32 Cdo 513/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Zemědělské družstvo Třemošná, se sídlem v Třemošné, okres Plzeň –
sever, identifikační číslo osoby 00118923, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému
JUDr. V. R., se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, identifikační
číslo osoby 66214360, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem
v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalovaného Generali Pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132,
identifikační číslo osoby 61859869, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, PSČ 110 00, o zaplacení
částky 9 334 157,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm
186/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
19. května 2014, č. j. 6 Cmo 79/2014-155, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v
Praze zrušil rozsudek ze dne 6. září 2013, č. j. 47 Cm 186/2012-120, kterým
Krajský soudu v Plzni zamítl žalobu o zaplacení částky 9 334 157,10 Kč a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V souzené věci se žalobce domáhá náhrady škody, kterou mu měl způsobit
dovolatel jako advokát při výkonu advokacie tím, že jako jeho zmocněnec při
uplatnění směnečné pohledávky u soudu spolu s návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu předložil směnku s řadou rubopisů uvedených na jejím rubu,
nepřipojil však přívěsek, na němž řada rubopisů pokračovala a kde na posledním
místě byl uveden žalobce. Dlužníci uplatnili proti směnečnému platebnímu
rozkazu celkem sedm námitek, z nichž soud prvního stupně shledal důvodnými dvě,
v důsledku nichž jednak shledal směnku neplatnou, jednak dovodil nedostatek
žalobcovy aktivní věcné legitimace. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil toliko na základě závěru o nedostatku věcné legitimace
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se při výkladu ustanovení § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obch. zák.“), v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě jde o otázku, která v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu dosud není (exaktně) vyřešena. Dovolatel především argumentuje, s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
30.
července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25
Cdo 860/2002, a ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný pod
číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2008“),
že „není pro okamžik vzniku škody v důsledku nedobytnosti pohledávky
poškozeného nezbytně nutné, aby byl tento závěr vysloven v rámci soudního
řízení proti dlužníkovi, nýbrž je pro závěr, že se jedná o nedobytnou
pohledávku, rozhodující zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže“,
tj. že není nezbytné vznik škody prokazovat rozhodnutím soudu a postačuje,
pokud je s ohledem ke všem okolnostem případu zřejmé, že pohledávka poškozeného
za dlužníkem je nevymahatelná. Dovolatel tu zřejmě přehlédl, že v souzené věci
není nastolena otázka, kdy vznikla škoda, nýbrž kdy se poškozený o škodě
dozvěděl nebo mohl dozvědět a především kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o
tom, kdo za škodu odpovídá. Otázka, kdy vznikla škoda, má přitom význam potud,
že poškozený se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než
škoda vznikla (srov. shodně rozsudek ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
1021/2011), přičemž ke vzniku škody dochází v intencích závěrů R 77/2008 až
okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za
obligačním dlužníkem je nevymahatelná. V té souvislosti lze proto zmínit, že
úvahy soudu prvního stupně založené na vědomosti žalované o hrozící škodě
nemohly obstát. Otázkou, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se
Nejvyšší soud zabýval především při výkladu ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen
„obč. zák.“), přičemž v této otázce lze jeho závěry vztáhnout i na ustanovení §
398 obch. zák. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011,
sp. zn. 23 Cdo 2523/2011), správnost jehož aplikace dovolacímu přezkumu
otevřena není. Nejvyšší soud dovodil, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když
zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně
(přibližně) i její rozsah, tak aby bylo možné určit přibližně výši škody v
penězích. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za
škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové
okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné
odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v
určení odpovědné osoby [srov. např. rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33
Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1168, rozsudek ze dne
13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C
2145, rozsudek ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněný v
Souboru pod číslem C 2445, rozsudek ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo
723/2008 (odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn.
21 Cdo 210/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2220 a vykládající
předmětný pojem v rovině pracovního práva), a rozsudek ze dne 27. června 2012,
sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. V rozsudku ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo
359/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4273, pak Nejvyšší soud formuloval
závěr, který v souzené věci použil ve své argumentaci odvolací soud, byť bez
odkazu na příslušný pramen, totiž že po osobě, která ví o vzniku škody, lze
požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace
o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby
dostatečně pravděpodobnou. V dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích, v rozsudku ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, uveřejněném v Souboru pod číslem C 1721, a v rozsudku ze
dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, pak Nejvyšší soud zdůraznil,
právě v souvislosti s posouzením odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou
klientovi v souvislosti s výkonem advokacie podle ustanovení § 24 odst. 1 věty
první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že otázku důvodnosti a existence
práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva
lze řešit v řízení o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie
jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi
proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena, k
prokázání vzniku škody není tudíž nezbytné, aby žalobce vůbec vymáhal svou
pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, případně vedl-li již takové
řízení, aby byl nucen za každou cenu dovést je k negativnímu výsledku. Názor,
podle něhož škoda spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již
dlužníkem uspokojena, může vzniknout teprve, až soud rozhodne o zamítnutí
žaloby na plnění vůči dlužníkovi z důvodu promlčení, Nejvyšší soud shledal
nesprávným (z poslední doby srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 3165/2012). Shora citovaný judikaturou podaný výklad implikuje závěr, podle něhož se
věřitel o vzniku škody spočívající v tom, že jeho pohledávka není a nebude již
dlužníkem uspokojena, dozví tehdy, zjistí-li skutkové okolnosti, z nichž lze
dovodit vznik škody, není tudíž pro takové zjištění nezbytné, aby o této
pohledávce bylo vydáno (pro věřitele nepříznivé) rozhodnutí soudu. Pro potřeby
výkladu ustanovení § 398 obch. zák. jsou pak tyto judikatorní závěry nepochybně
využitelné mutantis mutandis; pojí-li toto ustanovení počátek běhu subjektivní
promlčecí doby též s okamžikem, kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o tom,
kdo je povinen k její náhradě, pak je bez dalšího zřejmé, že půjde o okamžik,
kdy poškozený mohl zjistit skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody. V této rovině tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou
nejde a jinou otázku hmotného práva tu dovolatel k řešení nepředkládá;
argument, že výklad „možnosti dozvědět se o vzniku škody“ není exaktně
judikován, sám o sobě ani ve spojení s ostatním obsahem dovolání vymezení
konkrétní otázky hmotného práva nezahrnuje.
Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud se při řešení
otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. od příslušných judikatorních závěrů dovolacího soudu odchýlil. Odvolací soud nevyjádřil názor, který mu dovolatel přisuzuje, totiž že – obecně
vzato – se může věřitel dozvědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, až z
pravomocného rozhodnutí soudu. V obecné poloze se vyslovil pouze v tom smyslu,
že není vyloučeno, že za určité situace bude mít poškozený informace o vzniku
škody, z nichž lze dovodit odpovědnost určité osoby, až z pravomocného
rozsudku, kde je obsažen definitivní a závazný závěr o případném škůdci. Navázal závěrem (bez bližšího zdůvodnění), že právě v této konkrétní věci se
žalobce o vzniku škody dozvěděl až z rozsudku odvolacího soudu. Že ani takovou situaci nelze vyloučit, vyplývá z rozsudku ze dne 24. února
2009, sp. zn. 23 Cdo 4668/2008, v němž Nejvyšší soud při přezkumu správnosti
právního posouzení v otázce počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení § 398
obch. zák. dovodil, že o rozhodující okolnosti případu, tj. že jí byla
postoupena neexistující pohledávka, se žalobkyně dozvěděla – vzhledem k tam
popsané sporné povaze věci - až z rozsudku odvolacího soudu, neboť až v tomto
okamžiku bylo najisto postaveno, že smlouva o úvěru je pro omyl neplatná. Zda se též v souzené věci jedná o situaci, vzhledem k níž se žalobce mohl o
tom, že mu vznikla škoda a která osoba za ni odpovídá, dozvědět až z rozsudku
odvolacího soudu, je otázkou správnosti právního posouzení, jež podléhá
dovolacímu přezkumu pouze v případě přípustnosti dovolání. Odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle
ustanovení § 398 obch. zák. významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o
škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž též
samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a
způsobem nevzbuzující pochybnosti z dikce právního předpisu. Byť odvolací soud
při formulaci svého shora uvedeného závěru použil slovní spojení „žalobce se o
vzniku škody dozvěděl až z rozsudku“, je z kontextu zřejmé, že se jedná toliko
o formulační nedůslednost a že odvolací soud se ve skutečnosti zabýval otázkou,
kdy se žalovaný mohl – v poměrech tohoto konkrétního případu – o škodě
dozvědět. Odvolací soud se pak neodchýlil ani od dovolatelem označeného závěru obsaženého
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009,
neboť otázku, která fyzická osoba je tou, jejíž vědomost o vzniku škody je při
posuzování počátku běhu promlčecí doby přičitatelná poškozené právnické osobě,
neřešil a ani neměl důvod řešit, dospěl-li k závěru, že v příslušné době
rozhodné okolnosti zjistitelné nebyly. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu