroaktivity (bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

21. S touto výchozí úvahou dovolací soud nesouhlasí. Jestliže právní úprava sousedských práv poskytovala ve smyslu § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, výslovnou ochranu proti tzv. nepřímým imisím, v žádném ohledu to neznamená, že by bylo povoleno obtěžování souseda formou tzv. imisí přímých. Pokud totiž zákonná úprava chrání souseda před méně závažným tzv. sousedským obtěžováním imisemi nepřímými s limitem daným mírou přiměřenou poměrům, tím spíše musí sousedovi poskytnout ochranu před obtěžováním závažnějším v podobě imisí přímých. Dovolací soud v tomto směru nemá žádnou pochybnost o tom, že existence tzv. přímých imisí by představovala zásah do vlastnického práva, proti kterému by se mohl vlastník bránit prostřednictvím obecné ochrany vlastnického práva tzv. negatorní žalobou.

22. Odvolací soud dále při úvaze o zneužití práva zohlednil „personální propojenost“ a„nekalé praktiky“ popsané v bodě 20 odůvodnění rozsudku ve vazbě na účast ve veřejných dražbách a tzv. „spekulativní nabývání vlastnického práva“. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že ve vztahu k právnickým osobám, nikoliv však žalobkyni, která má být s těmito osobami propojena personálně, „byly prokázány nekalé praktiky těchto společností realizovaných uvedenými fyzickými osobami, které byly rovněž vyšetřovány orgány činnými v trestním řízení, a které spočívaly v tom, že se účastnily veřejných dražeb, v nichž spekulativně nabývaly vlastnická práva k nemovitostem a následně vytvářely tlak na vlastníky sousedních pozemků tak, že jim neumožňovaly příjezd na tyto pozemky, zpoplatňovaly jejich užívání, rozebraly stavbu před dokončením, neumožňovaly zbudování přípojek a podobně, přitom samy se o své nemovitosti vůbec nestaraly, neudržovaly je a přistupovaly k nabídkám odprodeje svých takto nabytých nemovitostí za výrazně vyšší cenu, než za jakou je nabyly v dražbách.“

23. Průmět těchto obecných úvah do poměrů této věci (body 21 a 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) pak odvolací soud promítl závěrem, že „podobným způsobem si počínala žalobkyně i v tomto případě, kdy sporné pozemky vydražila již v roce 2005, o pozemky se dlouhá léta nestarala, nezajímala se o ně a sama či prostřednictvím pronájmu si z nich nezajišťovala žádné užitky a posléze v řízení učinila žalovanému nabídku k jejich odprodeji za odhadní cenu“. Z jednání „je zjevné, že po dobu téměř deseti roků žalobkyně pozemky vůbec neužívala, nečinila žádná opatření ke zlepšení vodních poměrů…od samého počátku nesledovala využití pozemků pro svou vlastní podnikatelskou činnost, nýbrž sledovala ty cíle, které sleduje v obdobných případech nabývání pozemků v různých veřejných dražbách.“

24. Ústavněprávní dopady tzv. „spekulativního“ či „nekalého“ nabývání pozemků podrobně vysvětlil Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, kde mimo jiné formuloval úvahu a závěr, že „podobně, jako se očekává, že bude stát co nejefektivněji nakládat s majetkem nabytým například coby odúmrť, nelze očekávat, že např. vlastník tzv. investičního bytu bude nabízet jeho nájem za cenu nižší než obvyklou v dané lokalitě pouze proto, že jej sám výhodně nabyl. Samotným smyslem investování do nemovitostí je totiž právě očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by logicky taková investice smysl. I z toho důvodu nelze za rozporné s dobrými mravy považovat výhodné nabytí nemovitostí, jejichž povaha by měla garantovat jistý výnos na nájemném či pachtovném, ať už v jakékoli výši. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s názorem již zmíněné judikatury, že výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Nalézací soud se ostatně vůbec nevypořádal ani s otázkou, nakolik je morální za situace, kdy má dojít k narovnání dlouhodobého protiprávního stavu, ze kterého vedlejší účastník po dlouhou dobu profituje, vznést paradoxně právě touto stranou sporu námitku rozporu s dobrými mravy a označovat vlastníkovu snahu domoci se svých práv za porušení zásady ‚nikomu neškodit‘, za zneužití práva a za záměr obohatit se na úkor vedlejšího účastníka. Ostatně, označuje-li vedlejší účastník již pouhý záměr vlastníka obohatit se na něčí úkor za rozporný s dobrými mravy, pak za použití argumentu a minori ad maius nelze pochybovat, že tím spíše on sám (o jehož skutečném dlouhodobém bezdůvodném obohacování se na úkor vlastníků pozemků neměly ani soudy pochyb) musel v rozporu s dobrými mravy jednat. … samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, samozřejmě nemůže být považováno za něco a priori nemravného“. Ten závěr ostatně sdílí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023.

25. Tyto zobecnitelné závěry se pak uplatní i k další úvaze odvolacího soudu (bod 23 a 24 odůvodnění rozsudku), že se žalobkyně na žalovaném „domáhá splnění takových povinností, které v době provedení stavby neměl a jejichž splnění by v konečném důsledku možnosti využití pozemku významně nezlepšily“, současně však „nelze považovat za souladné s dobrými mravy, aby se nyní žalobkyně domáhala vydání rozsudku na zákaz přímých imisí dle § 1031 odst. 1 o. z., na základě čehož by mělo dojít k podstatnému navýšení ceny pozemků.“

26. I samotné navýšení hodnoty pozemku je vyjádřením ekonomické úvahy a aktivity a představuje výsledek úvahy vlastníka, jakým způsobem má v úmyslu s pozemkem nakládat. To ostatně koresponduje i se zjištěním odvolacího soudu, že žalobkyně nabídla žalovanému odkup pozemků za „odhadní cenu“.

27. Ani samotné tzv. časové hledisko nezakládá závěr o zneužití práva ze strany žalobkyně, které odvolací soud vytýká, že „po dobu téměř deseti roků pozemky vůbec neužívala, nečinila žádná opatření ke zlepšení vodních poměrů…“. V této souvislosti především dovolací soud dodává, že základní limit práv a povinností vlastníka vychází z § 1012 o. z., podle kterého vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

28. Proto i úvaha o způsobu využití pozemku např. jen v podobě tzv. ekonomické investice je realizací výkonu vlastnického práva. Vytýká-li v této souvislosti odvolací soud žalobkyni nezájem o ochranu jejích dotčených práv jako aspekt zneužití práva, opomíjí tato úvaha dlouhodobost vzniklého stavu, na kterém žalobkyně žádný podíl nenese a který se vztahuje již k období jejích právních předchůdců. Ostatně samotný nárok z imisí obecně nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník věc nabyl v době, kdy se zde zdroj imisí již nacházel (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, uveřejněný pod č. 105/2015 tamtéž).

29. Za poslední (a zásadní) skutečnost zakládající závěr o zneužití práva je podle odvolacího soudu (bod 25 odůvodnění) přístup a postup žalobkyně ve správním řízení vyvolaném žalovaným, který požádal o povolení k jinému nakládání s vodami, a to vsakování povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek do vod podzemních v novém vsakovacím objektu na svém pozemku. V této souvislosti dovolací soud dodává, že posuzování procesního postupu jako případného zneužití a nikoliv využití práva či práv v jakémkoliv probíhajícím řízení je vždy záležitostí, ke které je třeba přistupovat s velkou mírou obezřetnosti tím spíše, pokud jde o řízení ještě neskončené bez pravomocného výsledku. Ostatně sám odvolací soud svůj kategorický závěr relativizoval závěrem, že na straně žalobkyně „se nejedná o využívání, ale spíše o zneužívání“. I kdyby však v dané věci bylo možno v tomto ohledu něco žalobkyni vytknout, bez dalšího tato samotná okolnosti není důvodem pro celkový závěr o zjevném zneužití práva z její strany. To platí tím spíše, že odvolací soud spojil svůj hodnotící úsudek se závěrem, že „pokud by tak (myšleno žalobkyně – poznámka dovolacího soudu) nečinila, zřejmě by žalovaný žalobkyní vymáhanou povinnost splnil dobrovolně a žalobkyně by zcela ztratila důvod pro další vedení sporu, který jí má zajistit právo na soudní ochranu“.

30. Tento závěr je však zcela zjevně pouze hypotetický a jeho význam oslabuje mimo jiné skutečnost, že vzniklý stav trvá mnoho let, soudní řízení probíhá od roku 2013 a žalovaný po celou dobu řízení nárok uplatněný žalobkyní neuznává. Ostatně závěr o případném zneužití práva by měl být ze strany odvolacího soudu doplněný úvahou ve směru, jakým způsobem by byla vzniklá situace v dalším období řešena, a to tím spíše, že se žalobkyně brání proti imisím přímým, které její pozemky znehodnocují a jejich využití činí nepochybně obtížnějším.

31. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

32. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 12. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu