23 Cdo 553/2022-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně
WILSON PROPERITY s. r. o. – v likvidaci, se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a,
identifikační číslo osoby 27694828, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem,
advokátem se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a, proti žalovanému Statutárnímu
městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, identifikační číslo
osoby 44992785, zastoupenému Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v
Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení 11 820 731 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 169/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2021, č. j. 74 Co 13/2020-268,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne
30. 10. 2018, č. j. 49 C 169/2016-191, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu
o zaplacení částky 11 820 731 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a
uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok I), a
rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému
(výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně všechny jeho výroky) napadla žalobkyně
včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při
řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl.
II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl.
IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka určení počátku běhu subjektivní
promlčecí lhůty (doby) nároku na náhradu škody podle § 398 zákona č. 513/1993
Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“),
neboť takovou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí
nezáviselo). Žalobkyně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6.
2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, a ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011,
odvolacímu soudu vytýkala, že „zcela ignoroval existenci dvou promlčecích lhůt
– subjektivní a objektivní …, když i v rozporu s právním názorem soudu prvního
stupně shledal konec běhu promlčecí lhůty bez dalšího ke dni 30. 8. 2010“.
Argumentovala tím, že podle jí citovaných judikaturních závěrů je pro určení
běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 398 obch. zák. rozhodné zjištění, kdy
se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě, přičemž je podstatnou též otázka, kdy škoda vznikla, neboť poškozený
se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než škoda
vznikla. Odvolací soud však neřešil otázku, kdy počíná běžet subjektivní
promlčecí doba podle § 398 obch. zák. (explicitně uvedl, že otázka
subjektivního povědomí žalobkyně není pro rozhodnutí věci právně významná),
pokud vyšel z toho, že v projednávané věci šlo o uplatnění práva žalobkyně na
náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle § 268 obch. zák., u
kterého počíná běžet promlčecí doba podle § 394 odst. 3 obch. zák. ode dne, kdy
se právní úkon stal neplatným (neplatné smlouvy byly uzavřeny dne 30. 8. 2006).
Odkazy žalobkyně na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé,
neboť v nich Nejvyšší soud neposuzoval otázku počátku promlčecí doby nároku na
náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle § 268 obch. zák. Pro
úplnost lze dodat, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, pokud v případě nároku na náhradu škody způsobené neplatností
právního úkonu stanovil počátek promlčecí doby podle § 394 odst. 3 obch. zák.
(představujícího odchylku od § 398 obch. zák.) dnem, kdy se právní úkony
(smlouvy) staly neplatnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 460/2012, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018).
Žalobkyně v souvislosti s touto otázkou také namítá, že soudy dospěly ke zcela
chybným skutkovým zjištěním ohledně doby, kdy žalobkyně získala povědomí o
neplatnosti smluv, a zpochybňuje tak správnost skutkového stavu zjištěného v
řízení. Je namístě zdůraznit (bez ohledu na to, že tyto skutečnosti nebyly
rozhodné pro právní posouzení věci odvolacím soudem, jak bylo uvedeno výše), že
dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Tyto skutkové námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání [srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“),
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014].
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. například R 4/2014).
Výše uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k procesní otázce
„důsledků koncentrace řízení, neposkytnutí lhůty soudem prvého stupně a
neprovedení navrhovaných důkazů“ (obsahující fakticky více otázek), neboť řádně
nevymezila, v čem ve vztahu k ní (k nim) spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Jakkoli avizovala předpoklad přípustnosti dovolání
spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neoznačila žádnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž
by podle jejího mínění mělo napadené rozhodnutí kolidovat (ať již uvedením
spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem
této rozhodovací praxe). Dovolání tak v této části trpí vadami, které již
nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, neboť nemůže být posouzena přípustnost dovolání v této části.
Argumentuje-li žalobkyně nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, uplatňuje
tím námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich
případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci
není naplněno. Nadto Nejvyšší soud neshledává odůvodnění napadeného rozhodnutí
nepřezkoumatelným, důvody jeho rozhodnutí jsou z něj dostatečně zřejmé.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i
v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech
řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné
proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu