28 Cdo 2535/2022-428
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) H. M., nar.
XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze
10, Hokejová 928/4, a b). R. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rostislavem
Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, proti žalovanému
hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2,
zastoupenému JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o 277.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 12 C 334/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 55 Co 251/2020-405, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 55 Co
251/2020-405, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 12 C
334/2012-249, uložil žalovanému zaplatit žalobkyním částku 277.950 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Žalobkyně se předmětného plnění domáhaly coby bezdůvodného obohacení [ve smyslu
§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů], jež žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku parc. XY v
katastrálním území XY, spoluvlastněného žalobkyněmi, v období od 8. 10. 2010 do
8. 10. 2012. Žalovaný v rámci své procesní obrany zpochybňoval postavení
žalobkyň coby spoluvlastnic sporné nemovitosti. Soud zjistil, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 C 120/2013-144, který
nabyl právní moci dne 27. 7. 2016, byla zamítnuta žaloba hlavního města Prahy
na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY. Zmíněná žaloba se přitom
opírala o zcela shodnou argumentaci, jakou uplatňuje žalovaný v aktuálním
řízení. Soud konstatoval, že je v souladu s § 159a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
vázán citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, a otázku vlastnického
práva ke vzpomínané nemovitosti proto nemůže samostatně posuzovat jako
předběžnou. Jelikož mezi stranami nebylo sporné, že je pozemek parc. č. XY
užíván coby pozemní komunikace, přičemž existence vlastnického práva žalobkyň
byla závazně postavena najisto zmiňovaným rozsudkem, a vzhledem k tomu, že výše
obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti v rozhodném období
přesahovala žalobkyněmi požadované plnění, mohl soud žalobě v plném rozsahu
vyhovět.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 55 Co
251/2020-309, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalovaný
ve svém odvolání argumentoval, že otázka vlastnictví k pozemku parc. č. XY není
dosud uspokojivě vyřešena a že by soud měl vyčkat skončení dalších řízení před
Městským soudem v Praze (coby soudem správním) a Obvodním soudem pro Prahu 10
(jakožto soudem civilním), jež se týkají rozhodnutí Státního pozemkového úřadu
o vlastnictví žalobkyň k dotčenému pozemku. Odvolací soud nicméně rozsudek
obvodního soudu potvrdil, zdůrazniv, že žaloba hlavního města Prahy na určení
vlastnického práva ke zmiňované nemovitosti byla pravomocně zamítnuta a stejným
způsobem již skončilo též řízení o správní žalobě žalovaného proti rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu. Nepřisvědčil ani námitkám žalovaného vůči
znaleckému posudku, s jehož pomocí obvodní soud určil výši obvyklého nájemného
za užívání sporného pozemku. Za této situace se Městský soud v Praze ztotožnil
s právními závěry soudu první instance a jeho rozhodnutí potvrdil.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 954/2021-342,
k dovolání žalovaného rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, neboť seznal, že soudy nižších stupňů v přezkoumávané kauze
žalobkyním proti žalovanému přiznaly právo na vydání bezdůvodného obohacení,
aniž by se jakkoli zabývaly rozsahem zastavění pozemku parc. č. XY místní
komunikací a mírou, v níž jsou případné nezastavěné části tohoto pozemku
nezbytné k provozu komunikace, což jsou faktory podstatné pro posouzení,
nakolik se žalovaný na úkor žalobkyň bezdůvodně obohacuje.
4. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 55
Co 251/2020-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vázán právním názorem dovolacího soudu
vysloveným ve výše zmíněném kasačním rozsudku, dospěl odvolací soud k závěru,
že rozsah zastavění sporného pozemku je dostatečně osvětlen: celý pozemek parc.
č. XY je využíván s ohledem na svůj úzký profil a šíři komunikace k parkování
osobních automobilů, jakož i k oboustrannému průjezdu vozidel a k průchodu
chodců. Žalovaný užívá pozemek i v rozsahu ploch nezastavěných, ale nezbytných
k provozu místní komunikace, tj. travních a betonových pásů po okrajích
komunikace. Odvolací soud proto mohl opětovně uzavřít, že je požadavek žalobkyň
důvodný v plném rozsahu.
5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že po
právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020 žalobkyním
vyplatil přisouzenou částku. I kdyby tedy žalobkyně vůči němu měly na počátku
řízení určitou pohledávku, musela by tato pohledávka zaniknout splněním.
Odvolací soud tudíž pochybil, pokud projednávanou žalobu z naznačeného důvodu
nezamítl. Dovolatel dále uvádí, že se městský soud nijak nevypořádal s
existencí „betonové předzahrádky“ domu stojícího na pozemku parc. č. XY, která
zasahuje i na předmětný pozemek. Není důvod, aby žalovaný žalobkyním poskytoval
náhradu za část pozemku, na níž se nachází předzahrádka třetí osoby. Oslyšením
tohoto argumentu byl založen rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
1958/2010 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 593/17.
6. Další pochybení městského soudu spatřuje dovolatel v tom, že se v
bodě 11 napadeného rozsudku vyslovují závěry o šíři předmětné komunikace, které
nemají oporu v provedených důkazech a byly do řízení vneseny jako novoty, na
něž žalovaný neměl možnost reagovat. Odvolací soud přitom argumentuje dvěma
technickými normami, jež neprovedl k důkazu, a nadto nesprávně interpretoval.
Konečně je zapotřebí vytknout, že se Městský soud v Praze nijak nevypořádal se
svým rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 11 Co 147/2016-84, v němž – odlišně od
předmětné kauzy – dovodil, že travnaté pásy ležící mezi okrajem chodníku a
oplocením sousedních pozemků nejsou užívány vlastníkem pozemní komunikace. Tím
došlo k porušení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jelikož bylo ve srovnatelných případech
bez vysvětlení rozhodnuto odchylně.
7. Z nastíněných důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. K dovolání se vyjádřila žalobkyně a), jež navrhla, aby je Nejvyšší
soud zamítl.
9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Namítá-li žalovaný, že se odvolací soud nevypořádal s existencí
betonové předzahrádky domu stojícího na pozemku parc. č. XY, jež údajně
zasahuje i na pozemek parc. č. X, nelze mu přisvědčit, neboť odvolací soud v
bodě 13 konstatuje, že je předmětný pozemek užíván i v rozsahu ploch
nezastavěných, včetně betonových pásů po okraji komunikace, které jsou nezbytné
k provozu místní komunikace. Není tedy možné říci, že by se odvolací soud
dotčenou argumentací nezabýval, potažmo že by se zpronevěřil dovolatelem
citovaným rozhodnutím Nejvyššího či Ústavního soudu. Přiléhavost odvolacím
soudem přijatého skutkového závěru ohledně nezbytnosti využití dotčeného
vybetonovaného úseku při užívání komunikace pak Nejvyšší soud s ohledem na
zacílení dovolacího přezkumu výhradně na otázky právní (viz § 241a odst. 1 o.
s. ř. a namátkou též usnesení zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo
2333/2021, ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 553/2022, a ze dne 18. 5. 2022,
sp. zn. 27 Cdo 3719/2021) není oprávněn přehodnocovat.
13. K argumentaci § 13 o. z. se pak sluší připomenout, že existence
legitimního očekávání, chráněného tímto ustanovením, předpokládá stabilní
rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé
nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně významnou
důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá [srovnej mimo jiné
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne
31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, popřípadě Lavický, P. In: Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník: komentář. I. Obecná část (§ 1–302). 2. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2022, § 13, marg. č. 9]. Dovolatel přitom nikterak nepoukazuje na to, že
by se odvolací soud při posuzování otázky využití přímo nezastavěných částí
sporného pozemku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve výše naznačeném
(kvalifikovaném) smyslu, nýbrž pouze od svého rozsudku v jiné kauze, jež se
týkala odlišných pozemků, a jejíž skutková srovnatelnost s předmětným případem
tak není přesvědčivě tvrzena.
14. Dovolání žalovaného je nicméně přípustné, jelikož se odvolací soud
odklonil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky důsledků plnění
žalovaného dle rozhodnutí soudu, jež bylo posléze zrušeno.
15. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dovodil, že splní-li
žalovaný
– ať již dobrovolně, nebo ve vykonávacím řízení – na základě pravomocného
rozsudku uloženou povinnost, zaniká tato povinnost, pokud podle hmotného práva
skutečně existovala, splněním. Jestliže neexistovala, a rozsudek je tak v
rozporu se skutečným hmotněprávním stavem, získává žalobce na úkor žalovaného
bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě
plnil, pravomocně zrušeno (podobně viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2247/2013, nebo jeho usnesení ze dne 15. 3.
2016, sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020).
16. Na těchto závěrech je možné setrvat i poté, co zákonodárce do
procesní úpravy začlenil § 96 odst. 6 o. s. ř., a poté, co Ústavní soud
plenárním nálezem ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, citované ustanovení
shledal ústavně konformním, neboť nosné úvahy vyložené v bodě 33 zmíněného
nálezu jsou zjevně vystavěny právě na výše popsaném pojetí účinků splnění
povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu. Nejvyšší soud pak ve světle
tohoto legislativního a judikatorního vývoje konstatoval, že poskytl-li
žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího
soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení
pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li v dalším řízení, že
splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci
uplatněný nárok náležel, žalobu zamítne, neboť žalovaný zaplacením splnil svou
povinnost a nárok žalobce již uspokojil. Vyjde-li naopak najevo, že uplatněný
nárok žalobci nenáležel, soud žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně.
Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod,
který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve
prospěch žalobce, či žalovaného (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, a ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo
682/2020, nebo jeho usnesení ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1540/2021).
17. Pakliže odvolací soud navzdory tvrzení žalovaného, že sporný obnos
již žalobkyním uhradil (viz podání ze dne 11. 11. 2021 na č. l. 378–381),
žalobě vyhověl, aniž se zabýval trvající existencí žalobou uplatněné
pohledávky, zjevně tím shora připomenuté závěry rozhodovací praxe zdejšího a
Ústavního soudu nerespektoval a věc nesprávně právně posoudil. Dovolání bylo
tudíž podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přikročil ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a
odst. 2, věta první, o. s. ř.).
18. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zmínit, že v dalším
řízení se odvolací soud pečlivě vypořádá s námitkami žalovaného, jež se
vztahují k užívání předmětného pozemku (zastavěné i nezastavěné části), potažmo
jeho charakteru, přičemž své úvahy řádně odůvodní a vtělí do rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem tak, aby bylo zřetelné rovněž to, na kterých
skutkových zjištěních (provedených důkazech) své právní názory vystavěl, neboť
dovoláním napadený rozsudek takové jednoznačné zdůvodnění postrádá.
19. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu