28 Cdo 1346/2023-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. D.,
narozeného XY, bytem v XY, a b) A. D., narozené XY, bytem ve XY, obou
zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady
Horákové 176/68, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo
osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému
JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o
zaplacení částky 328 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 8/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 11 Co 285/2022-400, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 18 987,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Tomáše Capouška, advokáta se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68.
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Městský soud v Praze (dále
také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
26. 5. 2022, č. j. 64 C 8/2011-380 [jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobcům částku 328 440 Kč se specifikovaným příslušenstvím a nahradit určené
náklady řízení] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková
zjištění a na nich vybudovaný závěr, že žalovanému coby vlastníku pozemní
komunikace na pozemcích ve vlastnictví žalobců, k jejichž užívání mu nesvědčí
žádný titul, vzniklo bezdůvodné obohacení (posuzované – se zřetelem na vznik
uplatňovaného práva v žalobou vymezeném období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 –
dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Výše peněžité náhrady za bezdůvodné
obohacení byla odvozena od výměry pozemků a maximální ceny nájemného za užívání
pozemků v dané lokalitě a době, nesloužících k podnikání (částkou 85 Kč/m2
ročně, dle výměru Ministerstva financí č. 1/2010), jež nepřesahuje hladinu
obvyklého nájemného. S akcentem na konkrétní skutkové okolnosti případu (kdy
podle soudy učiněných zjištění žalovaný dobrovolně neposkytuje žalobcům za
užívání jejich pozemků žádnou náhradu a jím v minulosti nabízená cena za
případný prodej pozemků nedosahovala ani výše žalobci dříve uhrazené kupní
ceny, natož ceny obvyklé) neshledal v postupu žalobců při uplatňování práva
rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
3. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl dovoláním
žalovaný (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda nabytí silničních
pozemků pouze za účelem konfrontace obce je možné považovat za spekulaci, která
je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy nabyvatel pozemků odmítá pozemky
obci prodat za cenu obvyklou i za cenu, za kterou je nabyl“, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňovanou argumentací se
dovolatel snaží zvrátit soudy učiněný závěr, že nebyly naplněny předpoklady pro
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. k odepření práva pro rozpor s dobrými
mravy, a soudy v tomto řízení učiněný závěr konfrontuje i s výsledky některých
jiných řízení (v nich vydaných rozhodnutí), vzhledem k nimž je pokládá za
rozporné i s rozhodovací praxí akcentovanou zásadou legitimního očekávání (ve
smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“) a z
ní plynoucím požadavkem na jednotné rozhodování soudů.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. K dovolatelem nastolené otázce týkající se poměřování žalobci
uplatněného práva korektivem dobrých mravů lze uvést, že ustanovení zákona
upravující korektiv dobrých mravů patří k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen
relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této
otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22
Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu
širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity
přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby
Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru
závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich
úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
7. V tomto směru úvaha odvolacího soudu (jenž se obranou žalovaného
spočívající v tvrzení o rozpornosti jednání žalobců s dobrými mravy zabýval již
ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 8. 1. 2014, č. j. 11 Co 386/2013-124, na
jehož závěry poukázal a v napadeném rozhodnutí je zrekapituloval, přičemž nutno
podotknout, že jejich nepřiměřenost nebyla shledána ani Nejvyšším soudem, jenž
usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, dovolání podané proti
cit. rozhodnutí odvolacího soudu odmítl) žádným defektem netrpí (odvolací soud
se v tomto směru konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nastíněným výše nikterak nezpronevěřil), v situaci, kdy nebyly zjištěny
okolnosti, pro něž by bylo lze označit požadavek žalobců na vydání bezdůvodného
obohacení za nemravný. Odvolací soud ve svých úvahách zohlednil konkrétní
individuální okolnosti případu, z nichž akcentoval především skutečnosti
doprovázející jednání účastníků o vypořádání jejich vzájemných vztahů, zejména
o výši nabídnuté ceny za odkup pozemků (jež nedosahovala ani výše kupní ceny,
za niž žalobci pozemky nabyli, ani výše obvyklé ceny), či neúspěšná jednání o
vytvoření smluvního základu jejich užívání. I vzhledem k naposled uvedeným
okolnostem odvolacímu soudu nelze vytýkat nepřiměřenost v jeho úvahách.
8. K dovolatelem formulované otázce (a na ní stavěné argumentaci), zda
nabytí silničních pozemků v posuzovaném případě lze považovat za spekulaci
kolidující s dobrými mravy i v tom případě, kdy se žalobci brání prodeji
pozemků obci za cenu obvyklou i za cenu, za kterou je nabyli, je nutno poukázat
na zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními (o veškeré vzájemné
komunikaci mezi stranami; viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a
východisky této dovolatelem formulované otázky. K tomu pak nelze než uvést, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz výše), a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné
procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení
nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016,
sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz
též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10.,
ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2050/17, bod 17.).
9. Vytýká-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
jeho legitimním očekáváním (odkazuje přitom na ustanovení § 13 o. z. a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, či nálezy
Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, a ze dne 24. 11.
2020, sp. zn. III. ÚS 2842/20), dovolací soud kvituje, že právní případy mají
být posouzeny obdobně jako typově shodné již rozhodnuté pře, dodává ovšem, že
tomuto imperativu odvolací soud dostál. Jak je již vyloženo výše, úvaha soudu,
zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od zcela
konkrétních okolností rozhodované věci. I drobné nuance ve skutkových
zjištěních tedy mohou soud přimět rozhodnout rozdílně. Nejvyšší soud připomíná,
že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo nadále zůstat
výjimečným nástrojem vedoucím k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené
tvrdosti zákona, nikoliv ovšem k oslabování právní jistoty a ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem, přičemž podstatnými jsou
vždy veškeré okolnosti případu.
10. K argumentaci dovolatele závěry v dovolání citovaných rozsudků
Městského soudu je pak potřebné připomenout, že legitimní očekávání předpokládá
stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu
ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně
významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (srovnej mimo
jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a
ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022). Nelze přitom přehlédnout, že z
dovolatelem citovaných pasáží rozhodnutí soudu nižšího stupně není přesvědčivě
patrná ani skutková srovnatelnost s předmětným případem. Vedle toho odvolací
soud v nyní posuzované věci přiléhavě odkázal i na recentní rozhodovací praxi
Ústavního soudu, reprezentovanou např. i nálezem ze dne 18. 1. 2022, sp. zn.
III. ÚS 2049/21, z jehož důvodů vyplývá mimo jiné, že za mimořádné okolnosti
ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů vůči vlastníky vznášeným
požadavkům na náhradu za užívání nemovitostí z titulu bezdůvodné obohacení
nelze považovat toliko výhodné nabytí nemovitostí.
11. Jelikož dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení
napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení
těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek, dovolání přípustné
není (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.).
12. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně i v těch
částech výroku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání v
tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
13. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se
prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna
advokáta (určená z tarifní hodnoty 328 440 Kč) ve výši 15 392 Kč [§ 6 odst. 1,
§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.) ve výši 3 295,32 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu