28 Cdo 1346/2023-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. D., narozeného XY, bytem v XY, a b) A. D., narozené XY, bytem ve XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 328 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 8/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 11 Co 285/2022-400, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 987,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Capouška, advokáta se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68.
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2022, č. j. 64 C 8/2011-380 [jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 328 440 Kč se specifikovaným příslušenstvím a nahradit určené náklady řízení] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění a na nich vybudovaný závěr, že žalovanému coby vlastníku pozemní komunikace na pozemcích ve vlastnictví žalobců, k jejichž užívání mu nesvědčí žádný titul, vzniklo bezdůvodné obohacení (posuzované – se zřetelem na vznik uplatňovaného práva v žalobou vymezeném období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 – dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení byla odvozena od výměry pozemků a maximální ceny nájemného za užívání pozemků v dané lokalitě a době, nesloužících k podnikání (částkou 85 Kč/m2 ročně, dle výměru Ministerstva financí č. 1/2010), jež nepřesahuje hladinu obvyklého nájemného. S akcentem na konkrétní skutkové okolnosti případu (kdy podle soudy učiněných zjištění žalovaný dobrovolně neposkytuje žalobcům za užívání jejich pozemků žádnou náhradu a jím v minulosti nabízená cena za případný prodej pozemků nedosahovala ani výše žalobci dříve uhrazené kupní ceny, natož ceny obvyklé) neshledal v postupu žalobců při uplatňování práva rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
3. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl dovoláním žalovaný (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda nabytí silničních pozemků pouze za účelem konfrontace obce je možné považovat za spekulaci, která je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy nabyvatel pozemků odmítá pozemky obci prodat za cenu obvyklou i za cenu, za kterou je nabyl“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňovanou argumentací se dovolatel snaží zvrátit soudy učiněný závěr, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. k odepření práva pro rozpor s dobrými mravy, a soudy v tomto řízení učiněný závěr konfrontuje i s výsledky některých jiných řízení (v nich vydaných rozhodnutí), vzhledem k nimž je pokládá za rozporné i s rozhodovací praxí akcentovanou zásadou legitimního očekávání (ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“) a z ní plynoucím požadavkem na jednotné rozhodování soudů.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. K dovolatelem nastolené otázce týkající se poměřování žalobci uplatněného práva korektivem dobrých mravů lze uvést, že ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
7. V tomto směru úvaha odvolacího soudu (jenž se obranou žalovaného spočívající v tvrzení o rozpornosti jednání žalobců s dobrými mravy zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 8. 1. 2014, č. j. 11 Co 386/2013-124, na jehož závěry poukázal a v napadeném rozhodnutí je zrekapituloval, přičemž nutno podotknout, že jejich nepřiměřenost nebyla shledána ani Nejvyšším soudem, jenž usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, dovolání podané proti cit. rozhodnutí odvolacího soudu odmítl) žádným defektem netrpí (odvolací soud se v tomto směru konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nastíněným výše nikterak nezpronevěřil), v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti, pro něž by bylo lze označit požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za nemravný.
Odvolací soud ve svých úvahách zohlednil konkrétní individuální okolnosti případu, z nichž akcentoval především skutečnosti doprovázející jednání účastníků o vypořádání jejich vzájemných vztahů, zejména o výši nabídnuté ceny za odkup pozemků (jež nedosahovala ani výše kupní ceny, za niž žalobci pozemky nabyli, ani výše obvyklé ceny), či neúspěšná jednání o vytvoření smluvního základu jejich užívání. I vzhledem k naposled uvedeným okolnostem odvolacímu soudu nelze vytýkat nepřiměřenost v jeho úvahách.
8. K dovolatelem formulované otázce (a na ní stavěné argumentaci), zda nabytí silničních pozemků v posuzovaném případě lze považovat za spekulaci kolidující s dobrými mravy i v tom případě, kdy se žalobci brání prodeji pozemků obci za cenu obvyklou i za cenu, za kterou je nabyli, je nutno poukázat na zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními (o veškeré vzájemné komunikaci mezi stranami; viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a východisky této dovolatelem formulované otázky. K tomu pak nelze než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz výše), a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
9. Vytýká-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jeho legitimním očekáváním (odkazuje přitom na ustanovení § 13 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, či nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2842/20), dovolací soud kvituje, že právní případy mají být posouzeny obdobně jako typově shodné již rozhodnuté pře, dodává ovšem, že tomuto imperativu odvolací soud dostál. Jak je již vyloženo výše, úvaha soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované věci. I drobné nuance ve skutkových zjištěních tedy mohou soud přimět rozhodnout rozdílně. Nejvyšší soud připomíná, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo nadále zůstat výjimečným nástrojem vedoucím k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv ovšem k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem, přičemž podstatnými jsou vždy veškeré okolnosti případu.
10. K argumentaci dovolatele závěry v dovolání citovaných rozsudků Městského soudu je pak potřebné připomenout, že legitimní očekávání předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022). Nelze přitom přehlédnout, že z dovolatelem citovaných pasáží rozhodnutí soudu nižšího stupně není přesvědčivě patrná ani skutková srovnatelnost s předmětným případem. Vedle toho odvolací soud v nyní posuzované věci přiléhavě odkázal i na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, reprezentovanou např. i nálezem ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, z jehož důvodů vyplývá mimo jiné, že za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů vůči vlastníky vznášeným požadavkům na náhradu za užívání nemovitostí z titulu bezdůvodné obohacení nelze považovat toliko výhodné nabytí nemovitostí.
11. Jelikož dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek, dovolání přípustné není (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.).
12. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně i v těch
částech výroku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (určená z tarifní hodnoty 328 440 Kč) ve výši 15 392 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 295,32 Kč. 14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu